Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Tenhle článek už se chystám napsat hodně dlouho, ale nejsem si přesně jist, jakým způsobem ho otevřít. Problém sexuálních vztahů v kreslených filmech je tak delikátní… zkusím to vzít od začátku.

       Jako malé dítě jsem se hrozně rád díval na sovětské kreslené… ne, takhle ne, to by všem čtenářům narostl metrový plnovous, než bych skončil ze vzpomínáním. Asi už senilním.

Nějakou dobu po revoluci jsem si nechal namontovat satelit. V programové nabídce mě zaujalo lecos, avšak úplně okouzlen jsem byl Cartoon Networkem – kanálem, kde se celý den vysílají kreslené filmy. Jeden za druhým, od rána až po setmění (večer je pak nahradí levná holywoodská produkce 50.let). Brzy jsem zjistil, že většina kreslené produkce za moc nestojí, respektive je opravdu pro malé děti, avšak něco bylo zase až výjimečně dobré – produkce Warner Brothers s Duffy Duckem, Bugs Bunnym a taky Tommy & Jerry (mohl bych samozřejmě napsat i Kačer Dufy a Králík Bugs, avšak upozorňuji čtenáře, že jména jsou zvolena jen kvůli aliteraci – aby oboje začínalo na stejné písmeno, pročež si nejsem jist správností českého překladu).

Jestli chcete vidět někdy něco opravdu nemravného, podívejte se na nějaký cartoon. Za těch pár vysílacích minut tam najdete víc ulítlých narážek, než ve spoustě vykřičených pořadů. Králík Bugs i Kačer Duffy se budou zpočátku tvářit nevinně a někdo je určitě začne pronásledovat (většinou proto, aby je ulovil a snědl). Následují (kromě jiného) časté převleky do ženského prádla, líčení se, mlaskavé polibky, které králík rád rozdává, posléze i různé skrytější narážky. V těchto kreslených příbězích příliš nevystupuje ženský element, pročež se zde za ženy obvykle převlékají muži.

       Položil jsem si otázku, jaký je duševní profil obou našich kreslených hrdinů. Na první pohled jsou to oběti. Na první pohled. Kačer si obvykle pluje po jezeře a prozpěvuje si, králík nevinně chroupá mrkev – načež přiletí první dávka broků. Pak by měla začít honička, pokračující až do vítězného útěku postiženého zviřátka. Jenže Kačer Duffy se nejednou vrhne na kolena a začne prolévat moře slzí:

       „Nezabíjej mě, mám ženu a dvacet vajec, kdo je bude živit, kdo je bude šatit – to je blbost vždyť nám přece roste peří – kdo si s těmi vajíčky každý večer bude žonglovat…“

       Lovec začíná zvolna popotahovat, do očí se mu vkrádá lítost, zatímco kačer sebou zmítá na pláži a vydává ze sebe první poslední.

       „Počkej, můj malý příteli, já tě nechtěl zabít. To je, to je takový omyl. Vidíš, to není skutečná puška, jen fotoaparát..“ strká Duffymu pod nos brokovnici, z níž předtím nešikovně vyndal náboje.

       „Já věděl, že si hodný, já věděl, že si hodný a že máš rád malé kachničky…“ Duffy se po kolenou plazí k lovci a objímá mu nohy.

       Tady bychom vlastně mohli čekat konec příběhu a happyend…

       Leč pak se kačerovi do řeči vloudí zvědavý tón: „Opravdu jen fotoaparát? Ukaž! Vyškubne překvapenému lovci brokovnici, začne se skrz ní dívat a přitom mu nenápadně sebere i náboje. Ty pak zasune a zbraň odjistí. „Tak já si tě vyfotím!!“

       Za okamžik už Duffy se skřehotáním prchá, zatímco očouzený lovec překvapeně hledí na diváka – honička může začít…

Tady jsem chtěl jen na okraj podotknout, že zpracování těhle příběhů je zajímavé po více stránkách. Lovec může diváka náhle oslovit. Může mu začít vyčítat, že on (divák) z toho má možná srandu, ale on (lovec) tady na plátně trpí. Může dokonce prohlásit (zřídka), že žádného blbého kačera honit nebude a odchází na ryby, může vylézt z filmu a jít vynadat (kresleným) tvůrcům za to, do čeho ho zase namočili. Občas se zkrátka stane něco, co vůbec nečekáte – právě tenhle příjemný nadhled zvyšuje kvalitu těhle příběhů. Ale věnujme se sexu.

