Interkom: Mé strastiplné putování aneb Dracon na suchu

Ne, milí přátelé, nadpis nehlásá, že jsem přečkal celý con bez alkoholu, to se vskutu podaří jen málokomu. Ale bez zbytečných keců vyjadřuje snad největší problém letošního Draconu a to prasklé potrubí, které značně ztrpčilo pobyt v hotelu Santon, kde se Dracon již tradičně pořádal, ale to bych předbíhal událostem. Nejdříve si vyslechněte, jak se vyvíjelo mé nedobrovolné putování po krásách Brna a přilehlých prdelí.

Vše začalo tím, že se mé suprkvalitíní hodinky značky Swatch zpozdily o brutálních 15 minut, čehož následek bylo to, že jsem vyrazil ze svého domova v ukrutném spěchu a shonu - vlak sotva stíhající. Nakonec se mi ho přece jenom podařilo stihnout (měl zpoždění) a s počínajícím šílenstvím v očích zjistil, že je tak silně narvanej, že nejspíš celou cestu prostojím. Co nadělám. Postavil jsem se vedle záchodků a byl donucen poslouchat řvoucí volkmen, který měl blízko stojící týnejďžr na uších, nikdy by jste nevěřili, jak můžou takový sluchátky typu „špunt“ řvát. Tak jsem za libých zvuků DJ Boba vyrazil na cestu.

Potom, co mi všichni ostatní cestující při cestě na záchod dostatečně podupali mé příruční zavazadlo, jsem se rozhodl ukončit tyto strasti a klidně si sednout i někomu na klín - hlavně sedět. Tou dobou jsem cestoval už druhou hodinou, takže se nedivte, že mi pomalu přestávaly sloužit nohy. Počíhal jsem si tedy u jednoho vytypovaného kupé a při nejbližší příležitosti se do něj vmáčkl s tím, že mám od doktora předepsáno sedět. Touto lstí se mi skutečně podařilo dosáhnout luxusu usazení. Až do Brna jsem se tak mohl bavit kyselými ksichty spolucestujících, kteří marně bloudili vagóny zoufale hledajíc místo k sezení. V kupé se mnou překvapivě seděl Andrzej Sapkowski - nebo alespoň jeho dvojník. Sapkáč byl zdlouhavou cestou hodně zmožen, takže ještě daleko před Brnem začal klinbat a dokázal při tom vyloudit na svém obličeji překvapivé grimasy ze všeho nejvíce připomínající zpomalený útok zuřivých tuleňů. Naštěstí ho z ohrožení vytáhl náš druhý spolucestující, který hbitě vytáhl ze svého zavazadla plechovku piva a po mocném vyžahnutí dával hlasitě najevo spokojenost. No prostě Sapkáč měl po spánku. A nevěřili byste kolik se do malého baťůžku vejde plechovek. Pak naštěstí tento živoucí alkoholický deodorant vystoupil a Sapkáč se konečně odevzal do náruče spánku.

Samotné Brno uvítalo mrazem. Zachumlal jsem se do kabátu a vydal se na tramvaj. Tam už pobíhala Františka Vrbenská, ale nepoznala mne a zase odpelášila v dáli. Po zhruba půlhodinovém zápasu s automatem jsem ho přemluvil, že vystavit mi lístek, je docela dobrý nápad. Přijela první tramvaj a já do ní nasedl, což je celkem logické. Což už logické není, je označení (nebo spíše neoznačení) jednotlivých zastávek. Abych ti to přiblížil, milý čtenáři, připadal jsem si, jako zrnko máku vhozené do obří sýpky. Marně jsem hledal nějaký seznam stanic, abych alespoň odtušil, kde se právě nacházím, ale jediný takový krumpel se nacházel v jednom exempláři blízko řidiče, ale vzhledem k narvanosti tramvaje byl nedostupný. No což - dojel jsem až na konečnou, tam jsem byl z tramvaje vyhoštěn.

Mou mrzkou radost z dosažení cíle - připadal jsem si jako Amundsen - ovšem zhatila fronta, která se hadovitě táhla CELOU halou Santonu. Tak jsem začal šedivět ve frontě a s rozšiřujícím se úsměvem, který vždy předznamenává další stupeň šílenství, jsem přijal zprávu, že prasklo potrubí a Santon je bez vody. Po více jak hodinovém šedivění jsem se konečně dostal na řadu a byl vpuštěn. Tímto pro mne začal již čtrnáctý ročník legendárního Draconu.

