Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Když jsem se rozhodla jet na zakládání čtvrtého ST fan klubu v ČR do Šumperka, učinila jsem tak ze všech možných důvodů, ale ne snad proto, že bych nechtěla na schůzku SFK Badlands v Brně, stanovenou samozřejmě na to samé datum. Naopak! Jsem jediný zakládající člen, který ještě nebyl ani na jedné…

       I jela jsem jako „nárazník“ mezi trekisty a Československým Fandomem, který byl na akci přizván pražskou částí velení. Proto se se mnou z Prahy (z podobných nezištných důvodů) vláčel člen Rady Fandomu Michael Bronec. Prostory, ve kterých se akce konala, zajistila (jak jinak) Šumperská divize Fandomu – v čele s Pepou Vašátem – a to v místní Vile Doris.

       Jaké ale bylo mé zděšení, když jsme dorazili na místo… akce nám byla prezentována jako schůzka nejméně dvaceti lidí, kde se mimo jiné za asistence Fandomu klub oficiálně založí. Proto mi notně poklesla čelist, když mimo nás tří tam byli 4, slovy čtyři, lidé za celé vedení – a to sice dva pražáci (velká T'Ana Píchová a Slavěna Špičák) a dva šumperáci (Radek Malík a pan XY). Všechno bylo dobré, než onen Petr XY prohlásil něco v tom smyslu, že si žádné hosty nezvali. Tím notně pobouřil můj fandomový doprovod, až v obličeji zrudl, že byl jak rajče. Napadá mě, jestli Petr ví, že i ty prostory se zajišťovaly přes Prahu…

       Pročež ti čtyři začali diskutovat o věcech spojených s jejich klubem, zatímco (proč to nepřiznat) já jsem si prohlížela scifistickou ročenku, kolega Bronec lepil maketu fanzinu ke kopírování a kolega Vašát popíjel kávu (co jsme měli dělat jiného).

       Chtěla bych mít tolik nadšení a volného času, abych mohla dělat věci tak, jako chtějí noví trekisté vyrábět časopis… Zdají se značně naivní (přejme jim to), když věří, že se jim bude dařit fanzin tisknout postupně na jedné tiskárně, atp. Počkejte, až budete mít stovku členů.

       Světlým bodem celého setkání byl oběd, na který se vyrazilo do blízkého replimatu, a procházka po městě, které je vůbec výjimečné svou silnou scifistickou komunitou. Po šťastném návratu jim naši dva členové Rady pověděli o Fandomu a všichni společně (oficiálně) založili „The Neutral Zone CZ“.

       Pak jsme to rozpustili. Zlí jazykové tvrdí, že pražská část vedení dorazila někdy v noci ( :-) ), šli totiž ještě na video či co…

       Doufám, že si „Neutrální zóna“ nevyloží tento článek jako útok na svou „osobu“, ale opravdu to mohlo vypadat trochu jinak.

Že bych mohl jednou za rok udělat něco pro fandom, když už jsem v té Radě, to mě napadlo při pozvání na zakládací schůzku šumperského trekies klubu. Možná s tím měla co dělat i proslulost šumperských porad, při nichž je víno levné a koláčky vesměs zdarma. Pozvání jsem tedy přijal – snad za to mohla i náhlá konstelace hvězd – a rozhodl se ignorovat skutečnost, že Šumperk je jedním z mála měst, který má vlastního člena Rady, a proto tam nemusí nikdo jezdit.

       Byl jsem po zásluze potrestán. Vůbec mě totiž nenapadlo, že se fanouškové Star Treku separují právě jako tolkienisté (nebo jsou ostatními ignorováni? – já sám nevím) a že tudíž v Šumperku mimo svědomitého Pepy Vašáta skoro na žádnou známou tvář nenarazím. I sám Pepa si „utrhl od úst“ část jiné fandomové akce, která se konala poblíž. Ta sobota byla zjevně pěkně narvaný termín. Cesta proběhla normálně a na šumperském nádraží nás vyzvedla dvojice trekistů (bohužel nikoli v oněch apartních oblečcích, co jsou občas vidět na fotkách ze západních conů). Potud v pořádku. Překvapen jsem byl až po příchodu do místa konání ve vile Doris – když se ukázalo, že dotyční jsou jediní a žádnou větší účast ani neočekávají.

