Interkom: Je to sci-fi?

Je tomu již více než deset let, co jsem přestal hromadit SF knížky. Skončil jsem tehdy (to číslo s léty stále narůstá, leč pokusím se být upřímný) na nějakých šesti až sedmi stech titulech. Tenkrát byla opravdu jiná doba. Sběratelství neodlučitelně patřilo k fanovství. Co také dělat jiného - nic se nevydávalo (klubovky ještě nebyly) a „oficiální“ produkce byla rovněž mizivá (zhruba jedna dobrá knížka ročně). Kolem antikvariátů se vytvořila zvláštní subkultura. Pamatuji si z ní na Honzu Vaňka (nikoli jr.), Pavla Hlaváče, Radima Lovase a další. Někteří zmizeli, jiní se různě profesionalizovali. Komunita měla svá pravidla - váha člověka jakožto fana se poznala podle SBÍRKY. Hlavně ta se předváděla návštěvám a dle jejího rozsahu se poznala míra zaujetí a důležitosti jedince. Knížka Nekonečno od Cenka se stala kultovní sháněnou záležitostí, poté, co se kdesi Ondřej Neff zmínil, že ji marně shání. Rozličné vzácné tituly opravňovaly k vstupu do pomyslného elitního klubu vyvolených, jejichž jména se směla zmiňovat jen s rituálně sklopenými zraky (Jarda Jiran k nim tuším také patřil).

Jak se blížila revoluce, doba se měnila. Náhle byly daleko zajímavější znalci (třebas velmi povrchní) různých jazyků, kteří mohli překládat, odborníci na západní autory, ilustrátoři (třebas velmi nešikovní) a lidé s dostatečnou kuráží, aby si troufli vydat „klubovku“ - třeba jen „reprint“ mizerně oxeroxovaných povídek vydaných kdysi ve 100+1 „vydaný“ v nákladu pár desítek výtisků, který se ovšem ihned rozebral. Dodnes si živě vybavuji údiv a jakési vnitřní ukřivdění některých sběratelů, když zjistili, že sbírky již nejsou hlavním předmětem zájmu scifistů a hlavním tématem diskusí. Asi úplně stejně reagovala šlechta na nově nastupující buržoazii. Já, jehož nové možnosti zaujaly, jsem částečně dezertoval a kdykoli jsem starým sběratelským pákám popisoval nově vznikající dění, dostávalo se mi pořád stejných otázek - jaký má ten který člověk sbírku (čti titul). Když jsem opáčil, že asi žádnou, dostalo se mi jen smutných pohledů a nevěřícného vrtění hlav.

Ale o tom jsem vlastně nechtěl mluvit. Dezertoval jsem od hromadění SF ještě v době, kdy byly vydavatelské aktivity v plenkách a se zelenáči se o nich nikdo nebavil, poněvadž je všichni starofanové právem považovali za trestně postižitelné (ty aktivity, nikoli zelenáče). K mé dezerci došlo takto: přečetl jsem „zlatý fond“ zhruba dvou set padesáti „hard SF“ titulů a vydal se na nejistou půdu experimentů. Měl jsem obrovské haldy nikdy neotevřených knih, které jsem si opatřil vlastně jen na základě různých seznamů - a nakonec Superseznamu.

Abych se otázce seznamů věnoval podrobněji. Většina sběratelů začínala knihovničkou ve Stvořitelích nových světů. (Já taky.) U některých se dokonce projevoval jistý fundamentalismus - „Není to v knihovničce, není to SF!“, nicméně realita je nakonec přesvědčila o opaku. Po Praze kolovalo větší množství různě rozsáhlých seznamů - byly si v některých ohledech podobné. Počet titulů nepřesahoval tisíc, obsah se soustředil hlavně na „tvrdší“ a určitější oblast žánrových titulů, takže vedle poválečné produkce zde byl výběr předválečných „tutovek“ jako jsou Wells, Renard, Motta, Laurie a mnoho dalších autorů, u nichž převažuje technický prvek. Pak se jako bomba objevil Superseznam (zde popisuji zkušenost mé části komunity, nikoli objektivní historii Superseznamu). Ten obsahoval titulů skoro dva tisíce a všichni po něm hladově chmátli. Důvody byly rozličné:

b) Mnozí se již dostali do situace, kdy ze svých „užších“ seznamů sehnali vše sehnatelné a nyní buď museli platit obrovské sumy na burzách (rád bych zde připomněl - a poslední burza v Krakatitu mi dala za pravdu - že ceny předválečných sci-fi za posledních deset let (v absolutních číslech) nejen nestouply, ale možná dokonce klesly) nebo celé týdny bloudit po antikvariátech, aniž narazili na jediný úlovek. Superseznam jim dal v tomto ohledu nový smysl života a antikvariáty se z pouště opět proměnily v lákavé místo.

c) Superseznam vytvořil nové trhy, respektive perspektivně rozšířil trh stávající. Dost lidí si tehdy přivydělávalo prodejem knih, přičemž právě SF tvořila jisté odbytiště se stabilními cenami. Prostě - jakmile jste v antikvariátu narazili na nějakou SF raritu, věděli jste, komu a za kolik ji můžete prodat. To, že se poptávka přes noc dvojnásobně rozšířila, muselo být pro spoustu kšeftařů pravé požehnání. Sběratelé náhle začali vyžadovat tituly, které ještě před týdnem nevšímavě nadzvedávali na policích, aby se podívali, zda něco neleží za nimi.

