Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Před lety se v tehdejším Francouzském kulturním středisku (nyní opět Denisově ústavě) v Praze promítal britský film Dreamchild (Gavin Millar, 1985). Nikdy jsem nezjistil, proč se britský film promítal ve francouzském kulturním stánku, ale na tom nezáleží. Byl to fiktivní příběh Alice po sedmdesáti letech - Alice Liddellová, nyní již osmdesátiletá nevrlá stará paní, je v roce 1932 pozvána do New Yorku, aby promluvila na Kolumbijské univerzitě u příležitosti stého výročí Dodgsonova narození. Doprovází ji mladičká společnice jménem Lucy. Během plavby luxusním zaoceánským parníkem vzpomíná Alice na vznik knížky, kterou o ní a pro ní napsal Charles Dodgson, učitel matematiky na koleji, kde malá Alice žila se svými sestrami a rodiči. Alice si vybavuje, jak byl pan reverend plachý, jak na ni dělal zamilované oči a jak ona mu prováděla schválnosti, a ačkoliv dítě, již zcela žensky jej krutě trápila. Po příjezdu do New Yorku je stará paní obklopena agresivním davem novinářů, z nichž jeden si prodere cestu do jejího života a do Luciina srdce. Stará paní je nejprve zlostně proti vznikající romanci mladých lidí. Stále jí pronásledují podivné postavy ze světa divů a za zrcadlem, ne aby ji bavily, ale aby ji strašily. Začíná si vybavovat podivný vztah pana Dodgsona k sobě, sice platonický, ale o nic méně naléhavý, a začíná si uvědomovat, že celý její život byl ovlivňován událostmi, které se staly před sedmdesáti lety. Nakonec zmoudřelá žena prohlašuje: „To, že kniha Alice v kraji divů vznikla, bylo také a především výrazem velké lásky“.

       Tvůrci filmu s velkým vkusem a s chápavým úsměvem líčí svou verzi komplikovaného vztahu Charlese Dodgsona k jeho malé přítelkyni. Byl to jenom nevinný vztah, anebo pan profesor v sobě něco potlačoval? Takovými či podobnými otázkami se patrně trápila řada kritiků a vykladačů Carrollova díla, které zasáhla jako blesk psychoanalýza Sigmunda Freuda, a kteří dokázali objevit v díle velkého snílka neuvěřitelné pikantnosti. O některé z nich se teď s vámi podělím.

