Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

Minicon 1998 se již tradičně konal v Národním technickém muzeu v Praze, a to 14. listopadu. Na fakt, že termín koliduje s komunálními a z jedné třetiny i senátními volbami, upozornil kdosi koncem prázdnin samotného Egona Čierneho, který však nevzrušeně odvětil: „No a co. My jsme to nahlásili dřív, tak se snad vláda mohla přizpůsobit.“

       Jelikož se mi ono inkriminované ráno podařilo zaspat, dorazil jsem do Prahy příliš brzo. (Vysvětlivka pro méně bystré čtenáře: Jelikož se mi ono inkriminované ráno podařilo zaspat, vyrazil jsem místo vlakem autostopem. Přiznávám, že ani mne nenapadlo, že když si v 7.55 stoupnu na přípojku k dálnici, tak budu v 8.10 u Paláce kultury vystupovat z auta.) Zakoupil jsem noviny a vzápětí strhl běžecký rekord, když jsem honil metro vjíždějící do stanice Vyšehrad ve chvíli, kdy jsem vcházel na nástupiště v opačném směru.

       Před nártechmuzeum jsem došel těsně po deváté a na schodech se potkal s kamarádem Michalem, který mi oznámil, že jednak už je otevřeno a jednak nefunguje bufet. Pročež jsme vyrazili pro zásoby.

       Hned u vchodu vítal fany Egon a zároveň z nich obratem tahal dobrovolné příspěvky. Michal, kterému se nezdála míra mé dobročinnosti, mi začal promlouvat do duše, a když jsem jej nechtěl vyslyšet, argumentoval:

       „No kde dneska uvidíš promítat film za třicet korun?“

       „Ano,“ přidal se hned Egon, „Jaké kino je dnes za třicet korun?“

       „Představení pro důchodce,“ zakontroval jsem, „Zrovna vy byste to mohl vědět.“

       Vědom si mojí pravdy Egon více nenaléhal, ale já si zato vzpomněl na jinou věc:

       „Apropó, co vlastně bude za film?“

       „Jmenuje se to Truman show,“

       „Ale vždyť to vůbec není sci-fi!“

       „Néé?“

       „Ne!“

       „V tom případě prosím reklamace na Marka Dobeše, já za to nemůžu a vycházím z toho, co mi Marek řekl.“

       Zklamáni vešli jsme do kinosálu. Po loňské předpremiéře Vetřelce: Vzkříšení byl Jim Carrey, byť režírovaný Peterem Weirem, hodně podúrovňovým zástupcem v cyklu miniconských SF filmů.

       Než Minicon vlastně opravdu začal, prodiskutoval jsem několik věcí s přítomnými a hlavně nechal bezmála stovku u antikvárního stánku Michala Bronce, který neslevil, i když jsem se s ním hádal. Skrblík. Skoro horší než já.

       Pět minut před desátou nás Egon přivítal a oficiálně prohlásil Minicon za zahájený. Pak předal slovo Ondřeji Neffovi.

       Přednáška Sedm katastrofických scénářů zániku lidstva ve 21. století byla zajímavá, nepostrádala nápady a vtip, nicméně přeci jen byla o něco absurdnější, než jak jsme u Neffa zvyklí. V každém případě asi nejpůsobivější byl závěr, ve kterém nám ON logicky zdůvodnil, že přes nebezpečí vylití oceánů, vzpoury robotů a nadvlády zvířat by totální zkázu zapříčinilo zmoudření lidstva. Pak se ještě chvíli pomlouval Telecom (To víte, že zkratka spt znamená Společnost Proti Telefonování?).

       Zdravotní prevence pro lidi ve 21. století Mudr. Reného Vlasáka z Centra preventivní medicíny 2000 se zvrhla ve zdravotní prevenci pro ženy ve století tomto a v propagaci komerčního zdravotnického zařízení výše uvedeného názvu. Nejzajímavějšími tak zůstaly fotografie z operací prsních nádorů, ovšem asi jenom pro nás, cynické muže bez ňader.

       V hodině dvanácté se na podium dostavil Leonid Křížek s veselými historkami z vydávání, tentokrát knihy Roba Swigarta Cesta časem. Vlastnohubně nám z ní přečetl úryvek a vysvětlil nám, že pokud skoupíme celý náklad, on prodělá jenom asi 5000,- Kč. Patrně si nevymýšlel, jelikož v zájmu úspor ani nepoléval knihu šampaňským, by neznehodnotil prodejný výtisk.

       Následující půlhodina byla vyhražena přestávce na oběd. Jelikož se ukázalo, že loni tak (ne)oblíbenou Českou hospodu zavřeli (doufám, že i s personálem), přemýšleli jsme cestou z muzea, kde se naobědvat. Spása přišla v podobě Caroly Biedermannové, která nás nasměrovala do nedaleké pizzerie. Dobře a v rozumném čase jsme pojedli, dobrou kávu popili, Duchovní proudy ve 21. století MUDr. Prokopa Remeše propásli a cestou zpět se propříště na lacinějším stravovacím zařízení shodli.

       Do kinosálu jsme se vetřeli v samotném závěru přednášky, takže jsme stihli zaregistrovat toliko tři věci: Jednak že jsme přišli o patrně hodně zajímavou diskusi, za druhé že se pan doktor Remeš k vlastní přednášce ani nedostal, a do třetice že Egonova postava budí respekt bez výjimky u všech. Každý z přednášejících totiž jakmile jej spatřil, chvatně ujišťoval, že už končí, a dával se na ústup.

