Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Tak se říkává o někom, kdo spí, případně je v bezvědomí - tehdy byl do limbu poslán.

       Co to vlastně limbus je? Soudě podle úsloví, jedná se o nějaké místo, ne zcela v tomto světě. Kdo je v limbu, je jaksi mimo.

       Slovo je hodně staré, vytvořili a prosadili je ve 13. století svatý Albert Veliký a svatý Tomáš Akvinský. Soudě podle jmen autorů, bude mít asi něco společného s náboženstvím.

       Skutečně. Limbus je odpovědí na obtížnou teologickou otázku: Co se stane s dušemi dětí, které zemřely dříve než byly pokřtěny? Do pekla? Ale vždyť jsou nevinné, nestačily se poskvrnit žádným smrtelným hříchem! Tedy do nebe? Moment, moment, jsou přece potomky Adama a Evy a tudíž dědičně zatíženy prvotním hříchem, který nestačily vykoupit utrpením, ctnostným a bohabojným životem!

       Ke slovu nakonec přišel kompromis - a byl vytvořen limbus. Limbus totiž původně znamenal „hranice“. Hranice předpeklí. Je to místo ponuré, avšak duše v něm netrpí trýzněním pekelníků. Je tedy šťastná? V žádném případě – nemůže přece patřit na milostiplnou Boží tvář! Může být taková duše spasena? Nikoli.

       Podle oficiální katolické věrouky nemohl člověka spasit ani ten nejctnostnější život plný odříkání a dobrých skutků, neprošel-li obřadem křtu. Pod tímto zorným úhlem jsou daleko pochopitelnější hony na pohany, které pořádali misionáři v americkém Novém světě, a následné hromadné křty. Neboť který skutek může být Bohu milejší než vyrvání pohanské duše peklu? Nejodpornější zloduch, je-li pokřtěn, má v Jeho očích větší šanci než nepokřtěný vzor všech ctností.

       Odtud se odvíjí důležitost včasného křtu novorozenců. Povinnost pokřtít dítě do 24 hodin po narození připomíná ve Francii v roce 1698 dokonce královský výnos. Týdenní zpoždění se trestávalo exkomunikací a ještě ve čtyřicátých letech našeho (!) století jsou v Bretani a Ardche doloženy případy zbožných matek, které nepolíbily své dítě dřív, než bylo pokřtěno.

       A co mezní případy obtížných porodů? Ve kterém okamžiku je nejdříve možné novorozence pokřtít? Pohleďme do Obřadní knihy města Blois:

       „Není dovoleno otevřít ženu před smrtí, aby se tak zachránil a pokřtil její plod. Zemře-li žena před vyjitím plodu, je třeba jí otevřít ústa, aby se dítě nezadusilo, a ihned povolat lékaře, aby otevřel lůno matky, dítě z něj obratně vyjmul, a pokud bude dítě jevit sebemenší známky života, bude pokřtěno. Pokud bude vyjmuto mrtvé, a tudíž již nebude moci přijmout svátost křtu, nesmí být pohřbeno v posvěcené zemi, ale na místě určeném k pohřbívání nepokřtěných dětí. Pokud zůstane v lůně matky, je třeba jej pohřbít s ní, beze strachu, že posvátné místo bude znesvěceno, jelikož v tomto stavu jako by dítě bylo součástí matky.“

       Strach ze smrti před pokřtěním byl všeobecný a vedl v mnoha případech k jednání překračujícímu hranici racionality - ostatně, rozum byl stejně podřazen víře. Stačilo, aby dítě z lůna vystrčilo třeba jen hlavu nebo nohu a stalo se „dítětem hněvu“ - zemřelo-li bez křtu, brány ráje mu byly uzavřeny.

       I v takových případech však nebylo vše ztraceno, byl-li po ruce poněkud benevolentní duchovní a svatyně pro opožděný křest.

       Opožděný křest? Člověk přece musí svátost přijmout, nelze křtít mrtvého!

       Jistěže ne, milost Boží je však nekonečná. A proto se leckdy přistupovalo k obskurnímu obřadu, o jehož přípustnosti se stovky let vedly vášnivé spory a jenž býval nejvyššími církevními autoritami obvykle zakazován.

       Malá mrtvolka, někdy i týden stará, často nahá, se položila na oltář, stupeň oltáře, na schodiště presbytáře svatyně nebo na kámen umístěný pod zázračným obrazem. Zapálily se svíčky, odříkávaly modlitby, sloužily mše. Hodinu, dvě, tři, někdy i den, dva. V určité chvíli mohli přítomní u mrtvého zahlédnout známky života - teplo v oblasti srdce, viditelné zardění ve tváři, mrknutí oka, krůpěje krve v nose či v uších, ukápnutí moči, pohyb ruky, jazyka. Stal se zázrak a dítě bylo v rychlosti pokřtěno. Poté sice obvykle znovu zemřelo, ale už spasené - k nesmírné radosti rodičů, příbuzných a všech věřících křesťanů.

       Neuvěřitelné? První doložená zpráva o takovém obřadu ve Francii je z Avignonu z roku 1387 a tento zvyk přetrval až do začátku našeho století. Ve Francii samotné bylo napočítáno 220 svatyní pro opožděný křest, v okolních zemích dalších 30. Lze to pochopit, uvědomíte-li si, že v křesťanském společenství té doby se člověku nemohla stát horší věc než propadnout věčnému zatracení.

       Až vás tedy někdo pošle do limbu, víte už, kam jít.