Interkom: PARCON 1999

Naposled žhavím mocný internetový browser a zasílám spousty paketů na symbolickou adresu www.altar.cz. Klikám na odkaz CONY A AKCE, posléze na položku PARCON. Čtu:

Lovím ve svých chabých zeměpisných znalostech. Kopřivnice. Hmmmm. To není dobré. Pěšky se tam z Prahy asi nedostanu. Takže vlakem. Brrr. To bude stát spoustu nervů a spoustu peněz. Ale už jsem se jednou rozhodnul, teď už nemohu ustoupit.

Sraz na Hlavním nádraží. Gilhad nedorazil. Tímto jsme se rozdělili, neb Jiřina šla na Gilhada marně čekat. Marně se ho nedočkala. No nic. Po chvíli snažení jsme došli k poznání, že celý vlak je místenkový. To docela naštve. Octli jsme se na plošině mezi dveřmi a pak přišly chmurné myšlenky na posmrtný život sardinek. Vlak se pomalu rozjížděl a my jsme začínali litovat, že je vagón nezvykle kvalitně vyroben. Dokonalé utěsnění vyvolalo tísnivé představy o několika hodinách cesty a několika málo litrech vzduchu. A pak nastalo vedro.

Záchrana přišla rychle a nečekaně. Vlak měl zastávku. Pak se sebral Leši a šel si sednout do vnitřní části vagónu. Nevěřili jsme, že se mu to podaří. On však tasil meč a slušně se optal, je-li tam volno. Bylo. No kdo by to čekal?

Na přestupu ve Studénce se poprvé objevila dobrá organizovanost conu. Jen co jsme dojeli, začalo příšerně lejt. A pršelo, jen se lilo. To nás však nemohlo od výstupu z vlaku odradit. Takže jsme zmokli. Obsadili jsme lokálku, která čekala na odlehlé slepé koleji. A pršelo, jen se lilo. Pak přiběhl Gilhad. Jel pravda dalším vlakem, ale v pohodě nás stihnul. Ó vy mocné, nevyzpytatelné ČD. Po příjezdu do Kopřivnice se znovu spustil déšť. A pršelo, jen se lilo. Ale to nás nemohlo odradit od přechodu do místa conání. Takže jsme zmokli.

Začátek conu nejprve náležitě vyždímal peněženku. Kdo by se divil, po takovém slejváku. Pak nastalo obvyklé seznamování s místem conání. Když jsme se konečně dopídili, kde jsou jednotlivé místnosti odkazované v programu, zjistili jsme, že program nezačal. Tedy přesněji začínal postupně a sem tam se v něm objevily díry.

Celý pátek byl ve znamení SCI-FI. Pan Rampas vzpomínal na prehistorii fandomu (to bylo v dobách, kdy jsem se narodil, takže v prehistorii), zahájení obsahovalo příjmání nových SCI-FI klubů do řad fandomu. Já jsem byl na Parconu vůbec poprvé, takže jsem se nepřestával divit. Moje mírné rozčarování se časem nenápadně měnilo v dokonalou desiluzi. Spacáková noclehárna byla pěkná, ale umístěná jen několik metrů od jakéhosi barklubu, kde celou noc vyřvávala aparatura. Měl jsem sladké sny o světě Shadowrunu, kde je tlumič hluku běžným doplňkem.

A pak přišel zaklínač. Pravda, nikoliv Geralt, ale zato Sapkowski osobně. Začínal jsem mít příjemný pocit, že Parcon není jen SCI-FI con, ale že na něm má své místo i fantazy. Poněkud mně zarazilo, že Sapkowského nikdo nepřekládal. To byla škoda, polština je sice příbuzný jazyk, ale ne zas tak moc. Ale i tak to stálo za to. Kdo Mistra nepoznal, stejně by neuvěřil, takže si to na některém dalším conu rozhodně nenechte ujít!

Provalilo se i několik informací. Pátý díl Zaklínače už v Polsku vyšel. U nás ale vyjde nejdříve v zimě, neb nějakou tu dobu bude trvat překlad. Pátým dílem však příběh končí. Úplně, navždy. Jak pravil Sapkowski, nemá už smysl pokračovat. Nicméně můžeme věřit tomu, že Sapek psát hned tak nepřestane.

K mému zmatku přispělo i následné posezení s dalšími polskými autory, které už překládané bylo. Následoval sice děravý, ale zato velmi hodnotný program, čítající několik autorských čtení (např. Neff), přednášku paní Vrbenské, či besedu o Dechu Draka a Fantázii. Souběžně běželo pár filmů, některé na videu, pár dokonce v místním kinosálu.

Večer přišlo vyhlášení Ceny Karla Čapka, soutěže, která dělá Parcon Parconem. Výsledky vyhlašoval Michael Bronec a udělal to s humorem a na výši. Vítěze prozrazovat nebudu, snad jen poznamenám, že byl udělen jeden Mlok a dva Pulci, a že vítězná, Mlokem oceněná dlouhá povídka vyšla v časopisu Fantázia.

Po krátkém snažení se mi podařilo zaplnit prostor vyhrazený pro volnou diskuzi. Takže se volně diskutovalo, nejprve v oblacích kouře a záchvatech (mého) kašle, posléze v příjemné atmosféře salónku, a končilo se v tajemném magickém kruhu za téměř úplné tmy. Možná došlo i na neznámý magický rituál, ale to už je tajemství nemnohých účastníků conu, které nemohu a nechci prozradit.

Možná se divíte, proč poslední den, když měl con cončit až v pondělí. Hlavní organizátor Randalf to zdůvodnil odpadnutím sponzora a nutností zkrátit program. Naštěstí to udělal už při zahájení, takže to nebyl až takový šok.

Nědělní ráno bylo kouzelné, neboť pan Kantůrek předčítal úryvky z dosud neznámých částí Zeměplochy a jeho přednes dodal už tak dost skvělému a skvěle přeloženému textu nádech seriózního vyprávění, což při čtení o Mrakoplašových trampotách vyústí nutně v bouřlivé záchvaty smíchu. No prostě bylo to skvělé.

Tímto se však con notně nachýlil k závěru a jak už to tak bývá, samotný závěr byl roztřepený a ospalý. Pak už zbývala jen cesta zpět do Prahy, kde se projevila Jiřinina dokonalá předvídavost a znalost ČD, takže jsme plynule přestupovali na zpožděné rychlíky a vůbec to zavánělo notnou dávkou záhad a mystiky.

Už zase sedím doma u compu a cosi zmateně ťukám do klávesnice. Je to o akci, která už je za náma, ale ze které mám velmi pěkné vzpomínky a jenom jeden puchýř na noze. Už jsem se z toho trochu vyspal, ale musím říci, že přestože byl con trochu jiný, než jsem si původně představoval, stálo to za to.