Interkom: Možná to bylo úplně jinak

Velký Vůdce si upravil oblek a pokračoval: „Proto jsme se dnes zde sešli. Konečně se zbavíme i posledních zbytků takzvané literatury. Literatury, která jen zbytečně budí v lidech nízké pudy dávné minulosti a skvostnému lidskému duchu brání v cestě ke spravedlivé kastovní společnosti. Díky věrným příslušníkům naší pořádkové služby a také s pomocí některých z vás, přátelé, bylo těchto posledních deset tisíc knih, tato poslední část nestoudného a urážlivého dědictví minulosti, konečně objeveno u několika málo nespokojenců. Díky vám, přátelé!“

„Nebo vy snad nevíte, co je skutečná kultura?“ Velký vůdce se tajemně odmlčel. „Samozřejmě, že víte. Každý z vás jistě četl knihu Volné chvíle nejjasnějšího vládce. Toto dílo je, přátelé, vrcholem literárního žánru. A nebo Paměti Velkého vůdce sepsané mým předchůdcem. Takové romány všichni čtěte! Desetkrát stokrát, stále dokola. To je ta pravá studnice umění! To jsou ty pravé doklady lidské inteligence!“

„Ale už jsem mluvil dost. Ať konečně vzplane vatra pokroku a spálí vše staré a špatné! Ať nám na cestu do budoucnosti září plamená hranice poznání!“

Velký vůdce pokynul nejblíže stojícímu příslušníkovy pořádkové služby a ten poslušně stiskl tlačítko dálkového ovladače. Plynový hořák umístěný pod hromadou knih vzplál oslňujícím jasem. Několik vteřin - a jedna kniha za druhou začaly hořet. Plameny sžíraly nenáviděné knihy, doklady nezměrné fantazie a svobody, romány a sbírky těch, kteří již dávno nežili.

„To je fajrák, co?“ oslovil mne mladík stojící vedle. Nebyl jsem zvyklý na to, že by se mnou někdo hovořil. Popravdě, poslední dva roky jsem nemluvil vůbec s nikým. „Hmm.“ odvětil jsem. Ještě stále jsem si nebyl jist, zda se s ním opravdu chci bavit. „Člověku by se až chtělo do toho ohně skočit.“ Měl pravdu. I ve mně se probudil malý chlapec plný nadšení, které se zmocňuje všech malých chlapců zírajících do závratně vysokého ohně. Probudila se ve mně vzpomínka na dávnou dobu, kdy oheň byl pro člověka znamením života. Na dobu plnou svobody. Chtělo se mi vzít plameny do rukou a běžet, běžet se zářícíma rukama tou nejtemnější nocí...

„Není vám těch knížek líto?“ zeptal se mě. Opatrně jsem se rozhlédl okolo, zda nás někdo nemůže slyšet. Zfanatizovaný dav byl však tak uchvácen hořící hranicí, že nic nevnímal. Naklonil jsem se k neznámému mladíkovi. „To víte, že je. Když jsem byl malý, měl jsem doma knížkek spousty. A přesně takových...“ ukázal jsem směrem k ohni. „Skutečně? Já také. Miloval jsem všechny ty překrásné obrázky a podivuhodné příběhy.“ pravil muž s lítostí v hlase. „Človíčku, vy se mi líbíte. Co jste vlastně zač? Nikdy jsem vás tady na shromáždění neviděl.“ Ten chlapec mě opravdu zaujal. „Ray. Ray Bradbury. Jsem tu... ehm na návštěvě u babičky.“ „Aha. Já jsem Dan Miles. Těší mě.“

Najednou jsem pocítil ostrou bolest v noze. Jedna z hořících knih odletěla z hranice a zasáhla mne. Bezmyšlenkovitě jsem ji sebral. Najednou jsem si uvědomil, co jsem vlastně udělal. Už už jsem ji chtěl zahodit, když mi zrak přelétl přes první stranu. Strnul jsem. Na přebalu bylo totiž ohnivým písmem vyvedeno: Ray Bradbury, 451 stupňů Fahrenheita.

