Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Na to, že je první májový den, mám poněkud rozporuplné pocity. Nehledě na to, že mě bolí hlava z flámu, jsem nadšen, že konečně vyšel šestý díl Duny, nazvaná Kapitula: Duna. Díky, Baronete, díky! Vydat hned po prvním díle šestý kvůli těm, kteří už mají předchozích pět, je vskutku odvážné. Ale ta příšerná cena. 249 Kč je pro mě trochu moc, a to si už vydělávám. Tolik nepropiju ani za týden! Hanba, Baronete, hanba! Teď si musím počkat do pondělí, vyzvednout prachy z banky a jít nakupovat. Až si to přečtu, budu pokračovat.

       Týden uplynul a poslední stránka byla dočtená. Vždycky jsem se bál velkých ság, od doby Nadace. Plynou do ztracena a původní nápad se rozmělňuje a ředí. U šesti dílů Duny to neplatí. Vlastně bych je rozdělil na tři časové skupiny. První tři knihy Duna, Spasitel Duny a Děti Duny, pojednávající o vzestupu a pádu Paula Atreida a o začátku Zlaté stezky Leta II., čtvrtá kniha Božský imperátor Duny o konci Tyrana a pátá a šestá kniha Kacíři Duny a již zmiňovaná Kapitula: Duna, zkoumající dědice toho všeho - Bene Gesserit a jeho služebníky, gholu Duncana Idaha a bašára Milese Tega a jejich protivníky Ctěné matre.

       Na celý cyklus lze pohlížet z mnoha úhlů pohledu. Politik nebo historik tam najde vývoj společnosti od uzavřeného feudálního Impéria přes absolutní tyranii a revoluční Rozptyl až po rádoby demokratické vedení Ctihodných matek a autokracii Ctěných matre. Legrační je podobnost obou posledních skupin, lišících se jen jinými způsoby omlouvání nezbytných krutostí. Romantik bude hledat jímavé lidské osudy a objeví velké lásky - Paul a Chani, Duncan a Alia, Duncan a Hwi, Duncan a Murbella a také prvotní katalyzátor všech potíží - Jessica a vévoda Leto. Zarážející je fakt, že čisté a nevinné duše jsou kromě dětí (ale těch bez předrozených vzpomínek) jenom dvě - Chani, která sice pochází z tvrdého prostředí, ale není to na ní mnoho znát a pak už jen Hwi Nori, která je však spíše nástrojem v rukou jiných, i když si to uvědomuje. Nejvíc politování si zaslouží Duncan Idaho, stále oživovaný proti své vůli do neznámého prostředí jako připomínka zašlých časů a jako plemenný hřebec pro genetické šlechtění Tyrana Leta II. a Ctihodných matek. Nakonec mu ještě ve dvou posledních dílech připomenou veškerá jeho narození a smrti. Vedle jeho obludné schizofrenie obstojí jen „lidé“ se Zděděnými vzpomínkami. Jednu výhodu však Duncan přece jenom má - i když je mnohokrát, je to stále on.

       Pedagog se bude kochat znovu a znovu se opakující výchovou předčasně vyspělých dětí, někdy úspěšnou, někdy ne. Děsivý podtext bude vidět v používání sexuálního svádění jako pouta mužů k ženským vládkyním. Konečně není to vidět i dnes? V tomhle případě se mi jevilo stravitelnější svádění krutých Ctěných matre, které si podrobovaly dospělé muže, než sexuální vtiskování Ctihodných matek, které ho v posledních dvou dílech použily na nedospělé chlapce.

       Já osobně jsem se vždycky těšil nejvíc na nové nadlidské schopnosti, které se během tisíciletí objevovaly ve šlechtěné genetické linii Atreidů. První muž se Zděděnými vzpomínkami, první věštec s absolutním věděním, symbióza písečných pstruhů a lidského těla, první žena, neviditelná pro věštce a první důchodce s mnohonásobným zrychlením svalových reakcí. Jako červená nit se však od prvního dílu táhne závislost na koření, melanži. Dává delší život, imunitu proti nemocím a některým jedům, Zděděné vzpomínky pro Ctihodné matky, ale pořád je to závislost a možná o to horší, že neubližuje, ale pomáhá. Návyk na melanž lze překonat jen jinou drogou, například tou, kterou objevily Ctěné matre, ale žádné plus to nepřináší. Kvůli tomu, aby čarodějnice měly svou melanž a mohly pomáhat lidstvu, musí každou planetu, kam přijdou, proměnit v poušť.

       Celá série Duna je o tom, jak se lidstvo stále vyvíjí a přizpůsobuje, zalidňuje nekonečný vesmír a bojuje mezi sebou. Utopie je stále v nedohlednu a každá nová naděje se časem přetvoří v něco, co způsobuje útlak. Konec nenastává ani v šestém díle, ale přece jen přináší nový druh naděje. Čarodějnice z Bene Gesseritu konečně pochopily, že láska není přežitek nebo něco nebezpečného, ale něco, co je může změnit v lepší bytosti a napomoct jejich nikdy nekončící službě lidstvu. A tohle poselství lásky, vzešlé z krvavých omylů a smrtí, je pro mne tím nejlepším možným koncem nedokončené ságy.