       Ale ještě předtím mi dovolte, pro osvěžení paměti, stručnou připomínku autora a díla. Charles Lutwidge Dodgson, se narodil v roce 1832. Byl nejstarším synem z jedenácti dětí, měl sedm sester a tři bratry. Vychodil střední školu v městě proslulého jména Rugby a na tamní čtyři roky jen nerad vzpomínal. Na vysoké v Oxfordu vynikal v matematice a v antické literatuře. V průběhu studií získal za vynikající výsledky stipendium a kupodivu si je udržel až do konce života. Zůstal na škole jako učitel matematiky. Jak bylo tehdy obvyklé, držitelé stipendia se nesměli ženit a v případě konkrétního Dodgsonova stipendia bylo ještě požadováno vysvěcení na kněze. Charles Lutwidge se stal jáhnem anglikánské církve a zůstal neženatý až do konce života. Studenti jej považovali za suchara a veskrze nudného chlapíka, dospělých se do určité míry stranil, neboť byl uzavřený a plachý, a k tomu ještě koktal a na jedno ucho byl hluchý. Nejlépe se cítil ve společností dětí, především děvčátek. Vyprávěl svým přítelkyním vymyšlené příběhy, vymýšlel pro ně hádanky, rébusy, papírové skládačky, divadelní hry a patrně jim nepřipadal zdaleka takový suchar jako studentům. Děkan oxfordské koleje Henry Liddell měl tři dcery a právě nejmladší Alici patřila největší Dodgsonova pozornost. Dne 4. července 1862 vzal Dodgson své přítelkyně na výlet lodičkou a cestou jim vyprávěl pohádku o Aliciných dobrodružstvích pod zemí, kterou si vymyslel inspirován příhodami nedávného pikniku, kdy všichni strašlivě zmokli. Když se s dětmi u jejich domova loučil, Alice prý vykřikla: „Ach, pane Dodgsone, já bych tak chtěla, abyste pro mě příběhy Alice napsal!“ Přání milované bytosti berou rytíři jako rozkaz, a tak vznikla knížka Alice v kraji divů (česky se tradičně překládá Alenka, snad aby buržoazní jméno Alice nedráždilo dělnickou třídu), a několik let po ní vzniklo pokračování nazvané Za zrcadlem a s čím se tam Alice setkala. Jsou to lehce praštěné příběhy holčičky, která nejdřív spadne do králičí nory, pak se různě zmenšuje a zvětšuje, seznamuje se s podivnými tvory a nakonec hraje kriket s oživlými kartami. V druhé knížce bláznivá férie pokračuje ve světě za zrcadlem. Alicino putování je pojednáno jako šachová partie a autor zde dosahuje dadaistického vrcholu (desítky let před vznikem tohoto hnutí) básní Tlachapoud (v originále Jabberwocky). Dodgson použil pro obě knihy pseudonym Lewis Carroll, snadno rozšifrovatelný jako přehozenou latinskou podobu svých dvou křestních jmen Charles Lutwidge - Carolus Ludovicus - převedenou opět do angličtiny. Ta dvě „r“ a „l“ ve jméně Carroll údajně odkazovala na podobně zdvojená písmena ve jméně Alice Liddellové… V Johnu Tennielovi, karikaturistovi časopisu Punch, našel Dodgson kongeniálního ilustrátora. Obě knihy vzbudily ohromný ohlas, říká se, že jimi byla okouzlena i královna Viktorie; když si chtěla přečíst další díla toho podivného pana Carrolla, přinesli jí prý sbírku matematických pojednání… Carroll napsal ještě několik dalších příběhů a básní, ale žádná jeho kniha již neslavila takový triumf, jako první dvě o Alici. V době autorovy smrti v roce 1898 to byly nejpopulárnější dětské knížky v Británii, a když se v roce 1932 slavilo sté výročí jeho narození, patrně nejpopulárnější dětské knihy na světě (právě rok předtím vyšel také v nakladatelství Borový první český překlad z pera pana Císaře). Úspěch přinesl Carrollovi nejen slávu (ovšem odmítal se ke svému autorství přiznat), ale i hmotné zajištění, a tak se pan profesor začal věnovat tehdy velmi nákladnému koníčku - fotografování. Fotil hlavně malé holčičky - jak jinak - a to nejraději nahé. Samozřejmě ve vší počestnosti a za dozoru guvernantek. V době, kdy v Anglii bylo padesát fotografů, vytvořil pozoruhodnou kolekci umělecky hodnotných studií, jež jsou dodnes publikovány ve speciálních edicích. Většinu fotografií ovšem požadoval po své smrti zničit či vrátit dívkám nebo jejich rodičům, aby jeho dětským přítelkyním - nyní již dospělým - nezpůsobily později nějaké nesnáze. Zdá se, že nic z této části jeho tvorby se nedochovalo.

       Již od okamžiku vydání první knížky o Alici je koktavý básník a matematik pitván z hlediska osobního a životopisného jako fenomén viktoriánské a vůbec dětské literatury, je srovnáván, vážen a poměřován s jinými spisovateli, rozebírán z hledisek filosofických, lingvistických i náboženských. V jeho díle se hledají prvky satiry, parodie, nonsensní či absurdní literatury, dada i surrealismu, společenské kritiky, hádanky matematické, sémantické i šachové, skryté významy jungovského, mythického a nastojte! i psychedelického rázu.

       Jedním z těch lepších výsledků badatelské i quasi-badatelské pozornosti je kritická edice Martina Gardnera, který před 40 lety vydal obě knížky s obsáhlými vysvětlivkami. Marná sláva, některým narážkám a žertům rozuměli jen viktoriánští čtenáři a některým dokonce jen tehdejší obyvatelé oxfordské koleje Christ Church, a bezpochyby některé byly srozumitelné jen sestrám Liddellovým… Pan Gardner, myslím, prodloužil Alici život o dalších sto let a některé jeho poznámky jsou literaturou sui generis. V úvodu k „Anotované Alici“ se vypořádává i s klinickými psychoanalytiky, k jejichž výplodům se již konečně blížíme. Píše: „Stejně jako Homér či Bible, stejně jako všechna velká díla fantazie, nabízejí se i knihy o Alici snadno jakémukoliv druhu symbolické interpretace - ať již politické, metafyzické, či freudovské. Některé z těchto vědátorských komentářů vzbuzují bujaré veselí. Tak například Shane Leslie napsal v roce 1933 v článku Lewis Carroll a oxfordské hnutí, že v Alici je zašifrována tajná historie náboženských rozepří viktoriánské Anglie. Sklenice s pomerančovou marmeládou je například symbolem protestantů (Vilém Oranžský, chápete?)“ a tak dále a tak dále až k Tlachapoudovi, který je prý „hrozivým ztělesněním britského názoru na papeženství“.

