Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Tentokrát jsme se sešli o víkendu od 14. do 16. května na chatě, stojící stranou vísky Uhliska, nějaké dva tři kilometry od Rožnova pod Radhošťem. Vzdor obavám, komu se bude chtít spát ve spacáku a chodit pro vodu k sousedům v končinách, kam vlak z Prahy jede přes pět hodin, se přihlásili všichni skalní účastníci literárních víkendů a ještě několik lidí navíc. Teprve na poslední chvíli přinutily pracovní a studijní povinnosti, nakažlivé choroby a jiné lumpárny skřítků naschválníčků několik přihlášených zůstat doma.

       Protože jsem si špatně vypočítal cestu na Smíchov, mohl jsem mluvit o štěstí už ve chvíli, kdy jsem stihl vlak. Což teprve, když na hlavním nádraží přistoupila Ivana Kuglerová! Do Ivanina světa – světa dobrodružství, středověkých bitev a kupodivu léčitelných úrazů, světa magie, hospod a ústavů pro choromyslné, světa koní, práce a dalekých cest – bych se bál strčit nos, ale nádherně se o něm poslouchá. Cesta s Ivanou moc pěkně ubíhá a vlastně ani nevadí, že vlak nabral trochu zpoždění a autobus v Rožnově na vlak nečeká. Já bych sice, zorientovav se podle náznaků turistického značení, zamířil sebevědomě kamsi do lesů, ale Ivana se prozíravě zeptala dobrých lidí, a tak jsme za chvíli dostihli Jarku Novákovou a za pár dalších chvil jsme dorazili k cíli. Poslední část cesty Vašek Pícha dokonce pro jistotu označil oranžovými fáborky, i když musím podotknout, že po soumraku byly mnohem méně nápadné než barva na Vaškových rukou. (Je to zvláštní, jak tyhle barvy vždycky snadno pustí z toho, na čem měly držet, ale z rukou je pak nedostanete.)

       V chatě spolu s Vaškem čekali jeho bratr Láďa, Milan Štajer, Cyril Brom a David Jaroň, rodák z Rožnova. Když později došli Vašek s Ivanou na zastávku k příštímu autobusu pro Mirka Hokeše, byli jsme v plném počtu. Ukázalo se mimochodem, že kdyby přijeli všichni přihlášení, nejspíš by nás několik bivakovalo za chatou. Láďa Pícha udržoval oheň v kamnech a kolem stolu proudil přátelský hovor, z jakého se člověk vždycky dozví spoustu zajímavých věcí; jen kdo si je má pamatovat a psát pak o nich reportáž?

       Poklábosil jsem s přáteli, povečeřel část přivezených poživatin, a vyslechnuv úvahy nad tím, co že je to v té konvici, že se to nedá nijak vymýt, byť už se vaří třetí várka čaje, popil jsem vodu z vlastních zásob. Kolem desáté jsem usoudil, že už mám na čase uložit se k spánku, a tak jsem se nastěhoval do nejprostornějšího kouta, rozbalil karimatku a zalezl do spacáku. Předstíraje spánek, naslouchal jsem pak rozmluvě ostatních až někdy do dvou ráno, kdy na ně rovněž přišla únava. (Stejně mi na to neskočili a ani náhodou mne nezdrbli.)

       V půl šesté ráno se všichni tváří, že ještě chtějí spát, tak jsem se trochu porozhlédl po okolí. Musím říci, že kopřivy najde za domkem kdekdo, hluchavka nachová je také běžný plevel, ale kvetoucí vstavače, ty se tak často nevidí. Vrátil jsem se posnídat a trochu jsem si četl až někdy do devíti hodin, kdy začli vstávat ostatní. Zaspat takhle kus krásného slunečného dne, to je u mě civilizace. Na programu byl výlet do Rožnova, zastavit se na nákup, navštívit skanzen, a pak se uvidí, co dál.

       V Rožnově se od nás oddělil David, aby si zašel domů pro permanentku a neplatil zbytečně ve skanzenu vstupné; domluvili jsme si s ním sraz na půl druhé v Dřevěném městečku hned vedle vchodu. Vzápětí si návštěva obchodního domu vyžádala značné ztráty, když si Láďa, Jarka a Milan povšimli otevřené kavárny; jenom se ujistili o místě a času domluvené schůzky. V pěti jsme dorazili ke skanzenu. Usměvavá pokladní dala studentské vstupné i mně, přestože jsem postgraduální, a byla by je snad dala i Vaškovi, kdyby si o ně řekl. Vydali jsme se na prohlídku a zakrátko jsme se více méně chaoticky rozptýlili po Dřevěném městečku.

       Skanzen je ovšem malý a svět jakbysmet. Sotva jsem se, seznav, že už jsem prolezl, co se dalo, uchýlil s knížkou na krytou lavici, byl jsem odhalen Františkou Vrbenskou – tu jsem viděl naposledy před týdnem na Avalconu. Než mohla pokračovat s manželem v prohlídce skanzenu, vynořili se jí za zády Jarka a Milan. Když jsem se pak rozhlédl kolem, našel jsem v dohledu i Davida, přestože do půl druhé zbývalo ještě hodně času. Zakrátko se všichni účastníci víkendu sešli na verandě hospody U posledního groše. Zdá se, že hospody oplývají jakousi magickou přitažlivostí, zvlášť kolem poledního, a když se náhle spustí průtrž mračen. (Vrbenští se nicméně schovali někde jinde.)

