Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

Ráda bych vzdala dík pořadatelům letošního Parconu - zvláště panu Pravdovi, který překročil rámec povinností organizátora tak pozoruhodné akce a kromě záležitostí, souvisejících s conem, nám zajistil i zbytek dovolené, takže jsme si mohli užívat nejen bohatého programu, ale i dalších volných dnů, aniž bychom se museli sami starat.

       Porotože si chotěbořští zaslouží chválu, vždyť tento jejich počin lze pokládat za velice záslužný a fanům prospívající, ráda bych jim poděkovala i vaším prostřednictvím. Jsem totiž přesvědčena, že právě to by je potěšilo.

       S pozdravem

       

Konečně se mi podařilo dočíst Kulhánkovu Cestu krve. Ne že by mi tak dlouho trval proces čtení (dva dny), spíš jsem se k tomu nemohl dostat. Obě knihy jsem zhltl. První knihu považuji za mnohem zajímavější než „akční“ dvojku. Nejde ani tak o to, zda se bojuje s mrtváky či zlými lidmi. V úvodu je prostě velmi vtipná (strach z pavouků, trefné poznámky), pak i velmi působivá - probíjení se do Plzně, Plzní a do Němec. Má švih i napětí. Ještě zajímavější je to o české reálie a vůbec.

       Od doby podzemní továrny jde však všechno nějak „snadno“. Saladin je fajn stroj - jen tak trochu vykouzlený z klobouku. Dál vlastně skoro vše. Je to světové, gradiózní, člověk se podívá na VHS z časopisu Koktejl o poušti Kalahari, aby byl v obraze...

       Fajn. Všiml si ale někdo, že jsme to už vlastně četli? Byť „z druhé strany“? Už je to dlouho, co jsem četl Vládce strachu, avšak i tam to bylo nějak takto: hrdina dorazí obrňákem do tajné nepřátelské základny, prostřílí se, vyhraje, hurá hurá. Nevím. Kdybych si nevzpomněl na Vládce strachu, asi by mi to nevadilo.

       Snad mi bylo i líto odložení Jonáše (že by odkaz na pána z velryby - další román o boji proti emzákům?). To je ale jedno. Škoda je opakování onoho schéma děje. (Nezačínal hrdina Vládců strachu také Plzní?)

       Jestli jsem „objevil Ameriku“, pak se omlouvám za Váš čas a tiskovou plochu. Jestli ne - taky dobře.

       Vážený INTERKOMe,

       četl jsem si IK 8/98 a v úvodníku od Cyrila Broma jsem narazil na zmínku, že na letošním Parconu měl Jan Jan Vaněk junior přednášku o tom, proč nepsat SCI-FI. Bylo to v neděli, to už jsem tam nebyl. Mrzí mě, že jsem ji nenavštívil, protože v poslední době už jsem o grafofobii párkrát slyšel. (Grafofobie je choroba, postihující porotce literárních soutěží, projevující se chrobným strachem z nadměrného počtu průměrných, ale především podprůměrných příspěvků.) Aby nedošlo k mýlce, nechci pana Vaňka nějak kritizovat nebo mu oponovat. Jen si dovoluji prezentovat svůj názor, že všechny střípky přítomnosti se skládají v mozaiku jsoucna a co by se s ní stalo, kdyby jeden zmizel? Jak vymezit pojem dobro bez pojmu zla? Jak poznat dobrou povídku, když by jiné než dobré neexistovaly? Nebo by snad byly některé dobré a některé lepší? („All animals are aqual, some are more aqual.“ G. Orwell, The Animal Farm.) Neznamenalo by to opět, že jsou některé špatné?

       Mé ambice nesahají až k filozofickým úvahám na téma dobra a zla. Vlastně bych jen chtěl všem porotcům (ať už jakýmkoli) poděkovat, že na sebe (dobrovolně) vzali tu tíhu rozhodnutí a odděliti pro nás (podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, což nevylučuje omyl ani diferentní vkus) zrno od plev.

       Přikládám Manifest za práva grafomanů a slovních průjmařů, jehož jediným cílem je pobavit (pokud je to v jeho silách).

       Neznám pana Vaňka, tak jsem si svůj grafomanský výlev dovolil adreshovat Vám (všem). V případě, že ho shledáte nemístným a (grafomanským), mě omluvte a spalte ho.

       S pozdravem