       Ve 14.00 přišel na řadu ředitel Afrického odboru Ministerstva zahraničí České republiky. Ano, takhle dlouhé pracovní zařazení má teď Jaroslav Olša, kterého my, scifisti, vídáváme stále řidčeji. Jeho přednáška nazvaná Afrika 21. století - prostor beznaděje? opravdu neslibovala nadmíru optimismu (proto jsem se na ni tolik těšil), nicméně Olšovo líčení překonalo dokonce i mé představy. Vrcholem pak byla informace, že jistý jmenovaný, ale mnou zapomenutý africký stát dosáhne za pouhých osm set let úrovně západního Německa před dvaceti lety.

       Při následné diskusi se kdosi z publika zeptal, jestli není kontraproduktivní posílání humanitární pomoci do těchto míst, když Afričanům to spíše než k plnému žaludku pomůže uvědomit si, že se někde jinde mají lépe, a že by se tam mohli jít podívat. Zda by pro Evropu nebylo bezpečnější tuto pomoc zastavit, byť tento návrh není příliš humánní.

       „Máte pravdu,“ zamyslel se Olša, „Váš návrh není příliš humánní. Já jako státní zaměstnanec vám tuto teorii nemohu potvrdit, nicméně Evropa má smutné štěstí v jedné věci: Sahara. Ta se pěšky přejít prostě nedá. Jiná věc je třeba Asie, tu pěšky přejdete; Saharu ne.“

       Cynický posluchač si však chtěl nechat potvrdit ještě jednu myšlenku: „Takže je vlastně štěstí, že plány na zavlažení Sahary (oba měli zřejmě na mysli SF Zatopená Sahara, či tak nějak, pozn. redakce) zkrachovaly?“

       „Nóó, ono zase kdyby to jezero bylo hodně velké...“

       Vyhlášení výsledků literární soutěže O cenu Jima Dollara sci-fi klubu Spectra se ujal Petr Litoš za asistence samotného Jima Dollara. Ten se stále nevzmohl na nový klobouk ani na zevrubnou prohlídku Prahy - jinak by o ní nemluvil s takovým nadšením. (Vítězné povídky bylo možné zakoupit v již tradičním sborníku SFK Spectra uvádí, za bezkonkurenční cenu 5 Kč, pozn. redakce.) Ovšem samotné výsledky byly příjemně nepříjemným překvapením, no posuďte sami:

       

       1. místo

       Kateřina Skalíková a Marie Bursíková (15)

       za povídku

       Ledňáček, tučňáček a jiná havěť

       aneb námitka ctihodnosti

       2. místo

       Jaroslava Marhánková (16) za povídku

       Hamlet, lovec z Dánska

       3. místo

       Lukáš Fiala (17) za povídku

       Leon - Čarodějova pomsta

       4. místo

       Jaroslava Marhánková (16) za povídku

       Vzpomínky na smrt

       5. místo

       Helena Dufková (10) za povídku Duhoví koně

       6. místo

       Edita Dufková (17) za povídku

       O účincích časoprostorového zlomu na zelená auta

       a náhodné stopaře

       

Na vysvětlenou: Nepříjemným překvapením kolegové autoři je, že nám roste početná a zdatná konkurence. A příjemným? Že ta konkurence je proklatě hezká.

       Na velké divadelní představení SFK Spectra byli všichni zvědavi. Ostřílení minicoňáci věděli, že bude legrace, a nováčky zaujala netradiční dekorace podia, ze které shlížely zcela obnažené a rozhodně ne stydlivé dívky, popřípadě detaily působivých zákoutí jejich těl. Snad jen cedulka „Služba: F.Krueger, Predátor“ naznačovala, že tentokráte si divák nemrava na své nepřijde.

       Nepřišel. Shrneme-li nejdůležitější okamžiky představení, tak Hitler nemá rád, říká-li se mu Ádo, přičemž si musí natahovat hubu na skleničku, aby se mohl napít; Lenin neumí smeknout, nejoblíbenější zbraní Predátora se stalo koště, Fantomasovi se zásadně vyká, Fred Krueger nepůjčuje peníze a padají mu nůžky a žiguliky jsou zatraceně poruchová auta.

       No, a když po sobě spectráci uklidili nahotinky, došlo i na nový sci-fi film. Jak jsem již předznamenal, bylo jím Truman show, a SF tam byla zastoupena toliko televizním studiem o velikosti hlavního města. O (ne)kvalitách filmu jindy a jinde, tady je na místě snad jen doporučení držet se propříště žánrově čistších snímků.

       A bylo 18.45 a to byl nejvyšší čas opustit příjemně vytopenou budovu, jelikož jinak nám hrozilo uzamčení mezi exponáty. A to promiňte, tak starý zase přeci jenom nejsem.

       La total, jak by řekli bratři Francouzi: Byl jsem spokojen. Pravda, někteří přednášející by se mohli držet tématu přednášky a nedělat z ní nábor klientů, ale takových nebylo naštěstí mnoho, spíše jen pár, de facto vlastně jeden. Což je pořád o jednoho více, než je na podiu zapotřebí.

       Takže zase za rok.