Interkom: Workshop zabíjí

Svěřit mi k recenzi knihu s takovým námětem vypadá jako provokoce. Navíc jsem věděl předem, že mám sice rád pečlivou češtinu Ludmily Freiové, ale nesouhlasím s řadou jejích názorů, takže její dílo se mi s největší pravděpodobností znelíbí nikoli tím, že by bylo špatné, ale tím, že hlásá stanoviska protichůdná k mým. A do třetice ani neumím recenzovat. Jsem z Workshopu zvyklý pídit se po chybách, aby se autor z posudku co nejvíc poučil, ne psát recenze, z jakých si čtenář udělá představu zda koupit či nekoupit. Ještě štěstí, že mě s recenzí „Času mimo čas“ předstihl Jaroslav Velinský.

Děj románu začíná na pohřbu výše zmíněné oběti. Nikdo neví, jak a proč zemřela, ale policie vyloučila cizí zavinění. Předávkování silnou drogou. Snad i manžel zesnulé by potlačil své pochybnosti, kdyby se neobjevila záhadná žena, kterou poslední dny jeho choti Leony velice zajímají.

Překvapilo mě, že autorka nevypráví příběh z pohledu jediné postavy, že mě zpočátku posadí do kůže novopečeného vdovce Marka, sem tam mě nechá pohlédnout na události očima jeho přítele Karla, a pak otevře k nahlédnutí mysl pátračky Anny. Sotva jsem si na to zvykl a začal to oceňovat, oblíbila si autorka Annu natolik, že na ostatní pozapomněla.

Anna přijela do Prahy najít a prověřit spolek, patrně zločinný, který si říká Kalapa. To jméno je pro ni zvlášť důležité, protože se tak (tajně) nazývá i její vlastní tajná organizace. Takový důraz kladený na jméno mě podráždil. Nejde o to, že skupina spolupracovníků Interpolu by v mých představách nesla spíše kódové označení jako „oddíl B6“, jde o to, že žádné takové označení nemůže být ničím více než označením, že není důvod stíhat každého, kdo z nedostatku fantazie použil stejný název, že jméno zločineckého syndikátu nemůže a nesmí být důležitější než zločiny, které páchá. Zavání mi to temnou stranou síly slov.

Slova mají sílu sloužit k dorozumění. Jednoduchá a výstižná pojmenování, výstižné a srozumitelné popisy umožňují hledat informace, které potřebujeme, a předávat druhým ty, které máme. Každý, kdo byl někdy oblbován reklamou, však dobře zná i temnou stranu této síly. Slova dokážou vyvolávat představy, které mohou mít se skutečností pramálo společného. Pomocí slov lze klamat, ohromit efektními názvy publikum a ovládnout každého, komu byl takto úspěšně zatemněn smysl. Připadá mi, že neveřejný název organizace slouží jedině k takovému ovládání členů: dává jim pocítit výjimečnost, nadřazenost těch uvnitř nad těmi, kteří zůstali venku, a odrazuje je od myšlenek na odchod. Možná jsem paranoik, neboť tu podezřívám Ludmilu Freiovou ze sklonu k sektářství – právě k tomu, co v její knize představuje zlo.

Pokud jste mé povídání dočetli až sem a ještě nemáte přečtený román sám, je nejvyšší čas vás varovat. Ještě snad jeden dva odstavce byste mohli přečkat bez úhony, ale pak začnu prozrazovat příliš mnoho.

Pravděpodobně i čtenáři, kterému to dosud nevyžvanil žádný recenzent, je záhy jasné, že Leona se stala obětí sekty. Rušivě (aspoň na mě) pak působí motiv drog. Sekty se obvykle neuchylují k ovládání svých členů chemickými prostředky, protože ty psychologické úplně postačí. Sekta sama je drogou. Myslím, že chemikálie, které v příběhu posilují sektu, ve skutečnosti zbytečně oslabují příběh, snižují jeho působivost.