       Tatáž scéna v jiném provedení se odehrává i s králíkem Bugsem. Z počáteční oběti se velmi rychle vyvine provokatér a – přiznejme si to otevřeně – většina zvířátek od Warnerů se chová jako neurotici nebo magoři. Vztah mezi lovcem a pronásledovaným je velmi proměnlivý, dalo by se říci obapolný. Králík se může třeba zmocnit pušky a chvilku pronásledovatele honit, brzy ho to ale přestane bavit a nějak chytře zbraň podstrčí zpátky útočníkovi.

Když jsem tak přemýšlel o těhle příbězích a o tom všem převlékání v nich, náhle mě napadlo, že vztahy těch dvou jsou velmi blízké vztahu děvčete a chlapce, kteří se navzájem provokují a zkoušejí, co ten druhý snese (buď je tohle geniální myšlenka, nebo jsem byl tou dobou příliš nadržený…)

Pokud mi u těhle dvou animáků trvalo nějakou dobu, než jsem tohle zjistil, u Toma & Jerryho mě to praštilo do očí rychleji. Tohle duo je poněkud sadomasochistické a maskuje to tím, že se tváří, jako že ta kočka chce sníst tu myš (ve skutečnosti to vůbec nejde – Tom může Jerrymu ze zavřené pusy vylézt okem nebo uchem, a i kdyby ho ten náhodou (omylem) spolkl, jistě by se ven protáhl pupíkem). Těžko spočítat předměty, které myš vrazila kočce do zadní části těla, případně s nimiž kočka vyplatila myš. Klíčové však jsou některé zřídkavé scény, kdy se jednomu přestane chtít blbnout. Je jaro, Tom toužebně hledí z okna a sleduje kočičí slečnu odnaproti. Jerry k němu zezadu přiběhne a přátelsky mu urve dobrou čtvrtinu kůže ze zad. Tom mu své chlupy s nyvým výrazem ve tváři odebere a znovu se zahledí do zahrady. Maně si je přitom přidělává zpátky a duchem je zjevně někde jinde. Když nepomůže ani to, že Jerry vyplení část ledničky, přišourá se schlíple k Tomovi a zatahá ho za srst: „Co je, ty už si se mnou nechceš hrát?“ říkají jeho oči, v nichž náhle není ani stopa po nějaké myší agresivitě. (Abych to zkrátil: Jerry nakonec podle všech pravidel lásky vyhledá Tomovi zdatného soka, aby mu krásnou kočku přebrat, a když k tomu dojde a má kocoura zase jen pro sebe, náhle spatří krásnou myš a… no, je to jako v životě, ty děti se z těch západních kartůnů musí chtě nechtě i docela poučit, ne jako z našich bezpohlavních večerníčků vesměs pro retardované…)

Tak, a pak jsem si po několika letech koupil v ruské kultuře tři videokazety s nápisem Nu, pagadi!, čili Jen počkej!. Starší z vás si možná pamatují, že tahle sovětská verze Toma & Jerryho nás oblažovala celé dětství. (Mimochodem: Tommy & Jerry se vyráběl na Barandově a jména v titulcích byla poangličtěna. Těžko říci, co se na něm minulým mocipánům tak nelíbilo, že je nemohly spatřit naše děti…) Viděno prizmatech mých minulých úvah je Vlk & zajíc velmi zajímavým pokoukáníčkem. Vzhledem k tomu, že se jedná o uzavřený celek 16-ti dílů, které jdou v jasném sledu po sobě, lze ho celý shrnout. Pokusím se o to zde i s pár poznámkami o jiných věcech, než jsou vztahy dvou hlavních představitelů.

