Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Se střední školou je to jako se základní vojenskou službou. S odstupem času se jeví jako docela zábavná část života. V polední přestávce jsem kradmo pil pivo v hospodě U Lenina. Mělo příchuť adrenalinu, jak jsem stále koutkem oka kontroloval hlavní vchod v očekávání, kdy se objeví ředitel nebo esenbák. Všechno bylo nějak intenzivnější než dnes.

       Čtyři i více let studia je dost času na to, aby člověk získal kamarády. Někteří z nich se stali důvěrníci na celý život. Zkuste se také ponořit do vzpomínek. Možná se vám vybaví i něco jiného. Touha pomstít se učiteli, který si na vás zasedl. Parta hajzlů, kteří si na vás zchlazovali žáhu. Vzpomínáte si ještě, jak jste bezmocně toužili skosit je dobře mířenou dávkou ze samopalu vzor SA-58? V Čechách tuto výjimečnou metodu řešení problémů dospívání zvolí málokdo. Bohužel, v Americe je to stále častější záležitost.

       Za posledních pár měsíců sleduji v americké televizi jeden případ za druhým. Jen namátkou: Bethel, Aljaška, 19. února 1997, střelba z brokovnice třímané rukou studenta usmrtila ředitele a jednoho studenta, další dva vyvázli se zraněním. Pearl, Mississippi, 1. října 1997, vzorný syn nejprve zabil matku a posléze postřelil devět spolužáků. Dva z nich zemřeli. Johanesboro, Arkansas, 24. března 1998, jedenáctiletý a třináctilelý zalehli s puškami do blízkého lesíka, když předtím uvedli v činnost požární poplach v budově školy. Svatý Hubert jim dopřál bohatý úlovek. Čtyři spolužáky a učitele. Dalších deset dětí bylo zraněno. St. Charles, Missouri, 21. května 1998. Tři žáci šesté třídy byli odhaleni, že plánují akci na poslední den školy po vzoru předcházejícího případu. Další případ ze Springfieldu v Oregonu připomíná seriál o Simpsových. Realita však není tak zábavná. 20. května 1998 vyřešil student své životní trable tak, že zabil oba rodiče a následující den ve školní jídelně dva náhodně vybrané spolužáky. Littleton, Colorado, 20. dubna 1999. Dva výtečníci v černých dlouhých kabátech spustili palbu na chodbách školy. Dvacet osob zraněno, třináct mrtvých. Poslední dvě oběti byli sami atentátníci. Spáchali sebevraždu.

       Tyto případy mají společné rysy. Pachatelé jsou bez výjimky chlapci, milovníci zbraní. Někdy se připravují dny i týdny dopředu. Vyrábějí trubkové bomby a roznětky. Akci důkladně promyslí. Často naplánují nějakou úvodní diverzi, třeba falešný požární poplach. Okolí školy nebo školní budova jsou často předem zaminované. Samozvaní střelci volí místo s vhodnou koncentrací obětí - třeba školní jídelnu nebo dvůr. Jsou vyzbrojeni jednou či několika zbraněmi a chladnokrevně pálí. Další zásobníky jsou připravené, rychlá výměna a jede se dál. Cílem střelby je většinou někdo určitý, ale v nastalém zmatku je už pak všechno jedno. Padni komu padni.

       Můžete se ptát, na co ti nezletilí vrahové myslí? Že jim to projde? Že vyfasují půl roku v polepšovně s vyhřívaným bazénem a pak se jim hříšek smaže? V tom právě spočívá mrazení, které ve mě tyto případy vyvolávají. Tak to není! Střílení je akt odplaty, zoufalství a sebevražedná mise. Dopředu je jasné, že není cesty zpátky, a přesto kluci páskují zásobníky a dělají to, co podle nějaké záhadné logiky dělat musí. Plán akce je promyšlen až do konce. Naplánována je i sebevražda, případně kluci doufají, že budou odpraveni policejním komandem. Pokud se tak nestane, jejich život je stejně u konce. Většinou jsou souzeni jako dospělí. Tresty jsou desítky let, nebo doživotí.