Poté, co se na scéně objeví zlodcery (jde o ekofeministickou sektu), oběť a strážkyně zákona, následuje pátrání. Přestože k němu Anna nepoužívá obvyklých kriminalistických postupů a techniky, ale svých nadpřirozených schopností, nekoná se žádné zázračné objasnění, příběh se odvíjí v duchu detektivky a udržuje si i patřičné napětí. Autorka k tomu dokonce ani nepotřebuje dělat ze své hrdinky soustavně hlupačku, jak to dělávají Američané se svými superhrdiny; snad jen nedůslednost a nezájem Anna místy předvádí v trestuhodné míře.

Drobným technickým problémem je pokus o vědecký výklad Anniny jasnovidnosti. Naštěstí autorka nevěnovala rozboru podstaty informačního pole více než jednu stránku. I tak mne sice dokázala znechutit přejmenováním světelných kuželů na Hawkingovy trojúhelníky, potažmo trychtýře, a snaha vecpat násilím do fyzikálního světa, již tak dost přeplněného částicemi, jen tak pro zábavu nějaké to pole navíc je mi z duše odporná, ale já jsem v tomto směru poněkud přecitlivělý, normální čtenář by mohl onu necelou stránku bez problémů strávit. Na informační pole se lze konec konců dívat i jako na metaforu informací uložených v docela obyčejné hmotě – Annino vyšetřování by pak bylo metaforou obvyklé policejní práce. Protože metafora patří k důležitým vyjadřovacím prostředkům veškeré beletrie, včetně románů naprosto realistických, není se za její použití na Ludmilu Freiovou co zlobit.

Horší než s technikou pátrání to bude s jeho výsledky. Už někdy od poloviny knihy mi přišlo, že autorka se nechává příliš unášet láskou k lidem, příliš se snaží dívat se na své postavy z té lepší stránky, a tak přehnaně zlehčuje zločiny svých zlodcer – čímž zlehčuje i nebezpečí sekt. Zejména když zakladatelka sekty, První sestra, žádá od své přítelkyně drogy, „aby sestrám bylo dobře,“ nemohl jsem uvěřit nepřímé řeči, která mě přesvědčovala, že ta přímá je míněna naprosto upřímně. Odhalení, že všichni padouši jsou vlastně hodňoučcí sympatičtí hlupáčkové a ta mrtvá se opravdu zabila nešťastnou náhodou sama, čtenáře detektivek nepotěší.

Korunu všemu nakonec nasadí Anna, jíž zřejmě nestačí, že má na hony daleko k drsnému pistolníkovi, se kterým přijde zákon. Ona nejen že se místo prosazování spravedlnosti spokojuje s „pouhým“ odhalováním pravdy, ona dokonce ani na tu pravdu vlastně není nijak zvědavá. Když za zlými skutky zlodcer odhalí jednoho zlosyna (konečně opravdového), neobtěžuje se zjistit jméno, věk a adresu. Ba co víc, ono ji ani nezajímá, kdo a proč se ji pokusil zavraždit. Jelikož podobně – puštěním k vodě a rozpuštěním do ztracena – řeší Anna i svou lásku ke Karlovi, postrádá román pořádné finále a rozuzlení. Možná je to psychologicky věrohodné, poctivé vůči Anně (její nadřízení si ostatně chybějící údaje snadno zjistí, podkladů má pro ně dost), ale čtenář je tím ošizen. Aspoň já jsem se ošizen cítil – nechápu, jak někdo může obdivovat Akta X, kde se to podobně rozpuštěnými a vypuštěnými závěry jen hemží.

V celku si myslím, že to není špatná kniha – nekupte to, když vedle leží nějaký Evans a zahraniční klasiky przní bídní nakladatelé s mizernými překladateli – ale nijak geniální mi nepřipadá. Možná je škoda, že jsem nikdy nezhlédl žádnou z epizod Milenia, americké to představy o práci lidí, jako je Anna – mohl bych ocenit, o kolik je „Čas mimo čas“ lepší.