Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Krátce potom, co jsme před dvaceti roky založili na MFF UK první čs. SF klub a začali přemýšlet, co by se v klubu mohlo dělat víc, než už jsme koneckonců stejně dělali, pomohla nám náhoda (ta, co přeje připraveným) a na jednu naši schůzku přišel rovněž matfyzák, ovšem na rozdíl od nás Pražák a tedy nekoleják Jirka Markus. Na matfyzu byl víceméně omylem či z nezbytí, kádrové předpoklady jeho rodiny nebyly na dostatečné výši, aby mohl studovat na filosofii, to, že ovládal pět evropských jazyků, tehdy pro fakultní politruky nic neznamenalo. (Jirka měl už za sebou vojnu, protože neměl VŠ, sloužil dva pekelné roky v kuchyni. Když to v roce 80 potkalo mě, šel jsem k jednotce, která odposlouchávala americké jednotky NATO v SRN, přestože jsem neuměl ani německy, ani anglicky. Tak to tehdy chodilo, nevím, zda je to dnes jiné...)

       Jirka vnesl do našeho klubu závan světovosti, překládal pro těch několik málo časopisů, které několikrát do roka otiskly SF povídku, odtud znal Jardu Veise, kterého přivedl jako prvního hosta na první klubový pořad. Dopisoval si se zahraničními fanoušky a spisovateli. Týden potom, co já zmizel v zelené díře, projížděl Prahou cestou na Polcon John Brunner a Jirka ho pak doprovázel jako tlumočník.

       I díky Jirkovi matfyzácký klub snadno oželel odchod zakladatelů a pod vedením Alberta a Pyvose se stal slavným a známým Villoidem.

       Oblíbenými Jirkovými autory byly T. Sturgeon, F. Leiber, H. Kuttner, C. Smith (přeložil např. Zlatá byla ta loď, ba jo, zlatá). Překládal nám je z originálů nebo tehdy snadněji dostupných polských vydání. Vždy nás fascinovalo, jak takřka bez přípravy z listu překládal často po dobu celovečerní schůzky.

       Bohužel matematika nebyla Jirkovi souzena (jeho nadání bylo velké, ale jinde) a jednou to přehnal s ponocováním před zkouškami a nervově se zhroutil. Po letech mi dr. Nesvadba řekl, že Jirka byl schizofrenik, já si to vysvětluji tak, že zhroucení a následná brutální léčba (inzulínové šoky) v něm nastartovaly procesy, které ho měly pronásledovat zbytek života.

       Dlouhodobá léčba, ukončení studia, změna životního stylu a nové Jirkovo zaměstnání způsobily, že jsme se několik let nepotkali.

       Potom mi vyprávěl o svém léčení a o úzkostech, kterých se už nedokázal zbavit.

       Navíc se zamiloval do mladé básnířky (tuším že Markéty Procházkové), autorky jediné kritikou vychválené sbírky. Nevím, do jaké míry byl jejich vztah oboustraný, leč její rodiče pragmaticky odhadli Jirkovy možnosti a usoudili, že Jirka není pro jejich dceru dost dobrý.

       Když pak jednou opět ponocoval u minipočítače, pracoval tehdy v MagnetPressu, a z přepracování udělal nějakou fatální chybu, která vedla ke ztrátě účetních dat, jež přišel zálohovat, řešil své problémy skokem z okna (ve čtvrtém patře).

       Kupodivu se ho porařilo zachránit a chirurgie na něm odvedla mnohem lepší práci než psychiatři. Přes mnohačetné zlomeniny prakticky čehokoli byl za několik měsíců schopen jen s holí dojet z Jižního Města, kde bydlel, až do SF muzea na Petřiny.

       Častěji jsem ale jezdil já k němu, možná ale, že ne tak často, jak by bylo třeba.

       Jednou večer mi zavolal jeho otec, že Jirka je po smrti a že mi odkázal své písemnosti a knihovnu.

       Část Jirkových překladů jsme otiskli ve fanzinu Trosky, něco vyšlo v Zápisníku, v době, kdy SF rubriku řídil Vlasta Talaš.

       Jeho knihovna je dnes v redakci Ikarie, tehdy v roce devadesát jsme měli za to, že je to místo, kde nejvíce prospěje čs. fandomu.

       Jirka Markus nás opustil ve čtvrtek čtvrtého ledna roku 1990.