       I. Začněme klasickým zahájením prvního dílu: pohled na koš, který je vzápětí surově nakopnut vandalským individuem – tady máme vlka. Ten si zapálí žváro, jež je ovšem vzápětí zhašeno kapkou dopadnuvší shora. Na balkóně tam chodí zajít a pilně zalévá květiny. Vlk v něm spatří pečínku, začne za ním šplhat, zajíc při stříhání květin lano omylem přestřihne, vlk odjíždí v přívěsném vozíku milicionářů a strašně nadává. Pak začíná vlastní film.

       Vlk je zjevně vzorem klasického chuligána, jehož následování se mají sovětské děti vyvarovat. Kouří, je ošklivý, je tlustý, nakopává koše, na pláži šlape přes ležící, atd. Zajíc je naopak dobrota sama. Nedělá vlkovi žádné podrazy, veškerá újma se dotyčnému děje jaky by jen náhodou.

       Ale něco mezi nimi už bylo. To je zjevné hned při prvních vteřinách hlavní části prvního dílu, kdy vlk za teskného zvuku písně „Chodili jsme spolu tak krátce, než jsi mne opustila…“ maluje na obrázek zajíce z reklamy terč a pak do něj střílí svůj trojzubec. Něco mezi nimi bylo nebo bude, jinak by se vlk k zajíci těsně před koncem tak nelísal…

       Prvně se zde také objeví vlkovy obmyslně růžové spoďáry a invence autorů – prasátko ležící na pláži se čtyřmi podprsenkami na břiše je vskutku půvabným dotažením zkřížení lidského a zvířecího světa…

       II. Ocitáme se na pouti. Kráčí zde vlk a na zádech má kytaru. A hned nás něco zarazí. Vlk je úplně jiný! Už nemá rozčepýřené strniště, nýbrž ulízané háro, je vkusně oblečen, bříško se zmenšilo – a není to ten brutální idiot z prvního dílu – z každého pohybu je zjevné, že má šarm. Tvůrci opouštějí model chuligána poněkud poplatný režimu a přiklánějí se k sympatickému darebákovi. Zřejmě si uvědomují, že vlk je hlavním protagonistou a tahounem celého show. Animace postav pěkná, pozadí poněkud pokulhává.

       Vlk si sedá na lavičku a začíná strašlivě falešně hrát. Vzápětí mu kolem propochoduje zajíc s bubínkem a vyruší ho. Další konfrontace – ale i špetka skryté ironie, tvůrci museli tušit, že vlk s kytarou bude mládeži sympatičtější než zajíc s dětským bubínkem.

       A jak se to má naším vztahem? „Tanec, mé dítě, je jedním z předpokojů lásky,“ praví se v Císařově pekaři, pročež si spolu oba v tomto díle zatancují. Vlk má růži v ústech a tváří se velmi smyslně. Kdo je v tomhle vztahu vlastně žena?

       III. Vlkovo darebáctví se hned v dalším díle projeví tím, že vlastní motorku. S ní zde zajíce pronásleduje a vzápětí o ni přijde. Znovu se projevuje vlkův kladný vztah k exhibicionismu. Při pronásledování zajíce postupně přijde o veškeré motoristické oblečení… až na růžové spoďáry. K významnějším fyzickým kontaktům nedochází (zajíc vlka jednou polechtá na chodidle), avšak to se ani na silnici nedá čekat.

       IV. Ve čtvrtém díle se ocitáme na sportovním stadionu. Vlk už dostává beze zbytku svou stálou podobu (tři pihy na nose) a vidíme i pár rovněž pěkně prokreslených vedlejších postav. Vlk také získává více prostoru, zatímco zajíc v předfilmu vůbec neúčinkuje.

       Po stránce erotiky začíná přituhovat. Zajíc při skákání na trampolíně vlka svlékne. Sice jen do růžových spoďár, ale přeci jen. Ostatně, když zvážíme vlkovy sklony z předchozího dílu – alespoň si nemusí všechno dělat sám!

