Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Zdá se, že po přestřelkách „Tatracon-Parcon-Avalcon“ a „Gemmel“ přichází další válka o kuličky. Než však zahájím odvetnou akci, dovolil bych si poznamenat, že následující text je mírně nezáživný a že by se možná na nějaké jiné stránce Interkomu našel text lahodnější pro oko čtenářovo.

       Předně je třeba rozdělit problém na dva. V prvé řadě je zde Michaelova reakce na můj článek Grafomanské střepy z IK 13/98, v  řadě druhé pak napadení mé osoby, respektive mých projevů na poli Workshopu. Druhou věc vyřídíme velmi zkrátka; na poli Workshopu jsem se dosud projevoval svými posudky a besedami. Z toho, že Michael žádný můj posudek nikdy nečetl, ani se neúčastnil žádné mé besedy o Workshopu (vyjma té na Pragoconu, k níž neměl na můj výslovný dotaz žádných námitek), logicky vyplývá, že se s žádným mým projevem dosud nesetkal, a tudíž není tou relevatní osobou, která by mě v tomto ohledu mohla kritizovat. Michael sice z doslechu ví, že jsem v závěru besed předčítal velmi nezdařilé povídky začínajících autorů, z doslechu ale už bohužel neví, že jedna z povídek je ve skutečnosti první kapitolou románu, který byl zaslán Altaru k vydání (to, že autor poslal pouze první kapitolu, bylo způsobeno jeho obavou o zcizení kompletního díla nakladatelstvím), a druhá je povídkou z Workshopu, o níž Michael osobně prohlásil, že je tak strašná, že na ni odmítá psát jakýkoli posudek. Myslím, že přečtení těchto děl jako exemplárních příkladů bylo více než příhodné a korektní.

       K věci druhé; k Michaelově reakci na můj článek. Mrzí mne, že neumím své myšlenky formulovat tak, aby je pochopili i ostatní, a mrzí mne, že díky tomu reagoval Michael na něco jiného, než jsem tvrdil. Nyní mi nezbývá, než abych vše znovu vysvětlil.

       Kolega Šenk v IK 9/98 napsal, že se domnívá, že není možné poznat dobré povídky bez toho, aby člověk neustále četl i ty špatné (cituji: „Tvrdím, že všechny střípky přítomnosti se skládají v mozaiku jsoucna a co by se s ní stalo, kdyby jeden zmizel? Jak vymezit pojem dobro bez pojmu zla?“) . Na to já mu ve své odpovědi oponuji, tvrdě, že k tomu, abych dobré povídky poznal, potřebuji jen určité množství těch špatných (cituji: „Musím snad neustále žrát hovna, abych si připomínal, že mi chutná vanilková zmrzlina?“) . V této větě, v níž se Michaelovi nelíbilo jedno sprosté slovo, leží těžiště celého mého článku. To, co předchází, je úvod (v němž předznamenávám, že tím, co řeknu, nemíním žádný útok na pana Šenka), to, co následuje, je objasnění, proč se domnívám, že věta s oním ošklivým slovem je pravdivá.

       Ničeho jiného se můj text (až na závěrečnou čtvrtinu) netýká.

       Nyní k Michaelově odpovědi.

       Polemika o tom, jestli je lepší přirovnat špatné povídky k hovnům anebo ke hnoji, je možná zajímavá, ale netýká se věci. Zejména proto, že mně šlo o paralelu (špatné povídky - dobré povídky; hovna - vanilková zmrzlina), a nikoli o přímou asociaci (hovna - špatné povídky). Závěr, který z této části Michael vyvozuje, je pak nejen od věci, ale rovněž absurdní - stačí si znovu uvědomit, že můj článek se týkal pokusu o vyvrácení teorie „o střepech jsoucna“, nikoli toho, že bych si stěžoval, že hodnotím CKČ. Michael už moc dobře ví, co udělám, když některou kategorii CKČ hodnotit nechci - a k podřezávání začínajících spisovatelů to má rozhodně daleko.

       Co se genetiky týče, podotkl bych jen, že geny jsem zmiňoval hlavně kvůli „počátečnímu nastavení vah“ (kvůli tomu, že člověku se stačí „spálit“ jen jednou, kdežto počítač se musí „spálit“ tisíckrát), aby se snad kolega Šenk (či nějaký jiný zastánce jeho teorie) nemohl domnívat, že jestliže počítač potřebuje k „rozpoznání dobra od zla“ deset tisíc vzorků, pak i člověk potřebuje deset tisíc vzorků - a jelikož jeho život není tak dlouhý, aby je stihl analyzovat (v našem případě přečíst), mohou vznikat špatné povídky neustále. O tom, zda je, či není literární vkus geneticky dán, bychom si samozřejmě mohli povídat v jiné debatě, mohli bychom se ptát, proč někdo čte sci-fi, někdo Perryho Rhodana a někdo Večery pod lampou (a jestli je to dané jenom tím, která díla přečetl, když mu bylo deset) - ale sem to rozhodně nepatří.