       Jako v tolika případech, také u našeho velkého učitele se na dvou útlých knížkách a prostém životě přiživuje celá armáda vivisektářů, duchaprázdných kritiků, vykradačů literárních hrobů a požíračů duší, jejichž výtvory však nesahají Carrollovu dílu ani po kotníky. Žádné z těchto reflexí však nejsou tolik sofistikované, a nebojím se to říci, tolik poťouchlé, jako reflexe freudistické. Ve čtyřicátých letech kdosi vyjádřil úlevu nad tím, že freudističtí psychoanalytici nechali Alenčiny sny na pokoji. To se ovšem šeredně zmýlil. Poslechněte si tohle: „Události a představy v úvodu první knihy jsou výplodem podvědomí a jejich podstata je erotická. Symbolismus začíná téměř okamžitě Alice uhání králičí norou za bílým králíkem a náhle se propadá do čehosi, co jí připadá jako velice hluboká studně. Tady máme patrně nejproslulejší symbol koitu. … Snící dívka dále vstupuje do `dlouhé chodby, kde kolem dokola byly dveře ale všechny zamčené'. Alice nalézá zlatý klíček a zkouší jej ve dveřích různých velikostí. Zde se setkáváme s běžnými symboly zámku a klíče, jež reprezentují coitus“ (už zase!). „Dveře normální velikosti přitom představují dospělé ženy. Vypravěč, snící Lewis Carroll je míjí, jeho zájem se upíná pouze na malá dvířka, jež symbolizují děvčátko, závěs před těmito dveřmi pak symbolizuje šaty dítěte“ (konec citátu.) Takhle se rozjel již roku 1933 devatenáctiletý literát a stejně jako Carroll student jedné z oxfordských kolejí, ve studii nazvané Alice v říši divů psychoanalyzována. Mladičký student dále spekuluje, že ačkoliv Carrollovy vztahy s dětskými přítelkyněmi byly naprosto neškodné a laskavé, není pochyb o tom, že své opravdové emoce zatlačoval hluboko do podvědomí. O kontroverzním charakteru Carrollova vztahu k holčičkám, o tom, že mu nešlo o dětství jako takové, údajně svědčí to, že nesnášel chlapečky (podle mě to svědčí o tom, že byl normální) a že jeho vztahy pravidelně končily v okamžiku, kdy děvčata překročila práh dospělosti. A jedním rázem Goldschmidt valí další symboly: „Alice se střídavě zvětšuje a zmenšuje. Falická symbolika těchto proměn je jasná a je ještě zesílena ilustracemi, především tou, na níž Alicin `ohromně dlouhý krk roste jako nějaký stonek z moře zeleného listí hluboko pod ní'“. Tennielova ilustrace nebyla původní, ale přímo obkreslena z předlohy autora, jež prý byla daleko podivnější než Tennielova veselá kresbička. Další snové projevy podvědomí, odpojeného od extrovertních emocí, v nichž vidí Goldschmidt „autoerotickou signifikanci“, jsou kýchání děvčátka a plameňák. Ale v tomto místě Goldschmidt svou naštěstí kratičkou úvahu končí, a to vcelku laskavým konstatováním, že „Kdyby (Lewis Carroll) žil dnes, mohl by prodělat psychoanalýzu objevit příčinu svých neuróz a prožít spokojenější život; avšak v takovém případě by patrně Alici v říši divů nenapsal“.

       Goldschmidt svým esejem předjal psychoanalytické výstřelky jež měly vbrzku následovat, ale chvílemi mi při jeho čtení připadalo, že si z metody i z těch příštích, ještě nenapsaných vývodů tak trochu dělá srandu. O ostatních autorech freudistických úvah už to ovšem neplatí. Tak Paul Schilder napsal v roce 1938 esej nazvaný Psychoanalytické poznámky o Alici v říši divů. Byl to lékař a psychiatr na Newyorské univerzitě. Jeho přednášky, v nichž požadoval, aby děti nebyly vystavovány zhoubnému vlivu Carrollových knih, způsobily v letech 1936-1939 v newyorském tisku značnou bouři.

       Schilder nám v úvodu své stati sděluje, že Carroll „vedl omezený a pokřivený život“ a že si v mládí rád hrál se slimáky a ropuchami. Dále poznamenává, že v roce 1867 navštívil Rusko a vedl si o cestě myšlenkově chudý a jednotvárný deník, a navrch žaluje, že Carroll neměl žádné dospělé přátele a měl rád jen malé holčičky a jen je. Jevil o ně zájem tak do 14 let a psal jim mnoho dopisů, z nichž mnohé si nezadají s milostnými listy. Jako učitel byl prý suchar a své žáky nijak neinspiroval. Jako nadaný matematik psal pojednání, jež byla ve své době ceněna, ale nepředstavovala nic převratného.

