Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Náš pan král byl dobrý. Statný a udatný se pustil do mnoha válečných tažení, při kterých dobyl naší zemi slávu a čest. Lapky, vrahy a podvodníky nemilosrdně věšel a čarodějnice nechával upalovat. A že se mezi ně občas připletl i někdo, kdo za nic nemohl?

       „To je život, pane!“ říkali jsme. „Jenom je nešetřete!“

       Měli jsme našeho pana krále rádi.

Mladý pán byl zdravý a silný a rostl jako z vody, čas běžel, jara se střídala s léty, podzimy se zimami a všichni byli šťastní, že je náš mladý pán šťastný. I my jsme byli šťastní. Vždycky jsme byli šťastní. Mladému pánovi bylo sotva šest let a už uměl plynule mluvit. Dělal nám radost. Ve svých šesti letech se neptal ani po matce, ani po otci, nezajímaly ho sestry ni bratři. Honil po statku svých pěstounů husy a slepice a kopal do psích hoven. Že byl jeho otec sám pan král, nevěděl. Hezky rostl a dospíval v blažené nevědomosti. Že jeho matka zemřela přikována ke kmenu stromu a vhozena do řeky za našeho veselého pokřiku „Plav, čarodějnice!“ také nevěděl.

       Čas běžel, jara se střídala s léty a podzimy se zimami a náš milovaný pan král stárnul.

Nastaly zlé časy. Mladému pánovi bylo šestnáct let a starý pan král přišel o poslední šedivý vlas i o zbytek rozumu, zato však díky četným hostinám řádně ztloustl. Začal snižovat daně a dávky. Věděli jsme moc dobře, co se děje. Přišel náš čas. Jeden z nás musel navštívit mladého pána a nechat ho poprvé ve svém životě spatřiti svůj obraz v zrcadle. „Víš co jsi zač, chlapče? Vidíš své odstávající uši? Své ryšavé vlasy?“

       Nechápal.

       „Jsi jediný syn krále a jediný právoplatný následník trůnu,“ řekl náš člověk a strhl mladému pánovi kalhoty. Mateřské znaménko na levé polovině zadnice, dominantní to znak významného rodu, mluvilo za vše.

       „Syn krále - následník trůnu?“

       „Život je plný překvapení,“ pokrčil rameny vyslanec a opatrně se usmál.

Starý pan král si dopřával po mátové koupeli masáž od svých lazebníků. Celé tělo ho bolelo a ani koupele už na bolesti v zádech nezabíraly tak jako dříve. Ve svých pětatřiceti letech se cítil jako troska, jako starý dodělávající pes.

       Když mladý pán rozkopl masivní dubové dveře a vstoupil do místnosti plné páry, lazebníci uskočili stranou. Starý pán chtěl otočit hlavu po zvuku, zaskočil mu však krční obratel a tak zůstal ležet na dřevěném vále neschopen pohybu.

       „Co se to děje?“ zasípal.

       „Já jsem tvůj syn, králi.“

       „Ale - já - přece - nemám žádného syna!“ zachroptěl král.

       „Ano. Je to dávno, co ses mě zřekl, otče,“ řekl mladý pán a pak to odulé bílé tělo rozřezal na vále uprostřed mátových výparů svým dlouhým nožem na malé kousky.

       „Sláva králi! Sláva králi!“ volali jsme a všude bylo veselo a všichni jsme měli radost, když se objevil v okně svého paláce sám mladý pán a nasadil si na hlavu korunu svého otce, kterého se veřejně zřekl a kterého rozporcoval jako prase.

Zase tu byly dobré časy. Mladý pan král nechal znovu zvýšit daně, nechal nabodnout na kůl všechny poradce svého otce a statečné lazebníky, kteří věděli kdy ustoupit, povýšil do rytířského stavu. Okamžitě zavedl několik nových dávek, takže se pokladnice pod jeho postelí s nebesy vesele plnila. Mladý pán taktéž počal pořádati čajové dýchánky pro jiné mladé pány a jejich paničky, které se nezřídka obracely v radovánky ve vinných sklepích, popřípadě ve večírky se zábavnou hrou na prohazování manželek.

       Jednoho dne se mladý pan král tůze opil a pozdě k ránu probudil svůj jízdní oddíl, aby uspořádal nájezd na blízkou faru a posléze na statek, kde prožil své dětství.

       „Spalte ty balíky!“ křičeli jsme. „Vypalte to sídlo satanášů! Vypalte to hadí hnízdo!“ volali jsme. „Třikrát hurá našemu panu králi!“

       A pan král tak také učinil. Náš mladý pán byl silný a statečný král. Když hořely lány obilí a do sýpek se valila voda, všichni jsme cítili čest a pokoru.

Snad to byla dvorní dáma, snad selka, snad nějaká děvka, do které se náš pan král zakoukal, když mu bylo devatenáct let. Měla ryšavé vlasy, vysoké čelo, pisklavý hlásek a pihu na nose. Dala našemu panu králi syna.

