Interkom: Rozpaky úředně puncovaného dinosaura

Jak známo, iracionální chování u lidí převažuje nad racionálním, takže vzhledem k leteckým útokům NATO na srbskou Jugoslávii se lidé bojí jezdit na dovolenou do chorvatské Dalmácie, což se projevilo i na poklesu mé kapitánské klientely. A tak díky zásahu NATO jsem měl poprvé po pěti letech možnost strávit dobu na přechodu květen – červen doma a tedy jsem se mohl vůbec poprvé osobně zúčastnit výročního udělování cen Akademie SF, fantasy a hororu u příležitosti letošního mezinárodního knižního veletrhu Svět knihy Praha.

„Velký“ konferenční sál v ústřední hale Průmyslového paláce byl natolik zaplněn, aby ceremoniál působil dostatečně důstojně, a publikum tvořily zase známé tváře, takže se naopak nevytratila domácká atmosféra. Jak jsem správně tušil, byl jsem režírujícím Z.R. zatažen do programu, kde mi připadlo asi třikrát přečíst nominace. Což za páně Lipčíkova vedení, jenž pořad vtipně moderoval, bylo příjemnou záležitostí.

Jenže pak to přišlo. Ze spolunominovaných Ondřeje Neffa a Jaroslava Velinského Mloka za dlouholetou práci pro SF udělila Akademie mně. Absolutně jsem to nečekal a přivedlo mne to do takových rozpaků, že jsem ani neodpověděl na otázku pana Lipčíka, za co že si myslím, že jsem cenu obdržel.

Dá-li se vůbec posedlost psaním nazvat prací, začal jsem oficiálně v roce 1984, kdy mi v parconském fanzinu „Kočas“ vyšla první povídka. Pravda, od té doby mám na kontě tři sbírky povídek a jeden román, nepočítám-li časopisecké příspěvky, ale to mi připadá žalostně málo, jenom mě to utvrzuje v přesvědčení, že jsem lenoch. Kupříkladu s taktéž nominovaným O.N. se v početnosti beletristických děl nemohu srovnávat, už vůbec nemluvě o jeho přehledech české (Něco je jinak) a světové scifi (Všechno je jinak), bez kterých se žádný fan prostě neobejde.

Co se týče práce pro fandom, patřím sice k zakládajícím členům brněnského klubu NYX a byl jsem jedním z těch, kteří pomáhali rozjíždět Dracon. V prvních ročnících jsem patřil k přímým organizátorům, avšak to už je dávno. Dnes už jen udržuji tradici draconských přednášek, která se mezitím vytvořila, což mi zase připadá jako nic moc, když organizační otročině, ve které Mirka Lindušku a Pavla Mikuláštíka nyní z valné míry nahradili Mirek Dvořák a „Marvin“ Martin Žourek, jsem se vždy úspěšně vyhýbal.

Je pravda, že co se týče vnitrofandomové spolupráce se Slovačí, díky milému pozvání Vlada Srponě a Evy Kováčové jsem se dvakrát zúčastnil semináře slovenských autorů literární fantastiky a udílení cen Gustáva Reussa. Vždy to byly příjemně strávené víkendy, kromě krátké přednášky se po mně nic nechtělo, takže v žádném případě se nejednalo o činy, hodné vyznamenání před nastoupenou jednotkou. Také v účasti na oblíbených Tatraconech, kde jsem se párkrát připletl do programu, jsem v poslední době polevil, nikoli proto, že bych na Mia Butoru zanevřel a Slovenský raj se mi okoukal (obé jest nemožné), ale prostě proto, že v posledních letech jsem se v létě pohyboval po jiných rovnoběžkách.

Bývaly také doby, kdy jsem vydatně přispíval do IK a snad jsem svými polemikami s C. B. a E. H. přispěl i k jeho čtivosti, avšak to už je také pryč, mít každý týden dva pětistránkové příspěvky v Neviditelném psu zkrátka žádá svoje.

Více méně to byl Honza „Jam“ Oščádal, kdo mne navezl do práce pro Workshop. Je-li přečtení stovky povídek a připsání ke každé jednoho odstavečku hodnocení prací pro SF, za niž se dává Mlok, pak by jej měla dostat další desítka lektorů, která dělala totéž.

Nu a pak už jenom zbývá psaní esejů a recenzí pro Magazin SF & Fantasy, což si vydobylo jakýs takýs ohlas a uznání mezi fany. Nicméně jsem byl za to jednak placen, jednak i toto už skončilo.

A z tohoto výčtu běžných profesionálních činností pramení mé rozpaky nyní už úředně puncovaného dinosaura, neboť uvnitř sebe jsem přesvědčen, že i když jsem snad něco pro českou SF udělal, jsou zde jiní, kteří by si Mloka v této oblasti zasloužili mnohem více. Určitě oba spolunominovaní.

Takže mi nezbývá než říci, což se mi naštěstí podařilo při přebírání Mloka vykoktat, že poctu Akademie beru jako půjčku na budoucnost. Úvodní splátkou byl měla být první česká „alternativní“ trilogie ze světa Třetí říše – snad se mi ji ještě v tomto miléniu podaří dopsat. Další splátkou pak to, že se přičiním, aby se česká scifi dostala do ČT (snad je to na dobré cestě a do dvou let by se mohl na obrazovce objevit příběh klonované dívky Veroniky) a že nezanevřu na IK a tento článek bude mít smysluplnější a pokud možno zábavnější následovatele.

Jenom jednu věc nemohu slíbit. Že rozšířím sbírku chodících zkamenělin na nejbližších Parconech či na jiných velkých letních conech, kam mě, jako kupříkladu pořadatelé Avalconu a Tatraconu každoročně zvou. Prostě mi to jako „dělníku moře“ s pracovním náporem v létě nevychází. Avšak ve fandomu je nyní tolik krásných holek, že přítomnost zkamenělin nikdo nepostrádá.