Všechna práva © Interkom 1984 - 1998
Manifest za práva grafomanů a slovních průjmařů
Standardní ordinace na poliklinice. Na podlaze linoleum, plechové zelené(!) kartotéky, u dveří věšák s loupající se bílou barvou. Doktor sedí za stolem a se skloněnou hlavou studuje něčí chorobopis. Pravou rukou si přidržuje brýle, levá klepe perem o desku stolu.
Dveře do předpokoje se sestrou jsou pootevřené, ozve se klepání.
Doktor (aniž vzhlédne): „Dále!“
Vstupuje pacient. Černý kabát, bílá igelitová taška. Ukloní se, v ruce mačká čepici.
Doktor: „Odložte si.“
Pacient si sundavá kabát a spolu s kulichem ho napichuje na věšák. Věšák se naklání, ztrácí stabilitu, ale nepadá. Pacient proti němu natahuje ruce a naklání se také.
Doktor konečně vzhlédne a pozoruje pacienta.
Pacient se narovná, odkašle si a přistupuje ke stolu.
Doktor: „Posaďte se.“
Pacient: „Děkuji.“ Opatrně si sedá, očkem pokukuje po věšáku.
Sestra přináší pacientovu kartu.
D.: „Děkuji.“ Zběžně do ní nahlédne. „Co vás trápí, pane Stojiczski?“
P.: „Trpím verbálním průjmem...“ (mluví oproti doktorovi tak dvakrát rychleji).
D.: „Asi jste něco špatného snědl, snadná pomoc, napíšu vám Endiaron...“ Sahá po receptu.
P.: „Trpím verbálním průjmem.“
D. (vzhlédne): „Aha, ovšem.“ Zvedá levou ruku a perem si klepe na spánek. „Jak už to máte dlouho?“
P.: „Už od mládí.“
D.: „Můžete mi, ehm... popsat, jak se to projevuje?“
P.: „Mám to v kombinaci s grafomanií. Cítím chorobnou nutnosti něco psát a vnucovat to ostatním lidem.“ Uvolňuje se. Poposedá na židli a naklání se k doktorovi. „Vychlístávám kvanta popisů těch nejbanálnějších věcí, vymýšlím různé slovní hry, nabízím své služby pořadatelům různých meetingů a vnucuji jim své přednášky. Rozesílám svá díla do novin a časopisů, účastním se literárních soutěží.“ Z igelitové tašky vytahuje tlustý svazek papíru. „Tak například včera jsem dopsal Monumentální historii morových ran...“ Listuje. „Morová rána,“ začíná číst, „která v roce 1348 postihla Londýn, hlavní město vzkvétající anglické koloniální říše, která rozprostírala svá mohutná křídla přes třetinu tehdy známého světa, ve kterém nebylo místo pro závist a podlé skutky kněží, kteří by se pomocí tajných paktů a intrik pokoušeli vyšvihnout...“
D.: „To by stačilo.“
Stojiczsky čte ještě chvíli dál.
D.: „Pane Stojiczski?“
P.: „Následující pasáž je ale opravdu zdařilá,“ vybafne a vrací se ke svému dílu: „Eduard III, který byl celkem dobrým a populárním vladařem, rozpoutal v roce 1338 válku proti Francii, kde špatné životní podmínky donutily prostý lid, aby se skrýval v kanalizační síti...“
D. (výhružně): „Pane Stojiczski!! Ovládejte se.“ Perem klepe na desku stolu.
P. (zaraženě): „Promiňte, pane doktore.“
D.: „Alespoň mám představu...“ Kouše se do rtu. „Ale neměl byste spíš navštívit psychoanalytika?“
P. (ustrašeně): „To né, pane doktore. Znáte lidi.“
D. (dělá si poznámky a potichu si mumlá): „Paranoia, velikášství...“ Posunu si brýle na nose. „Obávám se, že váš problém je psychického původu, s čímž klasická medicína nemůže nic dělat. Neznám žádný prášek, který by zastavil... ehm... verbální průjem. Mohl byste navštívit mého kolegu, pana doktora Dawszaka, je velice diskrétní...“