       Pan král seděl na trůně ve svém hermelínovém plášti a nevěděl co počít. Strach pocítil poprvé ve svém životě nad kolébkou. Strach o svoji budoucnost.

       Nechal tedy zatlouci svou hloupou ženu i s dítětem do dubového sudu a poslal je po proudu dravé řeky.

       „Ať tonou zplozenci pekla!“ doprovázeli jsme je pokřikem. „Ať tonou!“

       Ale král nevypadal šťastně, když pozoroval sud, pohupující se na hladině.

Pan král shromáždil ve svých jednadvaceti letech tisícihlavou armádu a vytáhl do sousedních zemí, kde raboval, prznil, pálil a ničil. Věděl moc dobře, že šestnáctiletí mladíci nemají zábrany a jsou schopni všeho. Královské pokladně to pravda příliš neprospělo, ale národ získal plno nových mladých hrdinů a po zchudlých statcích se rozlila čest, pýcha, mor a neštovice. „Sláva králi,“ volali jsme, doprovázeje jeho oře. „Když se kácí les, musí lítat střeva!“

       Pan král se po pět let trvajícím tažení vrátil bez oka, které si vystřelil prasklou gumou od kalhot, s bradou vztyčenou, hrdý na všechny své prohry.

       Tou dobou na faře blízko řeky starý mnich vychovával chlapce, kterého našel na břehu řeky, s mateřským znaménkem na levé polovině zadnice. Ten chlapec znal výborně všechny žalmy a jedinou svoji spásu viděl v Bibli. Otce ani matku nikdy nepoznal, ani se na ně nepamatoval. Ten chlapec jednoho dne spatřil na vodní hladině svůj vlastní obraz a uvědomil si, jak podivně mu odstávají uši od lebky a jakou barvu mají jeho vlasy.

       Všechno jsme pochopili.

Starý pan král byl přikován ke kůlu a hranice pod jeho nohama byla proklatě veliká. Čtyři muži v mnišských kutnách drželi hořící louče a čekali na pokyn mladého pána, který svíral zlatou korunu v ruce. Náš starý pan král byl kacíř, pomocník temných sil a čaroděj. Nezasloužil si nic jiného než smrt na hranici.

       „Upalte ho!“ křičeli jsme zplna hrdla a byly nás tisíce. „Upalte kacíře! Upalte toho satanáše! Ať prach z jeho kostí roznese vítr do všech stran!“

       Mladý pán se tiše modlil, když hranice vzplála a ten zbytečný stařec řval jako za mlada.

       Od počátku věků jsme zdokonalovali své umění včas opustit starou a najít novou oběť. A tak jsme byli opět šťastní, my, nekorunovaní tvůrci zákonů, my, o kterých žádného člověka nenapadlo ani přemýšlet, my, co se skrýváme v tisícihlavém stádu co si říká lidstvo, my, Démoni Moci.

       „Spalte tu starou křížalu!“

Jo, tak to chodí. Ale chybí mi v tom lidský osud, běžné štěstí nebo neštěstí, činnost, úsilí, touha, tragédie nebo smích. Je to nelidské konstatování lidské komedie. Příliš velký odstup.

       Kdo jsou démoni?

       Povídka je prostě hysterie, neví, jestli se má smát nebo brečet a tak dělá obojí a pro jistotu se distancuje od obojího. Pro čtenáře v tom nevidím žádný smysl, číst něco takového. Nejsou tam lidi.

       Mám z toho pocit neartikulovanosti. Chybí mi výraz a Tvé osobní zaujetí. Formálně nemám, co bych vytknul. Mohl bych sáhodlouze rozvíjet teorie, co s tím a jak to oživit, ale nebylo by to k ničemu. To, co je nutné, je, abys sám zaujal nějaký konzistentní postoj. Teď jsi mimo svět. Dostaň se dovnitř, povídka z toho potom už vyplyne sama.

       Dílko, jak jsem je dostal do ruky, je podle mého ekvivalentní zvratkům z kocoviny. Je to materiál pro psychology a hygieniky. Rozhodně ne pro čtenáře či redaktory.

P.S.: I já si někdy dokážu svého zvraceníčka pěkně užít.

Nejsem si tak úplně jist, jestli se mi líbily drobné „absurdity“ (znaménko na zadnici, zaskočený krční obratel) - jsou sice povídce zajímavou kulisou, ale otázka je, jestli ji zlepšují. Bohužel nejsem schopen odpovědět jednoznačně.

       Nelíbila se mi věta ...a pak to odulé bílé tělo rozřezal na vále uprostřed mátových výparů svým dlouhým nožem na malé kousky, protože se mi v mysli malé kousky vážou na nůž (tj. nůž na malé kousky). Je to tím, že jsou malé kousky strašně daleko od přísudku (rozřezal). Možná ale je to jenom moje přecitlivělost.

...Doporučoval bych pozměnit příliš explicitní název, který hrozí prozrazením pointy hned na počátku.

       Jinak je to povídka velice nechutná a velice dobře napsaná. Určitě by stálo za to nabídnout ji nějakému amatérskému či profesionálnímu vydavateli k publikování. Já to ovšem nebudu.