Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

V poslední době se mi dostalo do rukou několik knih, o nichž se moc nemluví, ale rozhodně stojí za přečtení.

       

Z5 je organizace, která chrání svět před nebezpečími, která nemají na svědomí státy vedoucí tuhou studenou válku. Ve skutečnosti to znamená nepřetržitý boj proti šíleným vědcům, nepovedeným pokusům a hříčkám přírody. Proti velmi divokým a vražedným nebezpečím chrání svět jistý doktor „Sap“ Palfrey, který je hlavou Z5 a vyskytuje se ve všech příbězích.

       Autorem příběhů tohoto oddělení je John Creasey, který je znám především milovníky detektivek a špionážních příběhů. Dohromady údajně zplodil přes pět set knih, což je vcelku šílené číslo.

       V češtině zatím vyšlo sedm příběhů oddělení Z5, z nichž se mi podařilo dostat k šesti. Creasey se s lidmi nijak nepáře - tolik mrtvých není ani v hodně drastických hororech. Tím nechci říci, že by příběhy byly nějak drastické - to rozhodně ne, ale zničenými městy a státy se nijak nešetří. Creasey se nepáře ani s náměty. Zpravidla nějak načrtne nápad a nijak se nenamáhá s jeho rozváděním do podrobností. U některých by to navíc šlo jen velmi těžko. První z příběhů o Z5 je „Potopa“.

       Z názvu je vcelku jasné, že půjde o hodně vody. Voda je ovšem obsažena pod tlakem v jistých nepřirozených mutantech. Vtipně není vysvětleno, odkud se ta kvanta vody vlastně vzala, když nikde nechybí. Původně jsem se ani nechtěl zmiňovat o tom, že voda je v podstatě nestlačitelná. Autor se mírnil - jen pár milionů mrtvých a potopena část pevnin.

       „Sucho“ je už drastičtější - miliarda sem, miliarda tam. Pochopitelně mluvím o mrtvých žízní. Zápletka je jednoduchá - voda se na světě začíná extrémně rychle vypařovat. Důvod? Možná radioaktivní spad?!?

       „Hlad“ - co by asi mohlo přijít po potopě a suchu! Tentokrát se objevuje rasa extrémně nebezpečných „trpaslíků“, kteří hrozí lidstvo prostě vyjíst. Ani tentokrát se miliardami mrtvých nešetří. Obzvláště v tomto příběhu Palfrey předvádí, že když se kácí strom, létají třísky. Humanistům a lidem se slabšími žaludky nedoporučeno, přesto jsou „Sucho“ a „Hlad“ nejlepší případy Z5.

       Tyto tři příběhy vyšly nejprve slovensky v trilogii vtipně nazvané „Potopa - sucho - hlad“ a po delší době i česky v jednotlivých svazcích, které nemám k dispozici. Ve stejné edici vyšel ještě příběh „Mlha děsu“ (za tento název neručím), který pojednává o nadpřirozených tvorech (elementálech?) skrývajících se v podivné mlze - tolik moje děravá paměť.

       V poslední době se mi dostala do rukou další trilogie o tomto oddělení. První příběh je o šílenci vydírajícím svět pomocí vyspělé jaderné technologie a jmenuje se „Teror“. Zápletka je to sice nejpravděpodobnější ze všech dosud zmíněných, ale zpracování je naprostý opak - tady se Creasey dosti uťal. Jasně nejhorší z toho, co jsem četl. Tento příběh je, mimochodem, také nejméně drastický - tj. poměrně málo mrtvých.

       „Hlubiny“ jsou o vynálezech ovládajících vlny tsunami. Kdyby do toho autor nezapletl ještě nesmrtelnost, dopadlo by to podstatně lépe. Řešení je dost průhledné a nevěrohodné. Mrtvých přiměřeně.

       „Smog“ má vcelku zajímavou a napínavou zápletku. Brzy je jasné, kdo za ničivými vlnami smogu stojí, ale otázkou je proč. Několik udušených měst je na Creasyho podprůměr.

       Jak jsem již podotkl dříve - s náměty se autor nepáral. Pokud něco vymyslel, ihned to hodil na papír a neobtěžoval se nějakým vysvětlováním mechanismů. Na druhé straně je nutno přiznat, že jen díky tomu je možno pohodlně číst příběhy napsané na přelomu padesátých a šedesátých let. Navigace kosmických lodí podle logaritmického pravítka je dnes už k smíchu, což u těchto příběhů nehrozí (s výjimkou „Teroru“).