       Poté se doktor Schilder pouští do pitvy díla. Všímá si různých frustrací, jímž Alice postupně čelí, upozorňuje, že jí autor soustavně odpírá možnost se najíst (při té příležitosti žaluje podle něj pozoruhodný fakt, že holčičky, které Carroll zval k sobě na návštěvu, nedostávaly k jídlu téměř nic), všímá si v knize výhrůžek pozření slabšího tvora silnějším a konstatuje: „Všude se setkávám s orální agresí… Nalézáme zde také převládající orální, sadistické sklony ke kanibalismu“. Jsou tu podle něj i jiné krutosti - například neustále přítomná hrozba ohrožení tělesné integrity. O zálibě v psaní zrcadlově obráceným písmem se dočteme: „Lze vznést otázku, zdali tato Carrollova záliba nemá somatickou příčinu v jeho koktání. Orton (v roce 1936) upozornil na organické příčiny takových kombinací. Avšak levá a pravá dezorientace a převrácené psaní velice často symbolizují neschopnost jedince najít svou konečnou sexuální orientaci a váhání mezi jeho jednotlivými hetero- a homosexuálními impulsy.“

       Jiným aspektem je hra se slovy, nové významy, jejich překrucování a vymýšlení. Báseň Tlachapoud je napsána jazykem schizofrenních snů. Carroll tvorbu nových slov vysvětluje jako spojení dvou významů, z nichž vznikne třetí (například, jak říká Valihrach Alici: „`Svačvečer' je ta doba po svačině, kdy se peče něco dobrého na večer.“). Takováto kondenzace, říká Schilder, je „příznakem sil podvědomí, deroucích se na povrch“ a opět se ohání schizofrenií.

       Carroll je pokládán za zakladatele nonsensní literatury. Freud o tom říká, že absurdity ve snech a tak zvané nevědomé myšlení jsou projevem opovržení a pošklebků. Dá se očekávat, že nonsensní literatura je výrazem obzvláště silných destruktivních tendencí velice primitivní povahy. Tolik tedy Freud a člověk jenom zírá, co se o chudáku Carrollovi dozvídá.

       Je tu také experimentování s prostorem, časem, rozměry - vše je u Carrolla převráceno. Co to všechno znamená? ptá se newyorský lékař a psychiatr. Jak došel Lewis Carroll k tomuhle podivnému světu? Je to svět bez opravdové lásky, říká Schilder. Carroll asi v životě moc lásky nezažil, byl vychováván přísně (jeho deníky jsou plné pocitu viny). Představuje to množství zvířat, jež soustavně ohrožují Alici, Carrollovy sourozence, na něž musel žárlit? Alice vypráví na konci prvního dobrodružství své zážitky sestře - nikoliv matce. Hledal snad Carroll útěchu v dětství u jedné ze svých sester? To už jsme málem u obvinění z incestu. Co když se Carroll s rolí matky či starší sestry identifikoval? Je známo, že nesnášel, když ženské role na divadle představovali muži. Nebyl to výraz podvědomé obrany proti přání hrát roli matky nebo sestry?

       

       Nakonec klade Schilder přímou otázku: Jaký byl Carrollův vztah k jeho sexuálnímu orgánu? „Existuje prý možnost, že malé holčičky se mohou stát symboly falu. Alice pořád mění svou velikost, pořád ji něco ohrožuje a pořád je v nebezpečí. Carroll možná toužil po ženské pasivitě a zároveň proti ní protestoval. Hraje děvčátku roli matky, ale děvčátko je pro něj také naplněním jeho vlastního těla. Holčička je předmětem jeho lásky, zastupujícím jeho matku a jeho sestry.“ A už jsme u toho - o pár vět dál Schilder naplno obviňuje Carrolla z potlačovaných incestních tendencí.

       Schilderovi připadá Carroll jako obzvláště destruktivní spisovatel a ptá se, zdali taková destrukce neohrozí malého čtenáře. V obou knihách shledává příliš mnoho destruktivního a příliš málo konstruktivního, málo lásky a ohledů k existenci jiných. Obává se, že bez pomoci dospělých nedokáže dítě správně ocenit láskyplné vztahy a nenajde cestu zpět do světa, v němž jsou prostor, čas a slova uspořádány tím správným způsobem… Při četbě tohoto závěru mě napadlo, že pořádný suchar byl spíš pan doktor Schilder než Carroll. Dnes nás recenzenti počítačových her typu Doom, Unreal či Carmagedon ujišťují, že scény likvidace bližních motorovou pilou či těhotných žen autem s radlicí nemají na dětské hráče zhoubný vliv. Kde byli, když dr. Schilder v Americe horlil proti škodlivosti Carrollových knih? A co by pan doktor asi usoudil o potlačovaných frustracích tvůrců těchto her či o jejich hráčích? To už se, bohužel, nedozvíme.

