Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Tahle duševní strava mi příliš nesedla. Ne že by mi z ní bylo vysloveně zle, ale chutnala nějak zvláštně a špatně se mi přežvykuje. Něco mi to připomíná.

       Už vydat sbírku povídek je dnes trochu neobvyklé, ne každý nakladatel se toho odváží a snad žádný to nedělá nijak často. Nejpodivnější je ovšem obsah. Už jasně žlutá obálka se zřejmě snaží naznačit, že sbírka Roboramus má ze všeho nejblíž ke klasickým povídkám zlatého věku. Všechny povídky Stanislava Švachoučka jsou založeny na nápadu, na hře s tím, co ví každý vzdělaný člověk; žádná se nesnaží zachytit nejnovější trendy vědy ani předpovědět budoucí biologický, psychologický, hospodářský či politický vývoj lidstva. Osvědčenými postupy psaní typizovaných příběhů jako by autor přímo pohrdal a zhusta si nedělá starosti ani s pointou. Nejde mu o příběh, nejde mu o oslnivou exhibici před čtenářem, nejde mu o poslední slova povídky: záleží mu jen na nápadu a někdy na atmosféře. Raději než by čtenáři odhalil vtip, nechává ho, aby jej pochopil sám; raději než by čtenáři vyprávěl příběh, navozuje mu určitou náladu.

       Pokusím se teď popsat své dojmy z jednotlivých povídek. Myslím, že když nechci být příliš rozvláčný a věnovat každé povídce samostatný odstavec, patřily by všechny mé poznámky logicky do odstavce jediného, jenže tak velký odstavec se mi prostě nelíbí. Proto se omlouvám, že následující řádky rozdělím do odstavců poněkud uměle.

       „Vnitřní život otvíráku na konzervy“ mám rád ještě z doby, kdy jsem jej četl ve Světě fantastiky. I Jiří W. Procházka v předmluvě a Ondřej Neff v anotaci na obálce dávají najevo, že v této povídce nalezli zalíbení. Mnoho spisovatelů popsalo podobně brutální, ba i daleko krvavější události, ale snad žádný neprojevil tolik pochopení pro křehkou povahu vraždícího stroje. „Akce Velký krok“ stojí na geniálním nápadu, ale obávám se, že v ní autor poněkud překroutil historii – mám dojem, že Armstrong mluvil o velkém skoku. Myšlenka, že snad jde o paralelní svět, mi připadá přehnaně optimistická.

       Povídka „Beze stopy“ ukazuje, jak dopadne povídka založená na nápadu a atmosféře, když nápad není nic moc a s náladou to taky nevyjde. Zato v „Návštěvě u broučků“ dokázal Švachouček vyprávět tónem Karafiátovy dětské knížky o věcech ještě krutějších než sám Karafiát. O povídce „Fostere, budete žít,“ jsem slýchal legendy, a tak mne zklamala. Snad jsem si příliš zvykl na možnost jaderné války, snad už mi zevšednělo i to, že zdravý rozum se nevyplácí.

       Nápad „Hlavní role“ je sice trochu přitažený za vlasy a sám o sobě možná nepříliš silný, ale boj o roli, kde vítězství znamená smrt, a pak o život, kde zvítězit nelze, si čtenář s hlavním hrdinou prožije a pointu přivítá stejně jako on. „Houslař“ je zajímavě potrhlá hříčka; snad jí lze prominout nevalnou hloubku i kamionový konec („A pak všechny přejel kamion.“). „Hrdinové z Telluru“ se točí kolem nápadu, který přišlo autorovi líto zahodit, přestože pointa se z něj vytáhnout nedala. Postavil kolem něj proto více méně klasický dobrodružný příběh, spaceoperu, jak bylo ve zlatém věku zvykem. Není nejhorší, ale nenadchl mě.

       „Posel z budoucnosti“ mi vysloveně nesedl, připadá mi jako samoúčelná, nepříliš vydařená napodobenina knihy bratrů Strugackých „Pondělí začíná v sobotu“. Groteskní žertík „Přespolní běh“ připomíná paralympiádu Montyho Pythona, ale přišel mi příliš slaboduchý. „Primitivové“, drsný žert o rozdílných cestách vývoje techniky, jsou podstatně lepší. Ještě víc se mi líbil „Přítel“: s myšlenkou, že štěstí by mohlo být vrozenou vlastností člověka, přišel už kdysi Larry Niven, jestli se nepletu, ale tento pohled na společnost, která toho využívá, ho určitě nenapadl.

