Interkom: Nekrolog

Workshopu jsem se ujal na sklonku roku 1996, kdy z postu koordinátora odstoupil legendární Jam Oščádal. Ne že bych o tu funkci nestál: dostal jsem s ní adresář plný rodných čísel a jiných zajímavých informací a informace, ty já rád. Sbírám je jako vodník dušičky. Bylo mi ovšem jasné, že Jama nenahradím, ba dokonce že vůbec nejsem dobrý kandidát. Teprve když se opravdu nikdo jiný nepřihlásil, pochopil jsem, že jsem nejlepší. Nebyl to nejhorší pocit, i když ten strach, že mi Workshop chcípne pod rukama, bych si raděj ušetřil.

Má cesta do Workshopu nebyla nejkratší. Dva roky uběhly od chvíle, kdy jsem se poprvé dočetl, že něco takového existuje, než jsem sehnal Základnu 2, seznal, že nemám odvahu vstoupit do salonku, ve kterém na Draconu probíhá valná hromada, a sepsal povídku jen proto, abych ji mohl poslat do Workshopu a proniknout dovnitř. K lidem, jejichž činnost tak krásně připomíná dobu obrozeneckou. Podle toho soudím, že ani Jam nedělal Workshopu dostatečnou reklamu, nicméně já jsem ji zanedbal dočista. Povídky do balíků se mi od začátku scházely tak pomalu, že jsem se jejich obhospodařováním rozhodně nepředřel.

Naštěstí jsem záhy poznal, že mým úkolem je pouze nedat zahynouti – žít bude Workshop sám. Jak mě naučila má sbírka kaktusů, každá kytka chce žít, růst a kvést a udělá to, pokud jí v tom nezabráním. Jak pravil prezident Zdeněk Rampas: „Každý dělá to, co ho baví, a co by dělal tak jako tak. Kdo to dělá, ten to řídí.“ Jsem tady, abych vám připomínal, že patříte k sobě, že můžete spolupracovat, abych shromažďoval informace a poskytoval vám je, když je potřebujete. Čili abych dělal, co mě baví a snad i dovedu. Možná je někdy také třeba přijmout zodpovědnost, což už mi dělá větší problémy, ale pořád je snazší trpět za druhé než odskákat si svoji vlastní blbost. Je to takové vznešené.

Rozeslal jsem, ba i uzavřel několik balíků Workshopu. Nemaje kontakty v redakcích ani odvahu něčeho se tam dožadovat, začal jsem Workshop propagovat aspoň prostřednictvím počítačové sítě. Schválil jsem nápad zřídit samostatný režim Workshopu, vyhlásil jsem jej a odbavil v něm už pár balíků. Vždycky jsem držel palce pořadatelům literárních víkendů. Připojil jsem se ke snaze propagovat Workshop na conech a začal nakonec, byť nesměle, sám nabízet pořadatelům conů program. Tak jsem konečně, po dvouleté přestávce, domluvil včas i tradiční valnou hromadu na Draconu. Podpořil jsem myšlenku zřídit rubriku v Interkomu, a když už nedokážu uhánět vás o příspěvky, aspoň do ní pravidelně píšu. Pochválil jsem redaktory Základny za jejich snažení a vyřídil pro ně sem tam nějaký vzkaz. Zpracovat informace o Workshopu jako comics byl dokonce můj nápad; bodejť bych ho nepodporoval! Odsouhlasil jsem pravidelné pragocentrické schůzky a začal vás na ně zvát. Natolik se mi zalíbilo vykecávat se v informačních letácích, až jsem si z nich udělal vlastní egozin a dal mu nakonec nálepku Hromada.

Léta však jdou, mé studium se chýlí ke konci, pár zkoušek, jež jsem měl dávno mít, mi schází a dizertaci jsem ještě nezačal psát. Mám nejvyšší čas umřít pro všechny kromě svého školitele. Sbohem. Do odvolání. Asi tak na rok.

Pravda, nikdy jsem neuměl dotáhnout věci do konce, nikdy jsem nebyl důsledný. Ještě mě párkrát uvidíte, nebo snad mého ducha, například na valné hromadě. Taky se budu nadále starat o balíky. Nebudu ale psát do Hromady ani Interkomu. V Interkomu se sice ke Slovíčkaření Vaška Píchy přidá comics Ivany Kuglerové (na Vaškovo libreto), ale stejně by od vás bylo hezké, kdybyste celou rubriku nenechali jen na nich dvou. Další Hromadu vám pak vytisknu, jen pokud si ji napíšete sami.