       Dalším výtečníkem na seznamu je jiný americký psychoanalytik, John Skinner. V roce 1947 napsal stať nazvanou Z dobrodružství v říši divů Lewise Carrolla. Zde s neochvějnou nekompromisností svých tehdejších dvaadvaceti let tvrdí, že život a dílo Lewise Carrolla se dá vysvětlit jedině psychoanalýzou. Jinak nepřináší nic převratného - opakuje, že Carroll neměl rád chlapečky a snaží se to vysvětlit jeho potlačeným přáním nebýt chlapcem. Dále zdůrazňuje nikdy nevyřešený Oidipovský komplex a silnou fixaci na matku. Veškeré potlačené frustrace, komplexy a deviace prý byly příčinou jeho obav před světem a jeho dvě existence - jako Charles Dodgson a Lewis Carroll, stejně jako přehnaná pořádkumilovnost a preciznost byly prý jenom bariérou proti tomuto strachu, stejně jako vyhledávání světa dětí jej mělo ochránit před světem dospělých. Tyto tendence se s věkem stávaly téměř patologickými. Carroll například odmítal pít na návštěvách z jiné láhve sherry než ze své vlastní, a ilustrátorovi posílal rukopis rozstříhaný na proužky, přičemž návod k jejich sestavení posílal v jiném dopise. Rovněž si prý uvědomoval jistou nepatřičnost svého vztahu k malým dívkám, jak lze doložit některými obhajobnými řádky v jeho dopisech. Je pravda, že nad otevřeností Carrollových dopisů jeho malým přítelkyním můžeme dnes jenom žasnout. Tak například v jedné parádní ukázce hysterické závislosti zamilovaného člověka, který neměl možnost poučit se z Plzákovy knihy Strategie a taktika v lásce, můžeme číst: „Posledně jsi byla tak půvabná, že jsem téměř překonal svou bázeň z Tebe. Lehce roztřesené písmo tohoto listu, jež je způsobeno pomyšlením, že píšu Tobě, brzy pomine. Příště, až si Tě vypůjčím, chci Tě mít jen samotnou. … Ale nejdříve bych si rád vypůjčil (téměř se mi nedostává odvahy to vyslovit) Tvoji nejstarší sestru. Ach, jak jen mě pouhé pomyšlení na to rozechvívá! Myslíš si, že přijde?“. Také otevřenost, s jakou mluví o dětské nahotě s jinými umělci, je dnes, v době honby na čarodějnice pedofilie naprosto ojedinělá: „Přiznávám, že na fotografiích vůbec neobdivuji nahé chlapce. Vždycky vypadají, jako že potřebují obléct - zatímco člověk stěží chápe, proč by půvabné tvary dívčích těl měly být zakrývány.“ a dále: „Přál bych si, abych se [při fotografování] obešel bez jakýchkoliv šatů. Nahé děti [tím ovšem myslí jen dívky] jsou tak dokonale čisté a půvabné, ale paní Grundyovou by to rozzuřilo - to by nikdy neprošlo. Je otázka, jaké minimum šatů by ji uspokojilo.“ Paní Grundyová byla ztělesněním všech guvernantek a gardedám, s nimiž se musel při fotografování polosvlečených děvčátek potýkat. Je pravda, že někteří dospělí nebyli ke Carrollovým preferencím úplně lhostejní. Něco musela tušit i paní Liddellová, neboť mezi ní a Carrollem došlo k roztržce, jíž se životopiscům nikdy nepodařilo objasnit. Fotografování a kreslení nahých dívek bylo podle Skinnera konečným vyjádřením Carrollova odporu k dospělému sexuálnímu životu. A nenaplněné tužby lásky pak nacházely podvědomě ventil v sadistickým projevech v jeho pohádkách a dokonce i ve výčitkách, obsažených v nesčetných dopisech, jakkoliv byly tyto výčitky maskovány formou žertování. V jednom dopise odpovídá na otázku, o čem vlastně je kniha Alice v říši divů, a přiznává, že už to zapomněl, avšak dodává: Myslím si, že je o zášti. Skinner uzavírá konstatováním, že Carroll si své problémy vyřešil tím, že odmítl stát se dospělým, a naše podvědomé ztotožnění s tímto přáním prostřednictvím jeho příběhů je patrně důvodem, proč jsou jeho knihy o Alici živé dodnes.

