Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Tohle slovní spojení nám ke cti moc neslouží. Co jím vlastně říkáme? Tento člověk nic nedělá, je v domácnosti. Jenom je. Zřejmě tam sedí v křesle, láduje se bramborovými lupínky, zírá do bedny a kyne. Za tímto souslovím vězí přesvědčení, že člověk v domácnosti je cosi podřadného, neplnohodnotného. Řekněme si to na rovinu - flákač a budižkničemu. Pořádný chlapík je přece v práci a maká. Nebo aspoň nějakou práci shání a je tudíž nezaměstnaný, což je status sice nepříliš ctěný, ale přece jen jakž takž uznávaný. Ale být v domácnosti? Neračte se urazit, paninko, ale když jste v té domácnosti, prozraďte mi, co tam vlastně děláte?

       Oč lepší postoj má třeba angličtina. Tam existuje pojem homemaker. Vytvářeč domova. A vytvářet domov, to je, panečku, nějaká dřina. To je třeba se otáčet! Vaření, cídění, uklízení, praní, žehlení, výchova dětí, vytváření zázemí pro utahaného živitele rodiny, organizování večírků. To nemůže dělat jen tak někdo. K tomu je třeba šikovnosti, píle, empatie, dobrého vkusu a nevím čeho ještě. Člověk, který se rozhodne vytvářet domov takříkajíc na plný úvazek, se musí vzdát ctižádosti, musí vlastně žít pro druhé. Není to žádná maličkost, když se od vás očekává, že uděláte rodině útulný domov. A pak přijde nějaký nýmand s deseti tisíci měsíčně a s pozdviženým obočím protáhne: Jo ták, vy jste žena v domácnosti?

       Můžeme pokračovat v tirádách odsuzujících českou větičku a velebících decentní vyjadřování britských gentlemanů. Ovšem můžeme se na to podívat i z druhé stránky: Kolik našich žen (mužů) v domácnosti je opravdu homemakery? Mám takový nepříjemný dojem, že televizní flákači převažují. A tak jazyk spíš věrně odráží skutečnost, než že by neprávem odsuzoval nevinné. Chtělo by to zkrátka dva výrazy. Takhle si musíme vypomáhat zdlouhavými opisy: Starám se o domácnost. Vychovávám děti.

       Nedá se nic dělat, ono hrdé Jsem homemaker nemáme. Jednak jimi většinou nejsme, a i kdybychom byli, stejně by mělo větší cenu Jsem zedník. Jsem manažer.

       Homemakeři, nevzdávejte to. Jazyk se vyvíjí a podaří-li se vám získat všeobecnou úctu, vaše slovíčko se objeví. Najednou tu bude aniž by se vědělo, odkud se vzalo. A hlavně: Co záleží na tom, jak vám říkají, jste-li se svou prací spokojeni?

Ve sportovních utkáních hrají v domácích dresech dva typy mužstev. První jsou naši nebo ještě lépe my. Druzí jsou oni čili ti.

       Je rozdíl, když prohráváme případně dostáváme na frak nebo když si nechali dát góla a hrajou pod psa. Je tu znát rozdíl v míře identifikace fanoušků se svým mužstvem.

       My, to je náš mančaft, kluci, kteří hrají za nás a jsou jedni z nás. Účastníme se jejich hry, vítězství i porážky bereme za své. Jsme více uvnitř hry, mužstvo je nám bližší a hra v nás vyvolává větší emoce. Do nábytku kopeme s větším nasazením, v ulicích bouřlivěji slavíme vítězství a po porážce zapíjíme hlubší žal. Je větší pravděpodobnost, že si s fanoušky soupeřů vyříkáme své názory, a to třeba i ručně. Jsme přece součástí našeho mužstva a za jeho vítězství bojujeme s ním - svými vlastními prostředky. Nerozlišujeme své mužstvo od svých fanoušků a cizí mužstvo od cizích fanoušků. S větší pravděpodobností si vyhrneme rukávy, abychom i my pomohli naší věci.

       Oni, to je jakási cizí skupina, lidé, co hrajou v mém dresu, ale za výsledek nesou odpovědnost sami. Jejich hra nijak nesouvisí s mou osobou, vyjma toho, že hájí mé barvy, což je tak trochu privilegium. Odvděčí se za něj tím, že vyhrají. Jakákoli jiná alternativa znamená jejich selhání, za něž (neprávem) pykám i já. Ale zodpovědnost, ta leží výhradně na nich. Mým privilegiem je potom kritizovat když se na tu jejich hru opravdu nedá koukat. Jsou to saláti a bábovky, kteří to se soupeřem projedou, pravda, obvykle s mocným přispěním zaujatého rozhodčího.

       Neboť odstup neznamená jen menší angažovanost ve věci, ale i náznak přesvědčení, že naše věc je v cizích rukou. Je v něm tak trochu bezmoc, více či méně dobrovolná. Příznak zvyku být pasivní, sledovat, co se bude dít a potom oprávněně nadávat na výsledky. Může to být skutečně tak trochu nezájem o danou oblast dění, často to ale bývá spíš alibismus a strach z prohry. Potom už nezbývá než nespokojeně remcat - typickou vlastností těch, kteří příliš často nechávají vše na druhých, je totiž neschopnost vzít věci do vlastních rukou.

       Mluvil jsem o sportu, ale platí to zcela všeobecně. Proto nemám rád, když unisono tvrdíme, že ti politici jsou hrabiví, zkorumpovaní, bezohlední, neschopní a já nevím jací ještě. Jsou to totiž naši politici, ať chceme nebo ne. Zvolili jsme si je my a je na místě převzít za ně odpovědnost. To naši politici hrají bezohledně každý sám za sebe a my se na ně jen díváme, místo abychom s tím zkusili něco dělat.

       A pak je tu ještě zákeřné slovíčko se. Má-li být nějaký výraz vystaven na pranýři jako výlupek vší bídy dnešní společnosti, máte ho před sebou. Krade se. Lže se. Nedodržují se zákony. Ne my, oni nebo nedej Bože já. S těmito zájmeny je spojeno něco osobního a s konkrétními osobami lze něco dělat. Anonymní se je jako lupič s maskou. Objeví se, sebere co může a zmizí. Jsme bezmocní, máme-li bojovat s větrnými mlýny.

       Odvykejme si říkat lidem, kteří dělají něco, na čem nám záleží, oni. Z díla pro nás se pak stane cizí dílo. Budeme z něj mít jen nevalný prospěch. Pokud jsme nepřidali svůj díl, nikdy nebude naše. Naše nám totiž patří, alespoň trošinku. Obohacuje nás a rozšiřuje. Svět, ve kterém je všechno cizí a nic naše, je beznadějně pustý. I když ti naši hoši prohrají, víme, že tam někde jsou. Bojovali. A my patříme k nim. Jen dáme-li něco světu, může svět dát na oplátku nám. Pokud se od něj vždy a všude distancujeme, uschneme jako květina bez vody.