Já však byl divný, neboť kromě hromadění jsem se dané knihy pokoušel i číst. Brzy jsem tak zjistil, že roztažení vějíře bylo spíše na škodu než k užitku. SF motivem bylo totiž postupně shledáno téměř cokoli. Třeba Miloš Kareš: V kouzelném zrcadle je v podstatě dvojice historických románů s tím SF prvkem, že je autor popisuje skrze pohled v alchymistickém „uhelném“ zrcadle. Guyla Hernádi: Pevnost je zase román o zkažených milionářích, kteří se vzrušují tím, že bojují napůl simulovanou bitvu s profesionálními žoldáky. Ano, zřejmě se to nikde nestalo, takže je to SF... Pavilón hrůzy od Joe Hlouchy (bratra Karla Hlouchy) je zase čistá japonérie s lucernami na rákosových člunech, návraty mrtvých milenek a zjevení přízraků na místě dávných zločinů. Jistě motivy jsou nadpřirozené, ale naše pohádky se přece do SF nikdo tahat nesnaží... Mohl bych tak pokračovat dál, titul za titulem, ještě nějakou dobu. Pravda, trochu jsem se touto pokusnou četbou literárně vzdělal a okusil nové obzory - těžko však od podobných knih očekávat pocity, jaké při četbě vyvolávají Strugačtí nebo Lem. Do SF byla postupně zahrnuta i celá plejáda mystické literatury, která byla původně psána za zcela jiným účelem (opět se tím rozšířily i „obzory“ obchodníků s knihami, kteří tuhle literaturu stejně již paralelně prodávali a s nárůstem poptávky mohli zvednout i ceny).

Pokud si vzpomínám, některé knihy se do seznamu dostaly až absurdním způsobem. Se stejnou vehemencí, jako se levoboček domáhal uznání pochybného šlechtického titulu, se někteří sběratelé snažili prosadit, aby byl ten „jejich“ titul s nezpochybnitelnými „prvky“ uznán za SF. Obvykle se pak mohli nějakou dobu honosit, že vlastní jedinečný titul zaznamenaný v Supersezanamu, než se informace roznesla a jedinečnost ztratila svůj pel, poněvadž dotyčná kniha nebyla vůbec tak nedostupná, jen se o ní nevědělo, že je (byla-li vůbec) SF. Nezpochybnitelné prvky šlo pak nalézt v prvním odstavci na str. 226, kterýžto text majitel všem až do omrzení ukazoval.

Ale přestanu už žvanit. Rád bych zkrátka poukázal na to, že Superseznam je především podivný a zastaralý slepenec z jiné doby, sestavovaný podle zcela odlišných měřítek. Tehdy se nález každého nového titulu s až obrozeneckým nadšením považoval za triumf žánru, zatímco dnes si mnozí z nás přejí, aby těch blbostí (žánrově naprosto nezpochybnitelných) nevycházelo tolik. Nikdo již po roce '89 nehledal s tak jemným sítem, poněvadž to by mu v něm uvázlo nesčíslné množství titulů. Vždyť kolik vyšlo různých úletových či jinak „nadreálných“ titulů, jimž už se nikdo nemůže věnovat a které - přiznejme si to - se sci-fi nemají a nikdy neměly nic společného. Produkci kolika „duchovních“ nakladatelství bychom měli přečíst, abychom našli veškeré „mystické“ příběhy? A k čemu by nám to bylo?

Proto bych navrhoval rozšířit radikální očistu před rok '89 a hlavně s ní zasáhnout období první republiky. Já vím - Superseznam je odkaz předků a informace je zajisté snažší rozptylovat, nežli shromažďovat. Ale pokud má být Superseznam zajímavý pro širší okruh lidí, musí být přesněji vymezený. SF není duchařina a starodávná mystika se nevejde do škatulky ke dnešní fantasy. Všechny možné „úlety“ i vidiny převážně snové by měly zmizet na úkor hard SF.

Mám-li se ale vyjádřit v širších souvislostech, myslím si stejně, že doba Superseznamu pominula. Mohli jsme to vidět na oné již zmiňované poslední burze v Krakatitu, kde ležela (kupci zcela netknuta) snad dobrá čtvrtina předválečné „SF“ produkce, zatímco „mládež“ dražila Stopařův průvodce po Galaxii. Ani na burze na Parconu neudělaly staré knížky žádnou díru do světa - respektive se tam o ně přetahovalo několik starofanů, kteří se pořád ještě snaží mít ve své sbírce všechno. Ale postupné vydražení čtyř exemplářů Duny nám jasně ukazuje, kam níří trend.

Pokud tedy nemá celá tahle záležitost zaniknout (z jedné strany by to byla škoda - ale co je věčné?), přimlouval bych se, aby vzniklo cosi jako Oficiální cech sběratelů SF, který by do sebe postupně zahrnul všechny zájemce o tuto aktivitu u nás a ti se pak společnými silami pokusili o aktualizaci a protříbení Superseznamu. Informace pro členy by klidně mohly vycházet na stránkách Interkomu.

Sám na zakládání něčeho podobného však nemám sílu ani čas a navíc jsem se přesvědčil v parconové diskusi s několika sběrateli (kteří se zde sešli právě za účelem rozprávění o Superseznamu), že nikdo není moc ochoten dělat radikální reformu, poněvadž obsah Superseznamu je již vnímán jako „tradiční“.