       Ve stejném roce jako Skinnerův esej (1947) se objevila i úvaha dalšího amerického doktora, Martina Grotjahna, nazvaná O Symbolice v Aliciných dobrodružstvích v říši divů. Shodou okolností oba tito cvokaři pocházeli z Kalifornie, z Los Angeles, což zajisté hodně z jejich názorů přinejmenším vysvětluje, ne-li omlouvá, ale nebudeme v tom hledat židozednářské spiknutí. Grotjahn se na kolegu Skinnera v úvodu své statě také odvolává, jakož i na Schildera, kterého jsme citovali na začátku. Téměř čtvrtina kratičké stati je věnována rekapitulaci Schilderových závěrů, ale je zde jeden rozkošný moment. Grotjahn se naváží do jakési Florencie Lennonové, historičky a umělecké kritičky, která ve své knize o Alici zesměšnila freudovské závěry a upozornila na jejich omezenou platnost. Pan doktor jí to teď vrací, mluví o ní jakožto o povýšené profesionálce, která píše s despektem o laickém vetřelci, tvrdí, že Freuda nechápe a pomíjí pozdější příspěvky na toto téma. Myslím, že je to hezký příklad mezioborové spolupráce, jak po něm vždycky volal historik Jiří Rak.

       

       Grotjahn dále s narcisistním opojením rozvádí symboliku dívka = falus a bez souvislosti s Carrollem to podrobně demonstruje na příkladu mažoretek, které jsou obdivovanou a okázale vystrčenou leč samostatnou součástí hlavního průvodu mužů. Mažoretky tvoří sjednocující prvek pochodujícího tělesa, do určité míry uspokojují - negenitálně - jeho sexuální potřeby a tvoří jakési pojítko mezi maskulinní pochodující jednotku a obdivujícím davem. Jsou předmětem či žhavým bodem napětí mezi davem na chodníku a pochodující skupinou, před níž se naparují, předvádějí, vypínají, holedbají energií, točí tyčkami (až téměř do finálního výtrysku), aby se k nim potom hlavní korpus průvodu, ono mužské těleso, chovalo jako k penisu post koitus. Tahle pasáž se mi ze všech symbolických interpretací líbila nejvíce; uznejte, že nemá chybu! Pisatel dále rozšiřuje falické symboly na postavy ďábla, Andersonových víl, trpaslíků ze Sněhurky až po Mickey Mouse, a konečně se dostává k analyzování příběhů Alice. Tady opět opakuje závěry svých předřečníků, dává rovnítko mezi Alici a falus, ale přináší novou myšlenku, že totiž putování Alice králičí norou znamená návrat do matčiny dělohy. Nechápu sice, co by měl dělat falus v matčině děloze, ale pan doktor to jistě myslel dobře. Na rozdíl od Goldschmidta usvědčuje zde z podvědomého spolčení s Carrollem i ilustrátora, jehož kresba Alice s vytaženým krkem je prý naprosto jasná. Další symboly - holub, který považuje dítě za hada, chlapec, z kterého se stane prasátko, slabý král a silná královna, která život rozdává stejně snadně jako jej bere - jsou už nasnadě a na základě nabízené interpretace nás nenechávají o souloži za každým stromem na pochybách. Ve hře se slovy jsou objeveny schizofrenické psychózy, psychotické odtržení od reality a je obdivuhodné, že během celé analýzy se pisatel dokáže ještě z posledních sil přiznat, že i takové nakupení podvědomých erupcí pořád ještě nemusí mít škodlivý vliv na uměleckou úroveň zkoumaného textu. Nakonec upozorňuje na to, že závěrečné procitnutí Alice ze sna je nejslabší částí příběhu, konstatuje, že dostat se do dělohy je snazší, než z ní ven, ale všechny vyjmenované excesy v autorově literárním díle neshledává tak jako cvokař z New Yorku škodlivé pro děti, nýbrž za užitečné, literární, viny zbavené spojení s podvědomím, jež je důležité i pro dítě v dospělém, v čemž shledává důvod neslábnoucí popularity díla. Nějaké takové konstatování bylo už nanejvýš nutné, málem jsem začínal ztrácet naději.

       V roce 1955 vyšel esej O Povaze Dodgsona, jak ji odhaluje dílo Carrolla. Autorkou byla tehdy jednašedesátiletá psychiatrička z New Yorku, Phyllis Greenacrová, která už napsala o Carrollovi více studií. Její rozbor je překvapivě laskavý, opakuje téměř vše z Carollova života, co už jsme tu citovali, ale z jeho fantazií nevyvozuje zlověstné závěry, jež by z něj dělaly nebezpečného sexuálního úchylu. Je to přímočaré zamyšlení nad literárním textem z hlediska psychiatrie, jež nevidí za vším hned chorou mysl, uvědomuje si fantazijní aspekty textu a vidí v obou příbězích paralelu s životními trably, jež podobně symbolizuje biblický příběh o Adamovi a Evě. Jediná dáma mezi citovanými freudisty tu skutečně působí jako růže mezi trním a malinko zachraňuje pošramocenou čest profese.

