Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Milí čtenáři, Zdeněk mě poprosil, abych napsal něco zajímavého o jazyku. Dneškem tedy otvírám rubriku Slovíčkaření, ve které si vždycky vyberu nějaké to slovo nebo rčení a rozepíšu se o něm - co nám říká, co o nás říká, co jím říkáme, co jím neříkáme, naznačujeme, popíráme, slibujeme, nadhazujeme, zastíráme, odhalujeme. Rubrika bude zkrátka o tom, jak je naše řeč vědomě i nevědomě svázána s naším myšlením a o tom, co jsem já osobně vypozoroval za některými slovy. Bude i nebude to jazykověda - jsem amatér a to je samozřejmě znát. Nicméně jsem amatér nadšený a zvídavý a jazyk je tajemství, džungle, krajina a bludiště, ve kterém lze zažít nejedno dobrodružství. Zároveň se něco dozvědět o sobě i o druhých. O to konec konců vždycky jde.

       Úvod nemohu zakončit jinak než citátem velkého jazykovědce, jehož knížka Chrám i tvrz byla popudem ke vzniku prvních z těchto esejů: „Národní jazyk je neopakovatelným zrcadlem kosmu a nenahraditelným nástrojem, jímž se jedinci národa a jimi národ sám promítají do kosmu. Jazyk každého z tzv. malých národů bude žít, dokud jeho jedinečná soustava projevová bude sloužit projevům jedinečné soustavy organizace niterné. Tedy na historickou vteřinu tak dlouho, dokud duch a duše národa budou nezaměnitelné s každým jiným národním duchem, s každou jinou národní duší. Jediným životním oprávněním a ospravedlněním češtiny v očích lidstevních dějin je, že češství lze vyjádřit a vyžít jen esky a že češství je duševní, duchovní, mravní fakt nezaměnitelný s jakýmkoli -stvím na světě.“ (Pavel Eisner)

       Zvu vás tedy na procházku českými jazykovými luhy a háji tak, jak je prožívám já. Přeji vám, abyste prostřednictvím vaškopíchovské odrůdy češství objevili projevy své vlastní češtiny, tedy svou vlastní duši a svůj pohled na svět.

       Bavte se dobře.

Pokuty, poplatky a daně provázejí lidstvo snad už od doby, kdy se první dvě pračlověčí rodiny rozhodly vytvořit kmen za účelem přežití, hromadění zásob a vybití šelem, konkurenčních kmenů a jiných nepřátel lidstva. Jak šel čas, vymýšlely se nové daně, dávky a pokuty a některé naopak zanikaly. Podobné osudy měla i slova, která je označovala. Tak zemřelo hrnečné, chomútné, pokrčemné, když zanikly poplatky jimi pojmenované.

       Jinak tomu bylo u slovíčka nedoperné. Označovalo pokutu za těžké ublížení na těle, při němž člověk nebyl doprán, dobit.

       Zajímavé je už to, že slovesa prát a prát se mají stejný základ, ačkoli znamenají činnosti zcela odlišné. Důvodem je, že v době, kdy slovíčko praní vzniklo, se tato činnost prováděla poněkud jiným způsobem než dnes. Automatickou pračku samozřejmě nikdo neměl a kdyby měl, koukal by se toho ďáblova vynálezu rychle zbavit. Taky neměli Ariel ani Temelín. Pralo se tak, že se oděv namočil ve vodě a poté otloukal o kameny tak dlouho, až špína (zřejmě šílená bolestí) pustila. Bylo také možné vzít čistou ohlazenou hůl a do nešťastné tkaniny s ní mlátit. Sloveso prát potom má společný význam se slovem bít, tlouci. Prát někoho potom byla činnost navýsost příbuzná, pouze se přitom tolik nehledělo na čistotu, protože nejméně jeden z bijců obvykle stejně končíval na zemi, o krvi nemluvě. Namáčení bylo zbytečné, neuznal-li ovšem útočník za vhodné napadeného předem poněkud přidusit, aby sebou tolik nemrskal.

       Slovo nedoperné zahynulo, ačkoli pokuta sama ani činnost se od dob našich prapředků nezměnila. Čím to?

       Naše pokuty bývají obvykle za něco. Za to, že jsme špatně parkovali, obtěžovali v parku nevinná děcka pohledem na své orgány, nezaplatili včas zdravotní pojištění. Zkrátka za trest. Z logiky slova by tedy vyplývalo, že nedoperné je vlastně pokuta za to, že jsme toho chudáka nedoprali až do smrti zcela totální a nepochybné. Jazyková logika je možná zvláštní, ale neúprosná. Slovo, které šlo proti proudu, nemělo šanci vydržet déle než pár století.

       Není náhodou, že nedoperné v tom nebylo samo. Stejně vymizela i hlava - pokuta za zabití. Pročpak? Inu, zní to, jako by hlava byla tou povinnou dávkou a nikoli její příčinou.

       Nevím, jestli je tohle slovíčko nářeční nebo staročeské. Setkal jsem se s ním ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm a ihned k němu pocítil sympatie. Zní totiž jako jméno strašidýlka - sympaťáčka. Představoval bych si je jako mrňavého ďáblíka nebo poťouchlého skřítka hospodáříčka. Zařadil bych je asi někam ke Krvavým kolenům - chodským bytostem, které jsou součástí mnoha místních strašidelných příběhů. Smysl své existence nacházejí v tom, že setká-li se hrdina s čertem, duchem oběšencovým nebo jiným hrozivým bubákem, běhají kolem.

       Bohužel vím, co Šklébik ve skutečnosti znamená. Ale i to je hezoučké. Jde totiž o malou olejovou lampičku, kterou si člověk svítil, když v noci někam nutně musel. V duchu to zřetelně vidím: větrnou nocí se přes dvůr ke hnojišti šine temná postava v noční košili. Rozcuchané vlasy, místo očí dvě rozespalé škvírky. A malý plápolající plamínek, který žongluje se stíny v obličeji. Inu - šklébik.

       Tak tohle sousloví pochází ze středověku. Kdysi to byla běžná místnost. Jizba jako každá jiná. Měla však pec bez komína.

       Jak to fungovalo?

       Jako u Křemílka a Vochomůrky. Když jim začalo být zima, tak si zatopili. Horký kouř se hromadil u stropu, kde ohříval těžké dřevěné trámy pomazané hlínou. O něco níž byly větrací otvory, které šlo uzavřít jednoduchou klapkou. Když bylo kouře moc, otevřely se a jizba se vyvětrala. Strop byl ovšem už ohřátý a dlouhou dobu sálal příjemným teplíčkem. Lidi uvnitř nepřišli ani o joul. Ekologové, jásejte. S plícemi to asi dělalo něco podobného jako dnešní kuřárna.