Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Nový Mlok přináší nejúspěšnější díla nového ročníku Ceny Karla Čapka. Jak to dnes vypadá s literární tvorbou ve fandomu? Řekl bych, že docela dobře, jen těch géniů se nějak nedostává. Osobně pokládám za publikovatelné mnohem více soutěžních příspěvků, než se do Mloka vešlo, ale scházejí mi opravdu výrazné vynikající práce. Přestože mám sklon propadat z toho stařeckým depresím – léta už čekám, a ono pořád nic –, je to vlastně spíš důvod k optimismu. Fandom má řadu autorů, kteří se snaží dobře psát a ovládají řemeslo nebo se aspoň jeho ovládnutí blíží: je jenom otázkou času, kdy někdo z nich dostane ten Nápad, ze kterého vzejde něco úžasného.

       Krátké povídky mají mezi soutěžními kategoriemi nejhorší pověst. Vytvořit něco kloudného na několika málo stranách opravdu není jen tak. Na druhé straně načmárat několik málo stránek naprostého blábolu je snazší než se pokusit o větší literární útvar. Někteří porotci mají z této kategorie přímo hrůzu. I můj letošní první dojem z krátkých povídek byl otřesný; pak, když jsem sestavoval své hodnocení, jsem užasl, kolik z těch povídek se dá publikovat i číst. Jakmile odstraníte to nejhorší, vypadá i kategorie krátkých povídek docela k světu.

       Letos v ní zvítězila Edita Dufková s povídkou „Noční můry“. Námět mi připadá poněkud obehraný, mám dojem, že jsem na podobné téma už kdysi cosi četl (a možná ne jednou a nijak mě to nenadchlo), ale napsáno je to pěkně. Ani nepříliš objevné vyústění nemá smysl krátké povídce příliš vyčítat. Na chvilku se ocitnete v budoucím světě a za tu chvilku o něm ledacos odhalíte, jen na chvilku se ocitnete v kůži hlavního hrdiny, ale nakonec budete zaručeně rádi, že z ní zas můžete vylézt. Neměli byste odložit na čas knížku a zaskočit raději na kus řeči k někomu z přátel?

       Povídka Jany Kostelecké „Mám lítací sny“ mi připomněla Keyesovy „Růže pro Algernon“. Příběh skoro nemá a pointu čekáte, ale toho chudáka nemocného chlapce nemůžete nemít rádi. Proč leží v nemocnici, proč je tak sám a proč jsou na něj někteří tak zlí?

       Jana Rečková skončila s povídkou „Poslední píseň Tonyho M.“ jako třetí. Mně osobně se tato povídka líbila z celé kategorie nejvíc, ale pro jednodušší povahy je prý příliš málo srozumitelná. Opět tu máme hlavně silnou atmosféru a opět jde o to, jak je ten svět zlý. O všechno na světě můžete přijít. Je něco, co si dokážete udržet? Je nějaký rozdíl mezi životem a smrtí?

       Čtvrté místo si povídkou „Uvidět Amsterdam a zemřít“ vybojoval Martin Koutný. Ani tato povídka nestojí na pointě, nýbrž na atmosféře. Možná je za tím cosi hlubokého, že ani tentokrát není ta atmosféra nijak veselá. Spousta lidí si dneska představuje budoucnost zatraceně černě; ještě že do ní jen letmo nakouknete. Ale dokud vám zbývá třeba jen posledních pár chvil, máte proč žít.

       Páté místo obsadil Jiří Hons. Jeho povídka „Omyl“ staví jako jediná z tohoto spolku na pointě, jako jediná se snaží být veselá. Je smutné (a možná příznačné), že ji tu nevidím moc rád. Jednodušší povahy zřejmě okouzluje tím, že začíná jako kovbojka, ale složitější otráví ničemností pointy. Úplně špatná nicméně není a nejspíš by stačil vtipnější nápad nebo poctivěji (tím pádem asi na větším prostoru) rozpracovaný příběh, abych ji vzal na milost. Protože autor obeslal soutěž ještě několika dalšími povídkami, vesměs podstatně slabšími, doufám, že tahle je z nich nejčerstvější a ty příští budou čím dál tím lepší. Nedejte se odradit mým intelektuálním zhnusením a směle nahlédněte do australské pouště, kde vrcholí hon za čímsi tajemným a cenným. Jde sice o život, ale vy jste v bezpečí.