Tím se dostávám k samotnému programu, který měl spoustu vrcholů, ale bohužel nebyl příliš dobře vyvážen. Moje přednáška kupříkladu stála proti hlavnímu zahájení, nechci se v tom pořadatelům příliš babrat, ale proti zahájení se přeci nic nedává! Stejně tak byla hovadina postavit proti sobě Neffa a Vrbenskou, to se mi nelíbilo. Co se mi líbilo, byla bohatost a rozmanitost přednášek. Pro každého něco a dokonce se pořadatelům podařilo přilákat i Jiřího Grygara! Sám považuji za vrchol Draconu přednášky od Neffa, Vrbenské, Novotného, zmíněného Grygara, Lidochaze a samozřejmě také divadelní představení od Richarda Klíčníka a jeho přátel nazvané Mort, to bylo naprosto bezkonkurenční. Sám jsem toho příliš nevyslechl, protože má příslušnost k Lize neofanů mne upoutala k milé povinosti, která spočívala v obsluhování informačního stolku, jenž Liga na Draconu zřídila. Další důvod mé nelibosti k návštěvě přednášek byl faktor narvanosti, se kterým přímo souvisí faktor dýchatelnosti. Ve skutečnosti to vypadalo tak, že člověk mohl navštívit přednášku, ale pouze ve skafandru! Ti nemajetní si alespoň před vstupem do přednáškového sálu nachytali něco vzduchu do igelitových sáčků od svačiny. Nepřeháním! Bylo to strašné. Přednášky byly opravdu zajímavé, ale co z nich máte, když se většinou nacházíte v mikrospánku. Tolik mé subjektivní pocity z přednášek.

Zajímavým momentem se stal večer, kdy jsem byl nucen zapochybovat o heslu, které bylo k vidění ve vstupní hale. Stálo na něm: Potí se vám nohy? Jděte na Dracon! Tam noha nepáchne! Musím se přiznat, že tato zaklínací formule na mne jaksi nepůsobila. Zvláště - uvážíteli situaci, ve které není možno, vzhledem k nefungujícímu potrubí, použít vynálezu tekoucí vody. Nevím jak ostatním, ale mě nohy nejen páchly, ale evidentně i smrděly a podléhaly již pokročilé fázi rozkladu. Ale co s tím máte dělat? Nejdříve jsem uvažoval o tom, že si na ně vyleju panáka Becherovky, ale pak jsem ho radši vylil do sebe. Ať tak či tak, smrdět přestaly, teda alespoň do té doby, než jsem vystřízlivěl.

Sobota pro mne byla korunována zážitkem, který mne upřímě řečeno fascinoval. To vám byla etuda! Sedim si tak spokojeně u stolku neofanů a vesele si broukám nad tím, jak se nám to daří. Když v tom přilít jeden z pořadatelů Draconu s pěnou u huby a v kalhotách, které naznačovaly, že majitel je jistě řádně vykastrován, jinak by se do nich nemohl nasoukat. No - a začal na mne ječet, jestli mám ten stolek rezervovanej a ať se koukám spakovat, jináč že mi natrhne řiť. Jsem vůči podobným výpadům odolný a ani bych nehnul brvou, ale co mne přímo fascinovalo (a zárověň vyděsilo), bylo to, že dotyčný škrtikulka měl na ruce barevnou pásku evidentně patřící k projektu DUHA (to je projekt, který schraňuje lidi, kteří jsou ochotní si povídat s kýmkoliv a mile pomáhal zmateným neofanům, kteří jsou na conu prvně). A takový člověk prosím pěkně pomalu chtěl, abych tam před ním sežral všechny NEOFANziny, které jsem si dovolil položit na stolek, který jsem podle něho neměl rezervovaný (ale měl - ale měl). Upřímně řečeno, jak takový člověk může být v Duze? Jeho bych pozval maximálně na sklenku kyseliny! A být neofan, tak před ním zdrhám o stošest!

Tož i to byl Dracon a ještě mnoho dalšího. Mé články a reportáže prý působí dojmem, jako kdybych se na dané akci nebavil, ale vězte, že to není pravda. Jen takové ty vejšplechty si člověk pamatuje více, než ty opravdu pozitivní věci. Letošní Dracon měl sice pár much (nedýchatelno v přednáškových sálech, šílená fronta, absence vody i v zařízeních, které pro to byly evidentně určené (např vodovod)), ale i tak to byl dobrý con. Obdivuji pořadatele, že dokázali zvládnout takovou akci i za neférově ztížených podmínek, klaním se personálu hotelu Santon za jejich schovívavost a obětavost (berte, že když neteče voda, tak nejsou splněny podmínky ohledně zajištění případného požáru a o higieně ani nemluvím). Byl to dobrý con. Co dobrý! Byl skvělý!

PS: Když jsem jel z Draconu, tak jsem trochu nevytušil sílu cuknutí, které tramvaj prodělává při rozjezdu (přecejenom jsem byl ještě rozespalý) a s efektním zařváním jsem se zřítil na jednu starou paní, která jako cvičený ninja vytáhla ze záhybů své sutany dřevěnou hůl a jala se mě pomocí ní anihilovat. Ostatní dávali najevo upřímné pohrdání mou osobou a v žádném případě mne nehodlali chránit, takže jsem musel rozběsněné důchodkyni čelit sám. Řeknu vám to na rovinu - nikdy - ale popravdu nikdy - se nesnažte prát s důchodci - nemůžete vyhrát.