       V. Pátý díl se odehrává ve městě a z hlediska našeho zájmu není příliš poutavý. K žádnému bližšímu kontaktu nedochází – zajíc se ovšem začíná chovat trochu jako lidská bytost a reaguje na podněty – mrká na diváka předtím, než se vlkovi udělá špatně ze šlukování cigaret a dokonce se mu i brání (házením odpadků) když ho tento pronásleduje. Rovněž se zde vyskytnou strážci pořádku z prvního dílu, ale zatímco tam vlka „sebrali“, zde jsou vnímáni v podstatě mírně parodicky. Z veřejné záležitosti rušení pořádku se zjevně stala soukromá věc mezi vlkem a zajícem.

       VI. Za jeden z nejvtipnějších považuji díl šestý odehrávající se na ruském venkově. Je znát, že v Sovětském svazu bylo vždycky napětí mezi městem a vesnicí a tvůrci zjevně touží toto prostředí ironizovat. Úžasná je scéna, kdy je vlk sedící na bidýlku napaden kohoutem-bojarem, když si od něj předtím odsednou slepice (vše doprovázeno mnohohlasým lidovým ženským zpěvem), za shlédnutí stojí i scéna se studnou, z níž vlka tahají (vystupuje zde kozel coby hrdý vesnický písmák), speciálně pak doporučuji pronásledování zajíce pomocí sklízecího stroje, který chvíli sklízí slepice a posléze zabalí i samotného vlka. Ten zde dá opět průchod svému exhibicionismu a lze ho vidět jen tak, pouze v nátělníku. Zajíc si bohužel vzrušujícího pohledu moc neužije, neboť před vlkem zrovna utíká.

       Když pak na závěr odjíždí zmíněný ušák vlakem, uzavírá se tím pomyslná série prvních šesti příběhů.

       VII. Kdo snad až do tohoto místa pochyboval o mých vývodech, dostane zde jasný důkaz. Sedmý díl se odehrává na lodi, kam zajíc nastoupí coby pasažér a vlk se za ním vetře. Při dramatické honičce je v podpalubí proražen bok a oba hrdinové se musí spojit, aby díru ucpali a vodu vypumpovali. Posléze se spolu přátelsky procházejí po palubě, zavěšeni jeden do druhého, za zpěvu písně „Jen my dva, na světě nikdo jiný není…“ Posléze, když zajíc vlkovi ušlápne napřed jednu a pak druhou nohavici, se tento rozlítí, roztrhne si tričko – a pod ním má na hrudi vytetovaného zajíce probodeného šípem… a pak že to není láska!

       VIII. Osmý díl se odehrává na horách v době slavení jolky, tedy něčím mezi Vánocemi a Novým rokem. Jsme svědky vrcholné konzumace vztahu. Ta scéna je úžasná. Zajíček coby děda Mráz volá u vánočního stromku zpěvem na Sněhurku, a ta opravdu přichází. Vlk převlečený za statnou ruskou děvu je k sežrání. Má dlouhý blond cop, krátký kožíšek a vysoké růžové kozačky. Společně si zazpívají duet a pak, když zajíc prchne, serve ze sebe vlk převlek a jme se jej pronásledovat. Ovšemže pouze v růžových kozačkách a růžových spoďárech. (Začínám mít o vlkově mužské identitě vážné pochyby.) Honička vrcholí na lanovce, kde vlk přeručkuje k zajíci a tento jej lechtáním po žebrech sundá do sněhu. Vlk se chvíli svíjí a křičí: „Ne, zajíci, ne, zajíci,“ načež zahučí dolů. A jelikož se u nás ve škole lechtání vždycky říkalo „sex pro chudý“, vlastně už jste měli, co jsem vám slíbil.

       Jinak se v uplynulých dílech kvalita animace úžasně zlepšila. Vlk vykonává pohybové kreace, jichž ještě před pár díly nebyl schopen a vše má velmi realistické pozadí. (Netroufám si ovšem říci, zda na různé metody znázornění pohybu přišli Rusové sami nebo zda si prostudovali nějaké Tomy & Jerry, kteří jsou přece jen o desetiletí starší.)