       Dlouhé povídky představují tradičně nejsilnější kategorii CKČ. Právě za dlouhou povídku se nejčastěji uděluje Mlok a letos tomu není jinak. Když porovnám letošní soutěžní příspěvky z této kategorie CKČ s prvními deseti z ceny Ikaros a uvědomím si, že horní hranice čtyřiceti devíti normostran pro dlouhou povídku je jen o deset normostran větší než limit Ikarie, žasnu. Nezkoušel jsem, pravda, počítat, zda náhodou nejsou ty nejlepší povídky z CKČ dlouhé právě něco mezi čtyřiceti a padesáti normostranami, ale jinak by to vypadalo, že spousta schopných autorů má buď z Ikarie zbytečný strach nebo k ní bůhvíproč cítí odpor (že by kvůli sazbě?).

       První místo a Mloka získal Vladimír Šlechta za povídku „Conquista“. Snad ze všech soutěžních prací má nejblíže ke klasické technické sci-fi, i když hlavní problém s dobýváním Marsu tu není v technice, nýbrž v lidech. Žijeme asi v divném světě, že nejlepším literárním dílům zpravidla vládne smutek a beznaděj. Je někde ve vesmíru místo pro dobro a spravedlnost? A hrdinové, kam se poděli? Zdá se, že tyhle otázky budou důležitější než to, co nás čeká na jiných planetách. Anebo záleží na tom, zda nás na Marsu náhodou nepřivítají lidé?

       Druhé místo patří Janě Rečkové za „Katovskou misi“. Mně se její krátká povídka líbila více než ta dlouhá, ve dlouhých vypráví příliš stejné příběhy, ale celkové hodnocení dopadlo obráceně. Možná že průměrný čtenář přímo žádá opakování starých známých příběhů; anebo žádá něco, co právě v tomhle dokolečka omílaném příběhu je. Svět je špatný, stateční silní hrdinové žijí na okraji společnosti a už to bude tak, že jim nezbývá, než aby po boku krásných žen vyrazili s tím zkaženým světem něco udělat. Šťastnou cestu!

       Pavel Obluk se vydal na „Lov na mloka“ a ulovil třetí místo. Podle mého soudu měl dopadnout daleko hůř. Zdá se, že má něco, co nedokážu přesně popsat a rozebrat, něco, co bych nejspíš nazval komerčním talentem. Dostává nápady, které čtenáře zaujmou. Je ovšem nebetyčně líný. Je líný věnovat před psaním trochu času studiu, a tak se jeho díla hemží diletantskými nesmysly. Je líný lámat si hlavu nad příběhem, a tak soustavně nechává zdechnout motivy, které pro větší efekt nadhodil. Je tak líný, že příběh zpravidla násilně utne, když ho zrovna nenapadá jak dál. Přál bych mu, aby se dostal do spárů nějakému nakladateli, který by na něj neváhal vzít bič. Podobně jako dlouhé povídky, novely a romány Jany Rečkové jsou i díla Pavla Obluka variacemi na obehrané téma; narozdíl od Rečkové je ovšem Obluk líný naučit se řemeslu. Když tak přemýšlím, co se na jeho výtvorech může vůbec někomu líbit, napadá mě další srovnání těch dvou: jejich dokolečka omílané příběhy se odehrávají ve fantastických světech. Možná je to právě svět, co čtenář žádá, velkolepé kulisy, dostatečně odlišné od všeho, nač jsme zvyklí, aby člověka zaujaly a mohl si je se zájmem prohlížet i ve chvíli, kdy příběh sám začíná nudit. Nesdílíte-li můj odpor k Pavlu Oblukovi, vydejte se s ním do světa, kde tajemní mimozemšťané pořádají pro lidi ruskou ruletu s obřími dravými mloky.