       Další z psychiatrů, jejichž zájem nějak připoutala Alicina dobrodružství, je Géza Róheim, o němž nevím nic víc, než se své poznámky k jednomu klinickému případu vydal těsně před svou smrtí v roce 1955. Schizofrenní traumata pacienta přirovnává k příhodám Alice, znovu upozorňuje na studii dr. Schildera, který svými závěry bezpochyby uhranul většinu zde citovaných kolegů natolik, že považují za nutné jej vždy zevrubně ocitovat, a opakuje známá klišé o orálním traumatu, agresi, schizofrenních mechanismech příběhu, o sklonu vymýšlet neologismy a o vlivu podvědomí na snění „pacienta“ (pacientem je tu samozřejmě jak léčený klient, tak spisovatel). Znovu také opakuje obvinění Carrolla z kanibalistických fantazií v souvislosti s tím, že jako nejstarší žárlil na své sourozence, kteří jej chtěli vytěsnit od mateřského prsu. Gézovi však nejde o to, aby Carrolla rozpitval, ale aby upozornil na pozoruhodnou podobnost mezi jeho fantaziemi a fantazírováním svého schizofrenického pacienta.

       O jedenáct let později vychází stať Kennetha Burkeho (tehdy již téměř sedmdesátiletého vysokoškolského profesora), nazvaná Poznámky k imaginativní katarsi v literatuře, jejíž jedna část je nazvána Myšlenky těla. Katarzí profesor překvapivě myslí tělesné výměšky a análně-orální záměny tu dovádí k věru šokujícím vrcholům. Východiskem je mu kapitola Vepř a pepř z první knihy o Alici, v níž vévodkyně chová dítě-prasátko, které posléze uteče do lesa, a kuchařka míchá velký hrnec s polévkou. V celé kuchyni je tolik dráždivého pepře, že má účinek smrtícího plynu. Burke se táže, zdali potrava zde není vlastně oklikou vyjádřenými exkrety, zdali úsměv kočky Šklíby, která mizí od ocasu k hlavě, není vlastně jejím „výměškem“, a zdá se, že je totálně posedlý touto přesmyčkou významů, pro něž pochopitelně nachází podporu opět u Freuda. V přisuzování sexuálních symbolů čemukoliv jde ze všech uvedených cvokářů patrně nejdál, neboť se čtenáře vtíravě ptá, zdali také hrnec, do kterého kuchařka STRKÁ vařečku, nepřipomíná koitus, a zdali falickým symbolem není i houba, za kterou Alice pozoruje Houseňáka, a konečně podotýká, že všichni víme, jaký je vedlejší význam rčení „odložit vajíčko“ (naráží tím na úvod druhé knihy, kdy je k šachové partii poznámka: Černý král postaví vejce na pult. Zde se mi ovšem zdá, že Burke šlápl poněkud do měkkého, alespoň jeho stať mi smrdí jako jemu Šklíba (v originále se kočka jmenuje cheshirská, a tam je známá výrobna smradlavého sýra). Základní premisa je totiž mylná - Šklíba není vynálezem Carrolla, ale součástí folklóru v kraji, odkud pocházel, kde se léta před vydáním jeho knih říkalo šklebí se jako cheshirská kočka, či dokonce jako sýrová kočka. Ale opusťme zetlelé konstrukce literárního patologa Burkeho a podívejme se na závěrečný výtvor našeho přehledu.

       

       V roce 1935 uveřejnil tehdy 29letý William Empson esej Alice v říši divů: Dítě jako labuť. Tento neobyčejně vzdělaný muž (později byl čínským dopisovatelem BBC a ještě později profesorem literatury) napsal za svého života řadu vlivných literárně-kritických prací. V citované ranné stati, příliš rozsáhlé na to, abychom ji tady probírali vcelku, používá některé psychoanalytické postupy k úvahám o jiných paralelách mezi fantaskním příběhem a realitou, než jsou kohabitační a defekační. Uvažuje, nakolik Carroll znal Darwinovu teorii o vývoji druhů, jak dalece ovlivnila jeho parodie dobová politika a zdali cesta vlakem z d3 na d4 v Alici za zrcadlem, kde průvodčí říká Alici, „Jedeš nesprávným směrem“ a pán v bílých papírových šatech (v němž poznáváme Disraelliho) ji uklidňuje: „Nic si z toho nedělej, a na každé stanici si kup zpáteční lístek,“ tedy jestli tato cesta vlakem není alegorií tak zvaného pokroku, jenž ve skutečnosti může vést špatným směrem. Empsonovy vývody jsou už ovšem seriózně působící prací, nikoliv spletenci newyorských a losangeleských cvokářů, z nichž jsme si tu trošku utahovali.

