Interkom: ČAS MIMO ČAS

Leona, s níž se hned na první stránce setkáváme jen jako s předmětem, který zmizí za oponou krematoria, už překročila čtyřicítku, když kdesi v metru dostala letáček s telefonním číslem: LINKA DŮVĚRY PRO ŽENY A DÍVKY... NEOTÁLEJTE S ŘEŠENÍM SVÝCH POTÍŽÍ... JSME TU PRO VÁS. Ostatní postavy jsou v podobném věku, tedy v onom, kdy člověka opouštějí (nebo spíš opustily) děti, aby si založily vlastní rodiny. Zdá se, že je to nejpříhodnější čas, aby člověk (náhle tápající a hledající pro svou vlastní existenci nový smysl) se dal nalákat na to, co se zpočátku může zdát po všech stránkách správné, a co by také správné bylo, kdyby za tím čas od času nestál kšeft. Což by ještě nemuselo být námětem pro SF, neboť je to všude kolem nás. Charitativní činnost, ekologie, makrobiologie, ztotožnění s přírodou a tak dále... Jenže Leona po jistém čase, v němž se čím dál víc odcizuje vlastní rodině a ve společnosti s názvem Kalapa hledá novou, je nalezena ve Stromovce mrtvá...

Příběh sám je příběhem Anny (též ne právě nejmladší), členky mezinárodního tajného komanda lidí výjimečných schopností, kteří pracují pro Interpol. Princip románu je postaven na tom, že každý člověk zanechává v prostoru nesmazatelnou stopu, informační pole, které Anna (kdysi zázračné dítě, později psychiatrický případ a nakonec po speciálním výcviku agentka) dokáže zachytit a sledovat. Tato dějová nit, sledování minulosti mrtvé Leony (sebevražda, vražda, nešťastná náhoda?) je podstatnou a také nejsilnější částí ČASU MIMO ČAS. Anna se stává členkou oné zdánlivě ekologické společnosti, aby postupně díky svým schopnostem odhalila (při stálém stupňování napětí), že ve skutečnosti jde o sektu vyznávající Zemi jako bohyni Gaju, sektu, které její členky (jediný muž stojí zcela v pozadí) pod stálým vlivem sugesce, autosugesce i drog dávají všechno včetně majetku. Ve spletité, mnohokrát se vracející a v různých variantách se opakující Annině cestě minulostí se skrývá klíčový moment, v němž minulá Leona naváže kratičký kontakt s budoucí (pro ni) Annou; v onom nečekaném a náhlém prolnutí dvou časů v jediném kritickém okamžiku vlastně spočívá počátek krátkého řetězce příčin Leoniny smrti. Kruh se uzavírá, Annin úkol je splněn, další kroky jsou záležitostí policie.

Problémy vedlejší, ať už je to stesk opuštěného vdovce Marka (ostatně byl Leonou opuštěn už dávno a posléze bude do jisté míry opuštěn i autorkou), vzájemné vzplanutí Anny a Markova přítele Karla (který je také telepat, aniž by o tom sám věděl) a další jsou podružné, a jako čtenář bych se bez nich možná i obešel. Zato bych (v případě Anny) přidal na gradaci jejího osobního nebezpečí. Možná je trochu znát poměrně dlouhá doba vzniku románu (čtyři roky). Dá se předpokládat, že autorka rukopis odkládala, přemýšlela o něm a znovu se k němu vracela, přičemž některé načaté epizody ztrácely pro samotný děj význam a místo aby byly dořešeny, byly odsunuty, protože už nemohly být škrtnuty. To je ovšem názor autora, který by knížku prostě sám napsal jinak - kdyby ho ovšem napadla. Nenapadla ho, tudíž všechna čest a sláva paní Freiové, že se do tak obtížného tématu pustila a poprala se s ním po svém. Na knížce, která vyšla v pražském nakladatelství Triton, lze ocenit (vedle přepečlivé češtiny autorčiny, ale tou je konečně známá) i stejně pečlivou práci korektorskou (procento překlepů je zanedbatelné, sám jsem našel dva) a naprostou absenci parchantů. Grafické úpravě Libora Batrly si dovoluji vytknout snad jen příliš roubustní dělení kapitol černými čtverečky; jinak je ČAS MIMO ČAS knížka sličná včetně obálky (autorem je též Libor Batrla), která by se mohla zdát na SF poněkud nekonkrétní, ale po přečtení se s ní lze ztotožnit.