Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Tvrzení, že draci dozajista patří mezi plazy a plazi že jsou nepochybně blízkými příbuznými mloků, by snad obstálo u kdekoho. Jak to však přijde, že Mlok nemá za příbuzné draky, nýbrž Drakobijce? Inu tak: Že vrcholnou fandomovou soutěží je Cena Karla Čapka, vědí snad všichni. Dost dobře je známo i to, že v CKČ bývá bita fantasy – aspoň pokud se nemaskuje za sci-fi. Že vrcholnou soutěž o nejlepší fantasy pořádá Egon Čierny, je známo rovněž. Tato soutěž se ovšem od CKČ liší opravdu v mnohém; například se v ní soutěžní práce nedělí do žádných kategorií, a tak krátké povídky nemají proti dlouhým mnoho šancí. Snad proto získala CKČ v žánru fantasy mladší a menší sestřičku – soutěž O železnou rukavici lorda Trollslayera, v níž soupeří krátké povídky do šestnácti normostran. Tato sestřička má nejen stejný systém hodnocení, ale i podobný sborník vítězných prací: mladší a menší sourozenci Mloka se jmenují právě Drakobijci.

       Jací jsou Drakobijci 1999? Kdyby se knihy z nakladatelství Poutník prodávaly tak dobře, aby si Egon Čierny mohl dovolit vydat i sborník své soutěže, mohl bych porovnávat – a nejspíš se jen přesvědčit, že na větším prostoru se dá rozehrát větší příběh. Nabízí se srovnání s krátkými povídkami z CKČ; to vychází vcelku rovnocenně (s tím, že ty nejhorší z šestnácti povídek Drakobijců silné pětce Mloka konkurovat nemohou), jenže horní hranice pro krátké povídky v CKČ je sedm normostran, a tak by některé práce z Trollslayera mohly padnout mezi povídky dlouhé a já mohu prohlásit snad jen tolik, že ty nejlepší z nich by aspoň prohrály se ctí. Nejspíš to poměřování úrovně soutěží odbudu „personální unií“ – na druhém místě Trollslayera se setkáváme s povídkou Pavla Renčína a na třetím Ivany Kuglerové, obou pasovaných letos na Parconu do Řádu fantasy, Jana Kostelecká na místě pátém a Jiří Hons na třináctém spojují Drakobijce s krátkými povídkami Mloka a dlouhé povídky z CKČ mají s Trollslayerem dokonce společného vítěze – Vladimíra Šlechtu. Zdá se tedy, že si Drakobijci mohou dělat nárok na místo v přehlídce toho nejlepšího z naší domácí tvorby.

       Sbírka je uspořádána stylem „to nejlepší nakonec,“ jak to odpovídá požadavkům gradace. I toto uspořádání má své nevýhody, ale ukazuje se tu jedna z předností krátkých povídek – ani v případě, že vás taková povídka nudí, nečiní tak dlouho. I ty nejhorší povídky (zvlášť když jsou to nejhorší z nejlepších) se dají snadno přečkat a nestačí snad nikoho odradit od postupu k těm lepším. Na závěr v doslovu „Šašci kontra rytíři“ Michael Bronec popisuje souboj povídek založených na pointě s povídkami stojícími na příběhu a rozebírá přednosti a chyby jednotlivých prací; přivádí mě tak do rozpaků, zda se vůbec mám vyžívat po svém workshopáckém zvyku v pitvě předhozených obětí, když podobné analýzy najdete uvnitř knihy a navíc v recenzi – narozdíl od doslovu – nepatří k dobrému tónu vyzrazovat příběhy a pointy. Dodatkem knihy je úplný seznam výsledků soutěže, včetně popisu, kdo a jakým systémem ji hodnotil.

       Cítím nutkání pustit se teď do hodnocení jednotlivých povídek, i když mi Michael Bronec vyfoukl trochu větru z plachet, ale jak se tak dívám do obsahu, je jich na mě nějak moc. Dneska se na boj s takovou přesilou necítím. Zmíním se proto jen, že vůči každé z nich si dokážu najít nějaké výhrady a že jejich pořadí v několika případech neschvaluji; snad si někdy příště dodám odvahy pustit se do Drakobijců hlava nehlava. Osobně doporučuji zejména povídky „Dětská dýka“ od Vladimíra Šlechty, „Rytíř a drak“ od Ivany Kuglerové, „Žlutý drak“ od Miloslava Lince, „Zavřené oči“ od Lucie a Petry Lukačovičových a „Odříkaného chleba...“ od Anny Šochové. Koukám, že dávám jednoznačně přednost rytířům, přestože jsem se vždycky považoval za šaška – buď jsem někde ztratil smysl pro humor, anebo nemám rád, když mi někdo fušuje do řemesla. Varovat vás před žádnou povídkou nebudu; jak už jsem napsal, přežít byste měli všechny, a krom toho nemusíte sdílet můj vkus.

       Přeji vám příjemnou četbu. Myslím, že teď, v době velkého letního cestování, obzvlášť oceníte sbírku krátkých povídek, která vám navíc pěkně vklouzne do kapsy.