P. neposlouchá, listuje ve svých papírech.
D.: „Pane Stojiczski?“
P.: „Ano, pane doktore?“
D. (zamyšleně): „Můžete mi říci, proč vám to vlastně tolik vadí?“
P.: „No víte, za prvé to značně zatěžuje rodinný rozpočet. Moje žena to těžce nese, ono se není čemu divit, protože, když například s někým telefonuji, tak to stojí opravdu moc peněz a i to poštovné není dneska levná záležitost. Zvláště pak, jsou-li to objemnější spisy. Tuhle jsem posílal do Mladé Knihy rukopis Ztracené dětství, román, a víte, kolik...“
D.: „Takže jde především o vztah s vaší ženou. Hmm. Navštívil jste manželskou poradnu?“
P.: „Ne, jste první, do jehož rukou jsem se odevzdal. S manželkou jsme to už mockrát probírali, tedy, většinou jsem mluvit já...“
D. (opírá se a pohrává si s perem v obou rukách): „Rozumím. Kde pracujete?“
P.: „Jsem účetní.“
D.: „Aha,“ zamýšlí se. „Přemýšlel jste už o změně povolání? Mohl byste přeci dělat něco, kde by vaše výřečnost a ehm... grafomanie nebyly na závadu. Mám na mysli povolání jako učitel,prodavač, dealer. Ano! Proč ne? Pojišťovací agent! Organizátor...“
P. (sklesle): „Zapomínáte, že i v těchto oborech, kde by jistě určitý stupeň verbálního průjmu nebyl na škodu, je nutno se udržet v určitém omezeném kruhu, což mně, jak jste si možná všiml, dělá potíže.“
D.: „Pravda...“
P.: „Kdyby tomu tak nebylo, jistě už by nějaký z mých nesčetných článků, recenzí či fejetonů dopadl na úrodnou půdu. Ale zatím se mi nepodařilo zkrotit onen proud do otisknutelné podoby.“
D.: „Jak již jste podotkl, zatěžuje to rodinný rozpočet, hmm... Situace by se změnila, kdyby vaše ehm... diarrhoea verbalis vydělávala peníze.“
P.: „Ano, to jistě, ale jak to udělat?“
D.: „Pane Stojiczski, dejte si inzerát do novin, že za úplatu poskytnete jakékoli informace o čemkoli. Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Tady máte lístek pro doktora Dawszaka.“
(zatmívačka)
Ordinace. Vchází pacient, je to pan Stojiczski. Usmívá se, nese velikou bomboniéru a pytlík kafe.
P.: „Přišel jsem vám poděkovat, pane doktore.“
D.: „Á, pan Stojiczski. Za co jste mi přišel poděkovat?“
P.: „Za radu. Měl jste pravdu. Dělal jsem chybu v tom, že jsem hledal někoho, kdo by měl o moje práce zájem. Ale vy jste na to kápnul. Ta finta spočívá v tom, že oni musejí hledat vás! Dal jsem si inzerát a už nemusím nikam volat ani psát. Od té doby všichni píší a volají mně. A když už něco musím poslat, platí poštovné oni.“
D.: „To je výborné, pane Stojiczski. Smím se zeptat, pro koho tedy nyní pracujete?“
P.: „Je toho spousta. Zakázky se jenom hrnou. Nejvíce spolupracuji s reklamní agenturou BERTO. Včera jsem podepsal dlouhodobou smlouvu a dostanu i služební mobilní telefon. Účty bude platit samozřejmě společnost.“ Usmívá se. „Viděl jste, pane doktore, reklamu na nový Mercedes?“
D.: „Ano, celkem mě zaujal způsob, jakým se od pravěkého tahání žen do jeskyně za vlasy autor dostal k luxusnímu vozu třídy A.“
P. (skromně): „Moje práce.“