       Logické chyby se ovšem přehlédnout nedají a je jich tam dost: na pár let se nehledí, chybějící končetiny se záhadně prohazují apod. Pravé šílenství je ovšem posloupnost příběhů. Pár let po vybití lidstva a totální devastaci veškerého života vůbec („Sucho“) je naše matička planeta zase úplně fit a lidstvo se tváří, jako by ani nedávno téměř nevymřelo. To není výjimka, ale pravidlo.

       Obálky jsou přinejlepším průměrné a hodnocení překladatelů nechám na povolanějších.

       Závěrem mohu říci, že na těchto knihách je jasně vidět, že napsat za život pět set knih není jen tak. Prostě horká jehla z nich čouhá na sto honů a při hodnocení můžeme chutě otevřít krabičku s nápisem brak. Na druhé straně - když ono se to tak skvěle čte! Všechny příběhy jsou napínavé a četl jsem je jedním dechem. Bohužel obě zmiňované knihy mají tvrdou vazbu a na svou dobu i dost vysokou cenu.

       Ideální do vlaku, milovníkům popisů techniky a humanistům přísně zakázáno!

       

Pokud se podíváte na knihu „Sběratel srdcí“, nemůže vás napadnout nic jiného než - „červená knihovna“. Obálka s ženskou tváří a ten název ... je to jasné. Možná pozorného a vzdělaného čtenáře napadne, že jméno autora - Graham Masterton - již slyšel v jiné souvislosti. Po pár stránkách to ovšem dojde každému - tahle kniha bude červená jedině krví. Graham Masterton je totiž autor velmi dobrých hororů.

       V tomto díle své pověsti rozhodně dostál. „Sběratel srdcí“ je klasický horor a autor se zcela jasně odkazuje na mistra žánru H. P. Lovecrafta. To sběratelství srdcí totiž v tomto případě není ani trošku pomyslné. Jde o zcela reálná lidská srdce.

       V této chvíli možná někoho napadne masový vrah - opět chyba. Masoví vrazi se zpravidla nezjevují v podobě modravých postav vznášejících se několik centimetrů nad zemí. Samozřejmě - duchové. A dokonce duchové velmi agresivní a nepřátelští - nehodlají rozmlouvat o existenci záhrobí, spíš se starají, aby je tam kdekdo následoval.

       Nebudu prozrazovat obsah, ale již na obálce se dozvíte, že hlavním hrdinou knihy je chlapík, kterého navštěvuje jeho umrlá manželka. Jak jsem se již zmínil dříve, její návštěvy rozhodně nejsou příjemným zážitkem. Do toho se zaplete tajemný vrak lodi, démon smrti, čarodějnice, indiánský šaman, podivínský lovec duchů, archeologický kroužek místního muzea a několik krasavic pro hlavního hrdinu. Kdo ví něco o historii města Salem, tuší, odkud se asi ty čarodějnice vzaly.

       Hlavním hrdinou je místní starožitník a podle všeho i playboy. A právě jeho chování se mi nějak nezdá. Jednu noc stráví se svou ženou, druhou noc má rande se servírkou a třetí se ocitne v posteli s krasavicí, kterou ten den viděl poprvé. Nezdá se vám to přitažené za vlasy? Navíc musím ještě podotknout, že jeho manželka je už měsíc mrtvá! Ten chlapík je prostě příliš chladnokrevný. Z toho, co prožil, by zešedivěl i James Bond!

       Výhrada druhá: Čtěte pozorně všechny zmínky o lidských srdcích a srovnejte je se situací a konstitucí démona smrti. Zdá se mi to nějak podivné.

       Obálka je na horor zcela nevhodná, překlad se mi zdál vyhovující, ale nejsem odborník a nečetl jsem originál. V originále se kniha jmenuje „The Pariah“ - tj. „pária“, což by se asi dalo vyjádřit nejlépe jako „vyděděnec“. Možná existuje i lepší překlad, ale rozhodně to není „Sběratel srdcí“.

       I přes dvě menší výhrady jde rozhodně o velmi kvalitní horor v klasickém stylu. Nemohu než doporučit.

       The Pariah, Star Books, Londýn 1983.