Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Pokud si vzpomínám, tak jediný film v životě, na který jsem šel do kina dvakrát po sobě, byl jakýsi dobrodružný /asi německý/ příběh z Divokého západu; tehdy mi bylo asi tak jedenáct dvanáct roků a líbilo se mi, jak byl krásně akční. Druhý film, se kterým se mi to stalo, je - po více než dvaceti letech - Matrix.

       Když jsem vycházel z kina, uvědomil jsem si několik věcí. Předně, že od doby památného Horala mě žádný SF film tak neokouzlil, za druhé, že jsem si celý život myslel, že svět vypadá PŘESNĚ tak, jak ho vidí a poznal Morpheus, a konečně, že přesně takhle to mělo vypadat zachycené ve filmu. Ten film se povedl tak, jak snad ani hlavní tvůrci nedoufali, že se povede! Takhle nějak by mohl vypadat ztvárněný třeba Gibsonův Neuromancer, kdyby ho někdy někdo natočil skutečně s maximálním nasazením. Už Johny Mnemonic byl velmi slušně udělaným filmem, i Zvláštní dny, které u nás jsou k vidění jenom na videokazetách, se pokoušely sdělit jisté poselství, ale od této chvíle se budou všechny kyberpunkové a žánrově příbuzné filmy poměřovat podle Matrixu, takže by se mělo říkat a psát, že film X nebo Y byl natočen „PŘED Matrixem“ nebo „PO Matrixu“.

       Představitelé hlavních rolí byli dobří, jak Keanu Reeves jako Neo, tak jeho partneři jako Trinity a Morpheus; svůj půvab měli i agenti. Že by se Reeves hodlal stát hvězdou SF filmů? Pokud by hrál jako v Matrixu, bylo by to prima, jeho výkon v tomto filmu by se dal označit jako velmi úsporné herectví, bez zbytečných efektů a fines. Co dodat? Hudba, kterou jsme asi všichni znali předem z klipu Merilyn Mansona, padla jako ušitá a dosvědčuje, že s Matrixem si dali lidé okolo skutečně hodně práce.

       Jistě, film má, možná, jak jsem se dočetl někde na internetu, i svá slabá místa, já jsem ovšem v kině žádné nezaznamenal a ani do této chvíle se mi žádné nevybavilo. Je to taky problém, nad kterým si nemíním lámat hlavu - na SF filmy chodím proto, abych se nechal unášet a klamat iluzemi nereálného a ne abych viděl reálný příběh „ze skutečného života“ a „podle skutečné události“; kdo šel na Matrix bez tohoto předsevzetí, měl se doma dívat na Esmeraldu nebo na Áčko. To, jestli film nemohl být o deset minut kratší a jestli nemohly být vypuštěny některé dialogy /asi tak dva či tři/ je spíš věcí individuálního vkusu a daly by se o tom vést diskuse, hlavně proto, že po vynechání těchto míst by někteří diváci, pro které je kyberpunk poněkud stranou zájmu, by mohli být dezorientováni a nevěděli by, oč vlastně kráčí.

       Sympatické je, že tvůrci filmu se obešli skoro úplně bez mrkajících obrazovek, pofidérní grafiky a blikajících nápisů, běhajících po oněch obrazovkách. Měli totiž k dispozici to hlavní, co chybí v mnoha jiných filmech /kromě peněz!/: MYŠLENKU, PŘEDSTAVU a VIZI. Obešli se /i když ne úplně/ i bez zásahu nadpřirozených sil a bez cukrkandlového a oblbujícího motivu „lásky“ jako hybného motivu příběhu, což je na film z Hollywoodu neslýchaný výkon!

       A poslední poznámka, něco k násilí. Jistě, násilí ve filmu je nepříjemná věc, bylo by lepší, kdyby se hlavní postavy nebrodily po kotníky v krvi /což ovšem v příběhu o osvobození lidstva je obtížně představitelné/ atd. atd., ale... Ale - to skoro /!/ nejlepší právě v tomto filmu jsou zrovna přestřelky a bojové scény, pochopitelně plné krve a násilí. Kdo si vybavuje přestřelku Nea a Trinity s policií ve vestibulu mrakodrapu nebo boj Nea s agentem v metru, ví, o čem mluvím. TAKHLE udělané jsem „násilí“ ještě neviděl a dlouho, pokud vůbec kdy, ještě neuvidím!

       Na podzim půjdu, pochopitelně, na Hvězdné války a určitě se mi budou více či méně líbit a budu jimi více či méně nadšen. Ale bude to film, který jsem viděl PO Matrixu a určitě na něj nepůjdu dvakrát po sobě! Tedy - minimálně dvakrát...

       Hodnocení: *****!

P.S.: Smutné je, že na žádném z představení která jsem navštívil, nebylo víc než nějakých padesát šedesát lidí, což mi připadne jako smutné, zvlášť pokud si člověk uvědomí, jaká spousta lidí se v tu chvíli /bylo to odpoledne/ v televizi dívala na sračky typu právě už zmíněných pořadů „ze života“. A tím jsme oklikou znovu u tématu, a sice, jestli někteří okolo nás už skutečně nežijí v částečně simulované realitě, která má jenom jeden cíl: oblbnout zdáním reálného.

P.P.S.: Uvažuju o tom, že vyhodím svůj sofistikovaný telefonní přístroj značky Panasonic i s jeho nasládlým elektronickým vyzváněním do popelnice a seženu si starý dobrý poctivý černý telefon s číselníkem, ve kterém zvoní skutečný zvonek. Takový telefon, jaký zvonil ve starém hotelu v pokoji 303.