Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

       *********

       Dima k nám přišel přesně ve chvíli, kdy nám přibyla další studijní disciplína. Jmenovala se stejně jako slavný film - Silní duchem. Nešlo o učební předmět v pravém slova smyslu, i když v rozvrhu mu náleželo velmi důležité a čestné místo. Začali k nám docházet lidé, jejichž povoláním bylo hrdinství, a vyprávěli nám o svém životě absolutně bez patosu; jejich slova byla prostá jako od kuchyňského škopku, a proto se sama podstata hrdinství zdála vyrůstat z každodennosti, z drobností obyčejného života, z našeho věčně našedlého a chladného vzduchu.

       Nejvíc ze všech silných duchem se mi zalíbil major ve výslužbě Ivan Trofimovič Popyně. Legrační jméno. Jinak byl vysoký, pravý ruský bohatýr (však taky jeho předkové bojovali v bitvě u Kalky), se spoustami řádů a vyznamenání na prsou, s rudým obličejem a šíjí, posetými bělavě svítícími ostrůvky jizev, a s páskou přes levé oko. Ten člověk měl velmi zvláštní osud: začínal jako obyčejný hajný v revíru, kamo chodili na lov vedoucí představitelé strany a vlády, a jeho povinností bylo nadhánět vznešeným střelcům medvědy a kance. Jednou se ale stalo neštěstí - starý kanec unikl za praporky a jedním tesákem zasadil smrtelnou ránu členu vlády, stříejícímu zpoza mladé břízky. Ten při převozu do nemocnice zemřel a na zasedání nejvyšších orgánů státní moci bylo rozhodnuto, že vedoucím soudruhům se lov na divoká zvířata zakáže. Přesto podobná potřeba vznikala i nadále, a tak byl Popyně jednou předvolán před stranický výbor lesního závodu, kde mu všechno vysvětlili a řekli:

       „Nařizovat ti samozřejmě nic nemůžem, Ivane - a i kdybychom mohli, tak bychom to neudělali. Ale tohle opravdu potřebujem. Rozmysli si to. Nutit tě samozřejmě nebudem.“

       Popyně o věci důkladně uvažoval celou noc, ráno přišel na výbor a tam řekl, že souhlasí.

       „Nic jiného jsem od tebe nečekal,“ řekl mu předseda základní organizace.

       Ivan Trofimovič dostal neprůstřelnou vestu, přílbu a kančí kožešinu a začala mu nová práce - taková, že o ní směle můžem hovořit jako o každodenním hrdinství. Prvních pár dní se dost bál, zejména o nechráněné nohy, ale pak si zvykl, a sami členové vlády, kteří věděli, oč jde, se snažili mířit d boku, do neprůstřelné vesty, pod kterou si Ivan Trofimovič podkládal polštářek, aby zásahy byly měkčí. Někdy se samosebou stalo, že nějaký vetchý veterán ÚV vestu nezasáhl, a Ivan Trofimovič pak na dlouho dostával neschopenku a měl čas přečíst si plno knih, mezi nimi i své oblíbené paměti stíhače Pokryškina. Jak to byla nebezpečná práce, věru srovnatelná s první linií, je zřejmé už z toho, že Ivanu Trofimovičovi museli týden co týden měnit prostřílenou stranickou legitimaci, kterou nosil v náprsní kapse kančí kůže. Ve dnech, kdy si léčil zranění, sloužili za něj jiní hajní, mezi nimi i jeho syn Marat, ale za nejzkušenějšího byl přesto považován Ivan Trofimovič, jemuž vedení lesního závodu svěřovalo ty nejzodpovědnější úkoly a naopak ho nechávalo odpočívat, když na lov přijel nějaký malý a bezvýznamný krajský výbor (Ivana Trofimoviče to pokaždé zlobilo, docela jako Pokryškina, když mu zakazovali, aby společně se svým leteckým plukem také plnil bojový úkol). Ivana Trofimoviče si ale šetřili. A on i jeho syn neustále studovali zvyky a život divokých zvířat - především medvědů, vlků a kanců - a zvyšovali tak svou profesionální kvalifikaci.