       Rub těchto vývodů je v tom, že v každém uměleckém díle nonsensní či absurdní povahy může kdokoliv kdykoliv objevit kdekoliv jakýkoliv význam. Vezměte si jenom scénu, kdy Alice uchopí konec tužky Bílého krále a začne s ní psát místo něho. Každý psychoanalytik samouku v tom jasně pozná falickou symboliku a orální frustraci. Jenomže dětská nonsensní literatura je tak plná symbolů a symboly mohou mít téměř nekonečnou množinu vysvětlení, že je nemůžeme prostě jen oklestit na výklad sexuálními frustracemi, ať již si o neurózách Lewise Carrolla myslíme cokoliv. Jestli některé z nich měly na jeho psaní vliv, je dost pochybné, a rozhodně to už nikdy nezjistíme. Rovněž tak Oidipovský komplex je něco tak běžného, že nemá cenu objevovat ho v každé druhé Carrollově větě. Ačkoliv Carroll žil zdánlivě nudný a z hlediska vztahů neukojený život, nelze přijmout katastrofické vize zde citované; nejednou sám napsal o svém způsobu staromládeneckého života, že je s ním plně spokojen a šťasten. A jak lze považovat za frustrovaného umělce, který je úspěšným spisovatelem, originálním fotografem, váženým profesorem a vynálezcem dětských rébusů?

       Mnoho badatelů vzrušuje otázka, zdali byl Carroll zamilován do Alice Liddellové. Již citovaný Gardner k tomu poznamenává: „Není nejmenšího důkazu, že se s ní chtěl oženit, či se s ní milovat. Na druhou stranu jeho vztah k ní byl vztahem zamilovaného muže. Víme o tom, že paní Liddellová cosi neobvyklého tušila, snažila se Carrollovu náklonnost odradit a později všechny jeho dopisy Alici spálila. V Carrollově deníku je 28. října 1862 záhadná zmínka, že u paní Liddellové upadl v nemilost „od té záležitosti s lordem Newrym“. Jakou záležitost má na myslí, o tom se v denících nezmiňuje a dodnes to zůstává mučivou záhadou.“

       Adorování malých holčiček nebyla Carrollova specialita. Mnoho viktoriánských umělců horovalo o malých andílcích a pro tehdejší morálku to nepředstavovalo nic nepatřičného. Chtělo by se poznamenat, čistému vše čisté. Kdyby Carrollovi někdo řekl, že jeho vztah k dívkám je výrazem sexuálních deviací, byl by zděšen. Svoje dětské přítelkyně běžně líbal a posílal jim milióny polibků v dopisech, ale když jednou zjistil, že děvčeti, které políbil, je už sedmnáct, napsal její matce omluvný dopis. Řada jeho maličkých přítelkyň zanechala svědectví o tom, že jejich vztahy byly jen a jen přátelské. Občas bývá v této souvislosti připomínám Nabokov. Ale zatímco Lolita byla pro jeho hrdinu předmětem tělesné touhy, Carroll dával společnosti děvčátek přednost před dospělými právě proto, že se s nimi cítil sexuálně bezpečný. Jeho naprostá sexuální nevinnost ve spojení s jasně heterosexuální vášní platonického milence byla a je ojedinělým jevem za jeho života i nyní. Rozdíl je jenom v tom, že v našem rádoby rovnostářském století by jej ukřižovali jako perverzního úchylu.

       Pokud si teď ale myslíte, že jsme očistili Lewise Carrolla od veškerých špinavých obvinění, četba jiných elaborátů než freudistických by ve vás mohla vyvolat těžkou frustraci. Neboť například Thomas Fensch přišel v roce 1968 na to (ve své úvaze Lewis Carroll - první feťák), že lahvička s nápisem Vypij mě (a další podobné lektvary a potraviny) naopak dokazují, že Carroll byl vlastně narkoman, drogově závislý jedinec. Takže zmenšování Alice podle něj není žádný falický symbol, nýbrž důkaz prvního psychedelického tripu - ale o tom zase až příště.

       Děkuji vám za pozornost!

       Praha, listopad-prosinec 1999

Martin Gardner: The Annotated Alice. Lewis Carroll. 1st published 1960

Lewis Carroll's Dreamchild as seen through the Critics' Looking-Glasses, 1865-1971.

Edited by Robert Phillips. Penguin, 1971

Lewis Carroll: Alenka v kraji divů a za zrcadlem, přeložili Skoumalovi, Praha 1961