       IX. Devátý díl patří k těm slabším. Tvůrci zjevně poněkud postrádali jednotný nápad, tak celý příběh koncipovali jako sérii gagů při návštěvě televizního studia, kde vlk zajíce honí. Hezká je ovšem reflexe moderních hudebních proudů, která je zde představována skupinou Voříšci (Dvarjanki). Vlk se mezi nimi ve svém odrbaném tričku a pižamových kalhotech cítí jako doma, a ani to, že se omylem zapne do proudu a začne kvílet zcela nehudebně, nezkazí dojem z jejich vystoupení (kterážto píseň ostatně hovoří o tom, jak někdo někoho zamordoval a pak ho zakopal).

       Jinak naši hrdinové zjevně odpočívají po sexu z minulého dílu (nemluvě o lavině, která se přes vlka vzápětí potom přehnala).

       X. Po určité únavě z konzumace vztahu si spolu na začátku dalšího dílu naši hrdinové zatancují. Děj se odehrává na stavbě, kde si vlk dost ublíží a poté se ve stavu blouznění věnuje sexuálním fantasiím – oba aktéři si sehrají úvodní scénu celého seriálu ještě jednou – ovšem zajíc v roli chuligána a vlk v roli pokojného pěstitele domácích květin, který nosí velikou mašli a tváří se hrozně mírumilovně. Není bez zajímavosti podotknout, že i tady to pro vlka skončí blbě.

       Nevšední nápad, který ukazuje, jak moc se tvůrci během psaní Vlka & zajíce naučili, nehledě k tomu, že je to taková tichá oslava první desítky. Když si promítnete starou a navě přepracovanou scénu hned za sebou, zjistíte, jak úžasně se za tu dobu zlepšila animace (a třeba i hustota filmových políček).

       Zajíc vlka vytrhne ze snění návštěvou v nemocnici a ten po něm hodí berlou. Zjevně už mají nejlepší období za sebou.

       XI. Ve vztahu našich dvou hrdinů dochází k ochlazení a ke krizi, naši scénáristé Kurljandskij a Chajt na tom zjevně nejsou po tvůrčí stránce o moc lépe. Docházejí jim nápady. Jedenáctý díl se odehrává v cirkuse a je hodně rozkouskovaný. Vlk zajíce pronásleduje všude možně, avšak bez větší spojitosti děje a trochu jako bez života. Pokusí se navázat krátkou známost s krajtou, avšak je odmítnut. Následně flirtuje se lvem, ten však po něm střílí z revolveru. Vlk z dílu prchá se sklopenýma ušima a je velmi frustrován.

       XII. Další slabý díl můžeme zřejmě připsat na vrub krizi ve vlkově citovém životě. Ač je navlečen do apartního naleštěného středověkého brnění (tytam jsou počátky vztahu, kdy se tak rád obnažoval), není ve své kůži. Děj dvanácté epizody probíhá v muzeu, je opět hodně zlomkovitý a nepříliš legrační. Vlk se marně rozhlíží po někom, kým by zajíce nahradil. Tlustý vrátný-hroch se nezdá vhodným objektem ke sbalení a vycpaní bojovníci jakbysmet.

       XIII. Seriál pokračuje dalším slabým dílem. Tentokrát se ocitáme na Olympiádě. Vlk se nepřesvědčivě chvíli pokouší honit zajíce a pak se jme navazovat krátkodobé známosti. Nejprve to zkusí se zajícem-černochem (Kubáncem?), pak s enormně vysokým zajícem-šachistou a nakonec se zajícem-Číňanem. Během toho je dvakrát zmlácen, pročež mu začíná být jasné, že si na své exotické choutky musí nechat zajít chuť. Nakonec alespoň se zajícem na tandemu vyhraje cyklistický závod a medvídek – tehdejší znak sovětských (vzdoro?)olympijských her – jim přinese odměnu. Čokoládové figurky oblíbené dvojice vlk&zajíc. Na důkaz úpadku vztahu poznamenejme, že vlk se ani moc nečertí, když ho zajíc slupne. Jako kuriozitu pak uveďme, že v jednu chvíli zde při boxerském odpočítávání zazní špatná čeština.