       Ne, nedomnívám se, že dokážu rozeznat dobrou povídku od špatné. Domnívám se pouze, že jsem schopen, když Michal dovolí, určit, co mně osobně se líbí a co mně osobně se nelíbí. A, omlouvám se, že to stále opakuji; dále se domnívám, že jsem po určité době schopen určit, co mně osobně se líbí, aniž bych se přitom musel ujišťovat, co mě osobně se nelíbí. Po pravdě řečeno mám pocit, že bych toho mohl být schopen i bez té určité doby na začátku, ale vrátit se o deset let zpět, abych si to mohl ověřit, dost dobře nemohu.

       (Čímž se dostávám k malé poznámce, v níž bych rád vyslovil několik postřehů k článku „Filipika proti grafomanům“ od Honzy Macháčka. Asi má pravdu, když tvrdí, že člověk by neměl číst žádnou špatnou literaturu - kdyby se na Balkáně nevraždilo, jak bychom u nás poznali, že žijeme v míru? Otázka možná ale stojí, jestli bychom, kdyby se na Balkáně nevraždilo, věděli, jaké je to nežít v míru. Jestli bychom věděli, jak to bolí, když se spálíme o plotnu, kdybychom se o ní nikdy předtím nespálili. (Otázka ale možná stojí zcestně - potřebujeme to vůbec vědět?) Mimo to zde možná částečně jde i o „definici špatnosti“ - troufám si tvrdit, že existují díla objektivně špatná. Co však s těmi, co jsou pouze subjektivně špatná? Čímž se dostávám zpátky ke své reakci na Michaelův článek.)

       Kdyby kolega Šenk tvrdil, že špatné povídky tu potřebujeme, protože co je špatné pro někoho, může být dobré pro jiného (kdyby nenapsal: „Jak vymezit pojem dobro bez pojmu zla.“, ale „Jak vymezit hranici mezi pojmem dobra a pojmem zla.“) - tedy kdyby toto udělal, byla by má reakce odlišná. Býval bych napsal, že kdybychom na stupnici dané průměrem soukromých stupnic všech členů jisté komunity, stupnici, v níž černá (nejhorší povídky) přechází přes všechny odstíny šedi k bílé, odsekli dolní polovinu (tedy černou a tmavě šedivou), byla by na tom ona komunita v průměru vydělala. Je to stejný problém, jako proč má nultý zákon robotiky přednost před prvým.

       Nuže dále k Michaelovu článku. Následuje dělení lidí na skupiny podle toho, proč píší. Je to všechno hezké, ale chybí tomu pointa - totiž to, že pokud člověk pošle svou povídku do časopisu, přestávají jeho pocity, traumata a snění existovat - zůstává jen text, který je dáván naprosto cizímu čtenáři pro jeho potřebu; neexistují žádné úvodní vysvětlivky, poznámky, že tato povídka byla napsaná pro úzký okruh přátel nebo podle posledního dobrodružství Dračího Doupěte, jež bylo sehráno ve sklípku nad vínem. Tím, že autor pošle své dílo do časopisu, se dobrovolně integruje do poslední skupiny - skupiny těch, kteří chtějí být slavní. A jsa v takové skupině, neměl by na čtenáře házet své bolesti a mindráky (pokud toto není přímo vyžadováno). Naopak by měl svým dílem vytvořit jakousi „černou dílu“, v níž by mohl své „starosti“ (alespoň na krátkou chvíli) utopit čtenář - měl by ho svým dílem nějak pobavit, obohatit, pomoci mu odreagovat se.

       (To je samozřejmě relativní; co někdo může považovat za nechutné výlevy srdce, v tom jiný může najít souznění a může se mu to líbit - i třebas právě proto, že to jsou „jenom“ výlevy srdce. Je to otázka vkusu - a proto nenapíšu mladému děvčeti, snícímu na papíře, že si má uřezat prsty nebo že je blbé a nevzdělané, ale že pokud se mu vrátí většina posudků negativních, mělo by se obrátit na jiné publikum.)

       O kousek níž než časopisy leží literární soutěže a ještě níž je Workshop. Tam může člověk poslat své dílo nejen za účelem publikace a výdělku, ale třeba i proto, že si něco chce ověřit, něčím si není jist, váhá. Přestože Workshop by v tomto ohledu měl ležet opravdu nízko, rozhodně by měl mít stále ještě daleko k psychiatrovi (i když i to by mohl být námět k diskusi). Proto se také domnívám, že Workshop by neměl vytahovat lidi z ulity (ty, kteří píší kvůli snění a kvůli svým zážitkům), Workshop by se měl snažit oslovit autory, kteří již sami z ulity vylezli a kteří chtějí být publikováni.

       A to je všechno - předávám štafetu naštvanému Michaelovi.