       Nevím, možná jsem moc zmlsaný pražák, zvyklý, že ho všichni pořád obskakují, nicméně mě překvapilo, že se mě nikdo z organizátorů neujal – pravdu povědíc spíš dělali, jako bych tam nebyl. „Spokojil“ jsem se tedy se společností Pepy Vašáta, jeho fotoalba, a občas jsem se nadporučíka Durango (alias Jany Sainerové) zeptal na nějaký nesrozumitelný termín z řeči zbylé čtveřice, která se spolu zjevně dobře znala a žádnou další společnost nepotřebovala. Posléze jsem si začal lepit maketu Imladris, kterou jsem v pátek v Praze nestihl nechat naxeroxovat (pročež jsem doufal, že se mi to zdaří na nějakém levném xeroxu v Šumperku). Petr Konupčík byl velmi ochotný, než zjistil, že potřebuji 100 kopií od zhruba 20-ti stránek. Pak mě seznámil se smutným technickým stavem místního xeroxu a z výroby sešlo (ale děkuju za tu jednu kopii zdarma). Mimochodem, myslím, že až do konce neuvěřil, že s akcí nemám vůbec nic společného a jsem jen náhodný host.

       Vrátil jsem se tedy do sálu a pokračoval v lepení a naslouchání. Když jsem se asi dvakrát pokusil zasáhnout do hovoru, byl jsem jedním ze šumperáků „okřiknut“ s tím, že si žádné hosty nezvali. To už jsem začínal tiše zuřit, ale pořád ještě jsem se relativně ovládal. (Vrchol všemu nasadila během oběda část pražského osazenstva, která si mě začala dobírat, že s sebou nemám razítko – sice jsem se i pak ovládl, avšak rudá barva prorazila na povrch a notnou chvíli zdobila mé líce…).

       Z hovoru jsem však vyslechl mnoho zajímavého. Pochopil jsem, že u nás existují celkem 4 Star Trek kluby a že zde panuje poměrně velká rivalita – respektive nově zakládaný klub je svým způsobem vzdoro–. Komodor Malík si neustále stěžoval na nespolupráci hlavního a nejstaršího trekistického klubu u nás a jeho pomalost ve vydávání fanzinů. Myslím, že právě, když jsem se mu snažil vysvětlit, že to s tím vydáváním opravdu není tak jednoduché (o poštovném na Slovensko nemluvě), rázně zakročil jeho podřízený a vykázal mne do patřičných mezí. Z hovoru jsem dále vyrozuměl, že i tento nově založený klub by se časem chtěl stát jediným celorepublikovým či alespoň největším. Trekisté zjevně nelibě nesou fakt, že se jim jednolitá celorepubliková struktura postupně rozpadla na kluby v jednotlivých městech a zmizelo „jednotné velení“. Nu, konkurence je matkou pokroku, tak uvidíme, kam je dovede.

       Po obědě, když se mi vrátila normálnější barva i veselejí nálada, jsem přednesl „mantru“ na téma, čím je československý fandom a proč je dobré do něj vstoupit. Pepa Vašát mě srdnatě podporoval, chvílemi i přebíral řeč, a tak jsme snad společně vyvrátili pochyby o tom, proč chceme dotyčný klub získat do svých řad (opravdu mě nenapadlo, jaké nevýhody a povinnosti plynou ze členství – snad vyjma té dvostovky). Celá tiráda trvala asi hodinu a nadporučík Durango vedle mě se viditelně nudila a několikrát upadla do dřímoty, poněvadž tyhle řeči už musela asi slyšet mockrát.

       Posléze jsem slavnostně převzal dvoustovku, bolestně si vědom absence nějakých slavnostních pravidel pro přijímání, a čtyři trekies se opět pustili do rozebírání arkán své věrouky. Tuším, že šlo o probírání hry na hrdiny na téma Star Treku.

       Odpoledne se mezitím nachýlilo a schůzka byla rozpuštěna, respektive se přesunula do druhé, neveřejné fáze promítání filmů u jednoho z účastníků. Ve dvou jsme tedy s nadporučíkem Durango nasedli do vlaku a během cesty kecali o sci-fi – konečně jsem slyšel slova, jimž jsem rozuměl, a mít oči navrch hlavy mohli zase jiní.

       Celkově dnes hodnotím celou akci jako srandovní a mírně absurdní. Takových však už fandom za ta léta zažil něúrekom a tak si myslím, že v něm nový Star Trek klub obsadí důstojné místo – že jsou, tak říkajíc, mezi svými…