Interkom: Muž z Marsu

Heinleina mám rád, ale vlastně jsem ho dosud neznal. Četl jsem Vládce loutek a Friday, viděl Hvězdnou pěchotu a došel k názoru, že v tom akčním žánru je jednička. To mne ale vůbec nepřipravilo na šok, utrpěný při četbě Cizince v cizí zemi. Bichle velká jak díl Ottova slovníku naučného, písmenka malinká a spousta filosofických dialogů. Ale byl to nářez i tak. Ale úplně z jiného soudku.

Valentine Michael Smith je potomek jednoho páru prvních kosmonautů, kteří přistáli na Marsu. Okolnosti jejich smrti nejsou příliš známé, ale je faktem, že Smithe vychovali Marťané. Objevila ho druhá marsovská expedice a přivezla na Zem. Politická situace na Zemi vypadá následovně: vládne Světová Federace (zřejmě vznikla z OSN), v jejímž čele je generální tajemník Joe Douglas. Americký prezident a jiní pohlaváři hrají až druhé housle. Hlavní problémy způsobuje muži z Marsu vláda Federace a její ozbrojená tajná služba. Je to celkem průhledná narážka na rivalitu jednotlivých amerických států, hlavně jižanských, vůči federální vládě.

O Valentinovi Michaelu Smithovi čili Mikeovi, jak mu říkají větší část knihy, se dozví ošetřovatelka Jill, zaměstananá v nemocnici, kde je Mike internován. On sám to jako vězení nevnímá - martská civilizace, která ho vychovala, je natolik odlišná, že musí nejdřív sbírat dojmy a „grokovat“ je. Tohle zvláštní slovo je vůbec v knize časté. Je to absolutní pochopení a ztotožnění se se zkoumanou věcí či jevem. Když Mike prohlásí, že Vás grokuje, přečetl si Vás skrz naskrz a ví o Vás víc, než Vy sám. Ale zpět k Jill. Po zjištění, že k němu nesmí ženy, se tam dostane, povzbuzována novinářem Benem, který čichá senzaci, a stane se prvním Mikovým ženským vodním bratrem. Zpočátku netuší, jak velký závazek na sebe vodním bratrstvím vzala. Jisté však je, že Mike zdědil po rodičích spoustu peněz a teoreticky mu patří i Mars. Chce ho zabít nebo ovládnout spousta lidí, ale kdo je uvnitř špatný, toho Mike prokoukne a odstraní. Jill se s Mikem schová u Jubala Harschawa, nezávislého bohatého povaleče, který funguje v knize jako ztělesnění zdravého rozumu, oproti Mikeovi, který je čistá naivita.

Jinak mám ovšem smíšené pocity. Ovlivněn Heinleinovým jménem a historkou o tom, kterak se román stal kultovní knihou hippies a militantní autor sám kvůli tomu běsnil vzteky, jsem čekal větší zážitek. Styl mi prostě příliš nesedl. Rozhodně se to nepodobá Friday a k Vládcům loutek to má tak daleko, jako Ingmar Bergmann ke Quentinu Tarantinovi. Cizince jsem odložil do knihovny a možná, jednou, si ho znovu přečtu. Ale určitě budu mít po ruce jako protijed slivovici nebo povídky Stephena Leacocka.