       O povídce „A osmý den člověk stvořil ženu“ od Tomáše Volfa byste nevěřili, jak bouřlivé výbuchy některých porotců dokázala vyvolat. Popsal bych ji nejspíše jako typický kýč – plynulé hladké vyprávění bez hran a jiskry, neurazí ani nenadchne, je snadno stravitelné a málo výživné, tak jako oblíbené drahé diety. Chyby se v této povídce hledají těžko a při troše dobré vůle mi můžete dokonce oponovat, že má i něco jako morální poslání, tak jakýpak kýč, ale intelektuálněji založení porotci ji zatracují jako pustou červenou knihovnu. Nejlepší bude vytvořit si vlastní názor, a tak si schválně přečtěte, co se může stát, když někdo zkusí a dokáže vyrobit člověka. (Já vím, že to už tady párkrát bylo, říkal jsem přece, že je to jen kýč. Ale docela dobrý.)

       Michal Hvorecký a jeho povídka „Prvé víťazstvo supermarketov“ jsou rovněž předmětem sporů. Tentokrát hájí autora ti intelektuálněji založení z porotců. Hvorecký je totiž bravurní stylista, jenomže nějak pohrdá příběhy či co. Kdyby se tuhle jeho povídku pokusil napsat někdo méně schopný, nedala by se vůbec číst. Takhle se číst dá, ale to je asi tak všechno. Děj prakticky nemá a pointa, ne že by byla špatná, jenže tak dlouhou povídku neutáhne. Pokud jste si při těchto slovech vzpomněli na „Mám lítací sny“ od Jany Kostelecké, dávám vám za pravdu: kdyby Michal Hvorecký svou povídku zkrátil tak asi na třetinu, začal bych vážně uvažovat o chvále. Za stávajících okolností vás ovšem nedokážu na jeho slavnostní otevření nového supermoderního supermarketu lákat ničím víc než jen ujištěním, že to přežijete. Soudím, že bude velký den, až se Hvorecký nabaží experimentů a napíše příběh.

       Knihu uzavírá vítězná práce z kategorie Román, novela. Soutěžních prací bývá v této kategorii (aspoň v posledních letech) vždy jen několik a častěji jde o novely než o romány. Možná to souvisí s tím, že napsat román dá opravdu velkou práci, a možná s tím, že romány je kde publikovat. Z letošních šesti novel mi přišlo publikovatelných pět, jen jedna se opravdu nedala číst. Jestli jste ještě nikdy neslyšeli, že bychom potřebovali nějaký časopis nebo edici antologií pro díla dlouhá něco mezi Ikarií a románem (tedy od čtyřiceti do asi dvou set normostran), říkám vám to teď já; vím ovšem, že dokud nic takového nezakládám, vedu jen zbytečné řeči. Konec konců většina prací příliš dlouhých pro Ikarii má jenom nějakých padesát šedesát normostran, takže ty nejlepší z nich se zpravidla vejdou v CKČ do kategorie Dlouhá povídka a v té Ikarii by se možná také daly vydat (aspoň na pokračování), kdyby je tam chtěli.

       Vítězem nejdelší kategorie CKČ se letos stal Ondřej Nečas s novelou „Putování za Zázrakem Bergedonu“. Tato novela mi připadá srovnatelná s povídkou Tomáše Volfa „A osmý den člověk stvořil ženu“ – rovněž bych ji označil za ukázkový kýč a rovněž jsem byl svědkem, jak intelektuálněji založení porotci nad jejím úspěchem úpí, sténají, chytají se za hlavu, rvou si vlasy a málem umírají v křečích. Nežádáte-li nicméně od sci-fi úroveň Karla Čapka ani od detektivky úroveň Agaty Christie, může vás tento kriminální příběh z Brna blízké budoucnosti docela dobře pobavit. Obchodníci s počítačovými hrami chystají něco velmi nekalého, něco, kvůli čemu se páchají únosy a vraždy.

       Doufám, že mi po dočtení Mloka dáte za pravdu, že se v současné české i slovenské SF najde ledacos, co stojí za přečtení. Mohlo by to být i lepší, ale můžeme doufat, že to skutečně už brzy lepší bude. Stačí se jen podívat, kolik se nám na stupních vítězů objevilo nových jmen. Máme dost zručných řemeslníků i nadějných nováčků. Jak už jsem napsal, chybějí nám jen géniové. Zatím.