       Obsadili jsme jeden stůl a všichni si postupně jdou koupit jídlo k okénku; já se občerstvuji z vlastních zásob a mám to bez fronty a bez čekání (jen s trochou plísně). Zároveň je dost času napsat pohlednice. Máme štěstí, že Vojtovi Kočímu úředníci nedávno změnili doručovací poštu, protože jinak bych si jeho adresu nepoznamenal na útržek papíru, který mi náhodou zůstal dodnes v kapse. Aby bylo přímo veselo, vyptáváme se jeden druhého, zda už bychom neměli jít na schůzku s Davidem, kde že to na nás čeká a jak vlastně vypadá.

       Vyčasilo se krátce před druhou hodinou. Odpočatí a sytí jsme odeslali pohledy a opustili skanzen. Otázka, kde je a jak vypadá David, konečně doputovala k Davidovi.

       Co dál? Skanzen má další dvě části v odlehlejších končinách a tradici předchozích literárních víkendů by vyhovovalo vyrazit na nějakou delší túru po horách. Jinak to, bohužel, nevyhovuje téměř nikomu. Večer se přece jen zvolna blíží, na literárním víkendu bychom si měli udělat trochu času na hodnocení povídek a navíc, aby literární víkendy dostaly bohatší literární program, připravila si Ivana přednášku o fantasy. Bloudění v horách dlouho do noci by asi literárnímu programu moc neprospělo. Krom toho by nás mohla zaskočit další přeháňka, a vůbec, musíme přece využít toho, že David je místní a dobře to tu zná. Drtivou většinou hlasů vítězí návrh zapadnout do další hospody.

       Prošli jsme městským parkem tam a zase zpátky, aby nám vytrávilo, a pak jsme si srazili dohromady několik stolků v útulné hospůdce nedaleko nádraží. Byla dokonce nekuřácká, a tak jsme v ní strávili skoro celé odpoledne a většina z nás si tam dala večeři. Málem bych se také nechal zlákat nebýt toho, že jsem si svými zásobami zplácal žaludek a musel se spokojit s půllitrem sodovky. Krátce před soumrakem jsme se vrátili na chatu.

       Kdo si s sebou přivezl nějaké povídky, rozdal je dobrovolníkům k posouzení. Pak, když jsme se v síni shromáždili všichni, byly povídky dočasně odloženy a Ivana zahájila přednášku. Vysvětlila nám, proč fantasy slaví úspěchy v knihkupectvích, ale ne v Ceně Karla Čapka, jaké příběhy může vyprávět správný fantasy román a co by v něm rozhodně nemělo chybět. Vycházela při tom z kursu, který navštěvuje v Institutu základů vzdělanosti University Karlovy. Zvláště Cyrila, který jej chtěl absolvovat napřesrok, se těžce dotklo, že letos se ten kurs konal zřejmě naposled. Jeho vedoucí (Hofmann se jmenuje; zapomněl jsem se zeptat, které souhlásky má dvakrát, ale na webu se to naštěstí píše) se nepohodl s jakýmsi šéfem (ten se jmenuje Pinc) a studenti sice dokázali vybojovat, aby jim jejich oblíbený přednášející zůstal, ale úvazek bude mít omezený a kursů tak zřejmě vypíše méně. Pokud vás zajímá situace v IZV UK, obraťte se na onoho Pince (a ověřte si u studentů, jestli vás informoval správně). Pokud vás zajímá fantasy a Ivanina přednáška, čtěte naši rubriku v Interkomu.

       Zatímco literární program pokračoval vzájemným hodnocením povídek, uklidnil se mi žaludek natolik, abych mohl sníst něco k večeři. Tak jsem propásl příležitost rozdat přítomným povídky, čekající na další balík společného okruhu, a vyloudit nějaké posudky. Myslím, že je konec konců spravedlivé, když se přednostně dostalo na ty, kteří se svými povídkami přijeli osobně.

       Závěrečného večírku s hudbou, zpěvem, svařeným vínem, medovinou, a co to kdo ještě opatřil, jsem se zúčastnil už jen ve své oblíbené roli pasivního posluchače maskovaného za spáče. Chtěl jsem ostatně chytit časný ranní vlak, abych nemusel chvátat do Prahy přímo a mohl se cestou zastavit doma v Pelhřimově. Člověk nemusí zrovna spát, aby si odpočal, ovšem když vedle vás někdo koncertuje tak, že máte chvílemi nutkání se přidat a taky podupávat do rytmu, je to už na pováženou. Přesto jsem se vzbudil, dokonce dříve, než bylo nutné, protože jsem v ranním šeru špatně přečetl ciferník hodinek a zbytečně svižně vyskočil ze spacáku.

       Tak jsem se ocitl po páté ranní na silnici mezi Uhliskou a Rožnovem. Jdu sám svou cestou. Mám velký batoh a malé boty, bolí mě nohy a předjíždí mne autobus. Vrcholky hor, střežících obzor, se ukrývají v páře. Šedivé cáry mraků se zvolna začínají stydět za to, jak zakrývají oblohu. Ptáci, jež jsem podle zpěvu nikdy nepoznával, halasně vítají svítání a ve škarpě kvetou (nejen) vstavače. Na světě je krásně.