Obrátil jsem se na mého nového přítele, aby mi pomohl tuto záhadu objasnit, ale ať jsem se rozhlížel sebevíc, nebyl k nalezení. Bloudil jsem očima po rozbouřeném davu až jsem nakonec přece jen zahlédl oranžovou barvu jeho trička. Již dávno se netísnil v rozběsněné lidské řece. Kráčel pustou ulicí pryč z náměstí. Neváhal jsem a rozběhl se za ním.

„Rayi! Rayi, počkejte!“ Mladík se zastavil, ohlédl a zamával. Na rozloučenou. Potom se již vydal k podivnému úkazu, který se jakoby vznášel pár metrů od něj. Ve chvíli, kdy do něj vstoupil, zmizel. Zmizel a už ho nikdo nikdy nespatřil. Nebo vy snad ano?

Tak. Hodnocení povídky bych rozdělil do dvou témat. Vezmu-li styl, je napsaná fakt dobře. Vůbec bych nevěřil věku autorky. Pěkně je použito přímých řečí a rovněž široká slovní zásoba ukazuje na zkušenějšího vypravěče. Po téhle stránce jsem ve Workshopu už hodně dlouho nic podobného nečetl.

Jinou věcí je obsah - ten přibližný věk dospívání rychle prozradí. Je to vlastně jen anekdota a se SF má společné téměř nadpřirozené objevení Bradburyho - jenže to už napadlo stovky a tisíce začínajících autorů - konfrontovat v krátké povídce známého spisovatele s jeho světem, popřípadě naznačit, že jeho inspirace nebyla ze světa tohoto.

Aby to nevypadalo jeko příliš škarohlídská kritika: je ovšem jen přirozené, ža každý autor musí projít podobným obdobím nezralých nápadů a nikdo jen tak „z voleje“ nenapíše Marťanskou kroniku (byť jsem zhruba do věku 15-ti let věřil opaku...) Mé celkové hodnocení je proto jednoznačně kladné a rada zní psát dál a vybírat si inspirační témata jak z knížek, tak i z reálního života kolem nás.

V povídce se, zdá se mi, vcelku mechanicky aplikují klasická schemata (vložení Bradburyho do jím smyšlené situace; časový paradox) na klasické téma (pálení knih potažmo potlačování vzdělanosti v totalitním systému). Nerozvíjí, neaktualizuje. Hledám-li tedy jiné možné důvody zaujetí, zjistím bohužel, že mne jako čtenáře nevtáhne, nevím vlastně ani „kdy, kde, jak a proč“.

Když mi bylo 14 let, psal jsem podobným stylem. Otázka zní: Stojíš si i dnes (Je Ti 14 nebo 40 let?) za tou povídkou, tak, jak je? Pokud ne, nemělas ji posílat. Pokud ano, čeká Tě ještě dlouhá cesta.

Co se mi zdá nejdůležitější? Zlidštit postavy. Velký Vůdce je symbolická figura, sama o sobě neživotná. Není za ním člověk. Všechny povídky jsou v konečném důsledku o lidech. O jakém člověku je ale tahle? O Rayovi? Danovi? Velkém vůdci? O těch lidičkách, co stojí kolem táboráku? Jakém Rayovi? Jakém Danovi? Jakém Vůdci? Přibliž mi je. A pokud se nepokoušíš o román, snaž se být co nejstručnější.

Já bych začal takhle: „`Skutečná kultura teď vítězí nad zrádnými bludy Asimova, Vernea, Čapka a dalších!` zahřměl Velký Vůdce a bojovně nastavil svůj bradavicemi ozdobený nos světlu reflektorů. Lidé shromáždění kolem hranice knih vzdechli úžasem a úctou.“

Možná to bylo úplně jinak

Z komentářů workshopu