       „Protiútok“ vypráví příběh o cestě časem a rozhodující bitvě lidstva s opravdu svéráznými mimozemšťany. Mám dojem, že nejsilnější je atmosféra úvodních scén, kdy vybraný voják nastupuje k neznámému úkolu; dál už mi příběh připadá příliš přímočarý a pointa z nápadu, byť zajímavého, taky kloudná nevzešla. Povídka „Dietní problém“ schází v obsahu – však také vypravěč přiznává, že ji propašoval jen do několika výtisků. Nu, mně ten upravený výtisk podstrčil omylem, mé složení krve jeho požadavkům neodpovídá.

       V „Posledním stromu“ se nesetkáte s ničím, o čem byste nečetli už dávno, vtip je však v tom, že pohled stromu na věc vás možná překvapí. Nápad „Rovnováhy“ mne nenadchl a hrozba, jež z něj vyplývá, mi nepřišla ani dost hrůzostrašná ani dost komická. „Setkání civilizací“ jsem četl kdysi ve „Hvězdách v trávě“ a nejednou jsem se o něm vyjadřoval jako o ukázkově špatné povídce: nevěrohodné, samoúčelné, prázdné, nudné. Zdá se, že jsem tenkrát úplně přehlédl pointu, že povídka je asi tak o třídu lepší, než jsem si původně myslel, ale stejně se mi moc nelíbí.

       „Elixír smrti“ trpí jedním z oblíbených nešvarů Pavla Obluka – když si autor neví dál rady s příběhem, který nakousl, dokončí příběh jiný. V tomto případě jsou ty příběhy docela logicky propojené a vycházejí ze zajímavých nápadů, ale stejně na mě výsledek působí nesourodě, nastavovaně a budí ve mně pocit zklamání, pocit, že mne autor podvedl. „Sjezd temponautů“ vychází zas jednou z otřepaného nápadu. Švachouček opět nalezl nový úhel pohledu, jenže pointu z něj nevykřesal, a krom toho jsem časovky nikdy neměl rád.

       „Trik“ mi připadá příliš dlouhý na svůj nápad; nejvíc však asi paradoxně doplácí na nedomyšlení okolností, souvislostí a důsledků. Kdyby si autor dal víc práce s vymýšlením, k čemu ten trik posloužil, mohla se povídka podobat více špionážnímu příběhu než nudnému technickému výkladu. „Případ s trpaslíkem“ je trochu povedenější dílko téhož typu; příběh je tu více příběhem, ale stejně v něm nenajdete tolik napětí ani akce jako v jiných detektivkách. Pointa navíc nevychází z předchozího vyprávění, je k němu uměle nastavena a spíš mě zmátla, než pobavila. „Tutovka“ patří ke kruťárnám, které Švachouček tak rád vypráví s bezelstným výrazem nevinného dítěte. Moc jsem se nad ní nebavil, ale možná je v tom hlavně můj zakořeněný odpor k bezvýchodným situacím a špatným koncům.

       „Zelí“ je mistrná črta z postkatastrofického světa, autor v ní skvěle vykreslil jeho atmosféru a pocity hlavního hrdiny. O „Lince splněných přání“ soudím, že se podobá „Hlavní roli“ – snad mě nespletly jen westernové kulisy. Líbila se mi méně, ovšem možná jen proto, že tentokrát to nedopadne tak dobře. Není smrt jako smrt. Feťácká romance „Den, kdy padal sníh“ patří k těm povídkám, které se nejvíc podobají příběhu podle pravidel. Obávám se, že takový styl Švachoučkovi nesvědčí. Příběh postrádá výrazný konflikt, chybějí mu zvraty a schází gradace – příliš je vidět, že jediné, na čem autorovi opravdu záleží, je nápad. Sbírku uzavírá „Štěstí“, vítězná povídka z Ceny Karla Čapka 1991. Její dokonalá melancholická nálada dokazuje, že když chcete napsat něco opravdu dojemného, měli byste to svěřit humoristovi.

       Většina Švachoučkových povídek má něco, co se mi líbí, ale ve většině z nich mi zároveň něco schází nebo dokonce něco vadí. Nejsou pro mě dokonale stravitelné. Něco mi připomínají. Je to takové malé, kulaté, válí se mi to v korytě a skřípe mezi zuby.