       Kdysi dávno přijel do našeho hlavního města americký politik Kissinger. Sovětské vedení s ním jednalo o nesmírně vážných věcech a velmi mnohé záleželo na tom, zda dokážeme s Američany podepsat předběžnou smlouvu o snížení počtu jaderných zbraní. Kissingerovi se proto dostávalo servisu na té nevyšší státní úrovni, a to doslova na všech frontách - když se například ukázalo, že mezi ženami se mu nejvíc líbí malé plné brunety, pak právě takovéto mladé labutě v sevřené čtveřici propluly po labutím jezeře Velkého divadla přímo před jeho rohovinovými brýlemi, pableskujícími ve vládní loži.

       Na lovu se jednalo snáz než ve městě, a tak se Kissingera zeptali, na co si nejraději zastřílí. Kissinger se zřejmě rozhodl pro jemný politický špílec a prohlásil, že nic by ho tolik nepotěšilo jako ruský medvěd - o to byl překvapenější, když ho druhý den ráno odváželi na lov. Až cestou mu řekli, že pro něj vystopovali dva pravé ruské „míšky“.

       Ve skutečnosti to byli komunisté Ivan a Marat Popyňové, nejlepší hajní pro zvláštní úkoly v celém lesním závodě. Ivana Trofimoviče vzácný host složil hned první ranou, sotva se i s Maratem na zadních tlapách a s temným ryčením vyhrnuli z lesa; jeho mrtvolu zachytili hákem za nenápadná oka a odtáhli do k autu. Jenže Marata Američan ne a ne zasáhnout, přestože střílel z bezprostřední blízkosti, a Marat přitom kráčel co nejpomaleji a nastavoval americkým kulím svou širokou hruď. Pak se stalo něco naprosto nečekaného - zámořskému hosti se vzpříčil náboj v komoře a on, dřív než stačil cokoli pochopit, puškou mrštil do sněhu a vrhl se na Marata s nožem. Skutečný medvěd by si přirozeně s takovým lovcem poradil raz dva, ale Marat si velmi dobře uvědomoval, jaká na něm leží odpovědnost. Zvedl tlapy a zamručel, pevně doufal, že tak Američana zastraší, ale ten - snad opilý, snad na okamžik smyslů zbavený - přiskočil až k němu a zasadil Maratovi prudkou ránu do břicha; tenké ostří mezi destičkami neprůstřelné vesty hladce prošlo. Marat upadl. To vše se stalo přímo před očima jeho otce, ležícího o pouhých pár metrů dál; Marata přitáhli až k němu a Ivan Trofimovič pochopil, že syn ještě žije - mladík sotva slyšitelně sténal. Krev, kterou po sobě zanechal na sněhu, nebyla barva z předem připraveného balónku - tahle byla pravá.

       „Drž se, synku!“ zašeptal Ivan Trofimovič polykaje slzy. „Drž se.“

       Kissinger byl nadšením bez sebe. Navrhl činitelům, kteří tvořili jeho doprovod, aby si dali lahvinku „rovnou na míškách“, jak se sám vyjádřil, a tamtéž aby byla podepsána i kýžená dohoda. Přes Marata a Ivana Trofimoviče položili desku cti, na níž byly fotografie obou mužů a kterou sejmuli z Popyňovy hájovny, aby z ní tak vytvořili improvizovaný stůl. Všechno, co v příští hodině Ivan Trofimovič spatřil, bylo jen komíhání spousty nohou; vše, co slyšel, byla opilá cizí řeč a překotné brebentění tlumočníkovo; Američané tančící v závěru přímo na stole ho skoro rozmačkali. Když se setmělo a celá společnost odešla, dohoda byla podepsána a Marat mrtev. Z jeho dokořán rozevřené tlamy vytékal tenký pramínek krve na modrý večerní sníh, a na medvědí kůži se v záři měsíce třpytila zlatá medaile hrdiny, kterou mu na odchodu přišpendlil vedoucí lovu. Celou noc proležel otec proti mrtvému synovi; plakal a za své slzy se nestyděl.

       

       **************