       Aby bylo jasné, nejde o školy někde v černošských předměstích, ale spořádané ústavy s dobrou pověstí. Pachatelé většinou nepocházejí z rozvrácených manželství, ale z veřejnost ničím nepohoršujících rodin. Případy mají velkou publicitu a vzbuzují všeobecnou hysterii. Bohužel, v záplavě zpráv, zamyšlení a rozborů mi ještě nikdo nedokázal dát přesvědčivou odpověď PROČ. Proč se něco takového odehrává? Proč je to časté právě v Americe a ne třeba v Čechách. Je to snad tlak učiva, nelítostní učitelé a despotičtí rodiče? Co za tím vězí?

       Mám zkušenosti jen s americkým vysokým školstvím, ale myslím si, že americké osnovy na high school jsou volnější než náš gympl. Učitelé jsou otevřenější diskusi (protože to je americký styl) a rodiče vyznávají liberálnější vztah ke škole než u nás, kde stále platí rakousko-uherské dogma, že učitel a úředník mají vždy pravdu a není radno jim odporovat.

       Nakládá v Americe škola na ramena teenagerů víc učení než školy české? Tomu se mi nechce věřit. Možná špičkové privátní školy, nikoliv však průměrná high school. V porovnání s českými maturanty jsou osmnáctiletí Američané několik roků pozadu v matematice a dalších přírodních oborech.

       Prezident Clinton a media nabízejí na mou otázku jednoduchou odpověď. Děti mají snadný přístup ke zbraním. Tam také míří prezidentská iniciativa. Zlepšená kontrola prodeje zbraní. Ano, já uznávám, že zbraní je v Americe hodně. V některých státech si lze pistoli koupit jako rohlík. Je to pozůstatek z dob, kdy puška byla nutná k sebeobraně i k lovu a beze zbraně se dalo těžko přežít. V Massachusetts, kde jsou pravidla hodně přísná, se žádná školní přestřelka (pokud vím) ještě nekonala. Bez US občanství a plnoletosti si nekoupíte ani vzduchovku. Navíc vám zkontrolují rejstřík a psychologický profil. Je fakt, že pořádná pistole ráže 9 mm rozproudí fantasii a přímo si říká o uplatnění. Co je však tím prvotním hybatelem? Dosažitelnost zbraně přece není rozhodující!

       Vzpomínám si na černou kroniku z let starého socíku. Pouze chlapečkové z rodin myslivců nebo policajtů si občas prostřelili nohu, případně kamaráda. Pochopitelně, nikdo jiný se k palné zbrani nedostal. Ale pozor! Přestože doma vypáčili otcovu schránku s pistolí a hráli si na vojáky, nevzpomínám si, že by ji použili k exekuci třídního učitele a patnácti spolužáků. Stále tu něco podstatného chybí. Pořád před námi ještě leží otázka PROČ.

       Nedávno jsme v malém pivovaru v Cambridgi s Bingem a Alexejem opět pozvedli vlajku našeho pivního klubu. Mezi sklenicemi piva jsme řešili záhadu, co vlastně haraší v mozku středoškoláků. Zde je výsledná hypotéza:

       Když sledujete americké seriály pro náctileté, nelze si nevšimnout šablonovitosti hlavních hrdinů. Všichni bez výjimky jsou „cool“. Tedy, každý z nich je společensky úspěšný, správný bourák, důležitá je i dávka fyzické přítažlivosti. „Cool“ je osoba s vlastním názorem, sebejistá a dobře zapadá do kolektivu či ho dokonce vede. „Cool“ není nálepka pro Timura a jeho partu. „Cool“ může být (a často bývá) i pořádný záporák, vůdce gangu nebo cynický notorický rebel. Ten popis je trochu neurčitý. Jako správní vědci jsme se pídili po dokonalejší definici a nakonec zvítězil Bingův návrh. „Cool“ je takový člověk, který promluví ve všeobecné vřavě či hádce a ostatní mu naslouchají. Osoba, která dokáže dosáhnout v životě toho, co chce, bez zpoceného čela a utrápené snahy.

       Proč to tak dlouho rozpatlávám? Protože v Americe musíte být „cool“, abyste byli úspěšní. Není to jen vliv médií, co vypaluje do mozku dětí tuto mantru. Všichni, i dospělí to tak cítí. Poselství je jasné. Není nutné mít nejlepší známky ve škole. Není nutné mít nejlepší ohoz a auto (i když to výborně pomáhá k budování správného image). Je však nutné být „cool“, děj se co děj. Kdo nezapadne, je „looser“. Ztracenec, poraženec, odpadlík. Ten, na koho v životě nic nečeká. S krutou jasností je od prvních let na high school zřejmé, kdo je vyvolený a kdo to někam dotáhne. Kdo bude modelka či bankéř a kdo půjde čistit hajzly. Ve škole vzniknou kasty, mezi kterými je přestup stejně nemožný, jako v hierarchii indické společnosti před nástupem dvacátého století. Vyvolená zlatá mládež se odtahuje a štítí ostatních, jako by byli nakaženi leprou.

       Vzpomínáte si na film Rodina Adamsova 2? Hodné modrooké modelové děti s blond vlásky si na skautském táboře hrají ty správné schválené hry, pouze Adamsovic parchanti se nezapojují a nehodlají rozzářit svou tvář křečovitě šťasným smíchem jako ostatní. Vedoucí na ně vyvíjejí nátlak a posléze je izolují v opuštěné chatě dokud z nich nevypáčí souhlas, že budou šťastní. Adamsovi se zapojí do táborových aktivit a vedoucí za to těžce pykají. Jestli nevíte, jak to dopadlo, půjčte si video.

       Alexej vyprávěl, jak za jeho studíí v Leningradě byla třída rozdělena na tři kategorie. Na ty, kdo se dřeli na dobré známky a doufali, že i bez kádrových předpokladů vyšplhají k nějaké kariéře. Na dětičky z komunistických rodin, které se učit nemusely a přesto budoucnost byla široce otevřena. Do třetí kategorie spadli ti, kteří neměli kádrový profil a nebyli tak naivní, aby si mysleli, že jim perfektní vysvědčení pomůže přeskočit komunistické tlačenky. Proto popíjeli vodku a snažili se ze života urvat co se dá. Všechny tři kategorie sebou navzájem opovrhovaly. Všechny tři kategorie si o sobě myslely, že jsou „cool“. Na Alexejově přirovnání je hodně pravdy. Hodně se to podobá tomu, co jsme zažili ve škole my.

       V Americe je to paradoxně horší. Kdo není „cool“, je jednou provždy ztracen. Úchylky nejsou tolerovány. Odpadlíci se nemohou shlukovat do alternativních společenství, protože se bojí, že na nich ulpí stigma ostatních „looserů“. Kruh se uzavírá. Jakmile jste jednou dole, jste donekonečna terčem úsměšků, narážek a opovržení. Nikdy nevyděláte prachy. Nikdy nic nedokážete. Není úniku. Život končí. Potom je už jen jediná cesta. Pomstít se za jakoukoliv cenu. Nakonec každý pistolník v americkém filmu je zobrazován jako „cool“ chlapík. Možná i odtud pramení inspirace; alespoň na chvíli je možné si ten pocit okusit.

       Pochybuji, že se dá prodej a vlastnictví zbraní v Americe zredukovat natolik, jako u nás za socíku. Rozhodně ne v blízké budoucnosti. Proto se dají očekávat další výstřely na amerických školách. Odstranit vlastní příčinu, tedy nenávist, ponížení a separaci studentů, nepůjde snadno. V tom totiž spočívá sama podstata společenského výběru. Amerika je založena na „cool“ lidech. Změnit definici, kdo je „cool“, a dát šanci i odpadlíkům je mnohem těžší, než zabavit Texasanům jejich pušky.