       XIV. Jak začíná „předfilm“ čtrnáctého dílu? Vlk stojí ve fialovém saku a s velkou růžovou mašlí přede dveřmi a zvoní. Otevírá zajíc a udiven uskakuje. Vlk vchází dovnitř a vytahuje šampaňské. Klasická smiřovačka! Vlk je už unaven flirtováním s jinými partnery a chce se vrátit. Zajíc zjevně není proti, avšak realita kresleného filmu je neúprosná. Není to háček u zajícovy podprsenky – již sama láhev vzdoruje pokusu o otevření a když se to vlkovi konečně podaří, je už vnitřek napěněn natolik, že vlk i s flaškou odlétá oknem, aby přistál v blízkém konzumu. Jelikož se mu předtím podaří zcela zajícovi zdemolovat byt, jsou oba značně znechuceni.

       Určitou bezradnost tvůrců ukazuje i to, že hlavní film na motiv boje se šampaňským vůbec nenavazuje. Tvůrci se rozhodli seriál obohatit a přisoudili vlkovi auto – starou kraksnu, která se jen jen rozpadnout. Snad v ní chce, chudák, udělat na zajíce dojem. Také ho hned zahlédne na přechodu. Zajíc vbíhá do Domu mladého technika a vlk jej následuje. Tento díl by mohl být nám, scifistům, nejbližší. Podle počtu technických vymožeností se Jen počkej! odehrává někdy v blízké budoucnosti. Zazní několik jímavých písní o kosmonautech, objeví se pár robotů. S jedním z nich se vlk pokusí navázat bližší vztah, a to neměl dělat. Robot-zajíc se proměňuje v monstrum a začíná vlka pronásledovat. Díl je chvílemi docela děsivý. Nakonec, když už se vlk zmítá v náručí robotického zajíce a je odnášen neznámo kam, objeví se skutečný zajíc a stiskem knoflíku vlka vysvobodí. Když tento neprojeví patřičný vděk, nechá ho zajíc vykopnout z domu mládeže mechanickým švábem.

       Inu, kde jsou krásné, idylické vztahy nevinnosti prvních dílů!

       XV. Vlk nicméně neustále touží zajíce získat. Odvrací se od jiných záletů a v jubilejním – patnáctém – díle jej poctivě pronásleduje téměř celou dobu. Snaží se s ním tančit, avšak zajíc mu prchá, zpívá mu, avšak zajíc opět uniká. Na konci nacházíme vlka smutně sedět na pařezu a hrát na ukradenou kytaru (myslel si, že v pouzdru je zajíc) smutnou lyrickou píseň. Tolik se toho od prvního dílu změnilo a přitom je to tak stejné. Vlk má hezké růžové sako a velkého žlutého motýlka, chová se již docela kultivovaně (pomineme-li, že v závěru rozmlátí kytaru o strom), ale svého zajíce ne a ne získat. I ten zpěv už mu začal jít.

       Tvůrci jako by v tomhle díle chytali druhý dech. Je zde více gagů a nápadů, několik nových rozkreslených postaviček a celkově poněkud ironický pohled na ruskou varietní scénu.

       XVI. Tak, a jsme na konci cesty. Šestnáctý díl pojali scénáristé poměrně alibisticky. Jakožto sen. Vlk usne na pláži a z úžehu se mu pomotají všechny ruské pohádky. Kromě jiného zahlédneme i Nastěnku volající „Váňušku“ a náhle z křoví vyskočí jiný vlk, popadne kůzle, v nějž se mezitím proměnil náš vlk (po napití se z nesprávné studánky) a zahřmí: „Červenou Karkulku's neviděl?“. O jasném freudistickém výkladu vlkova podvědomí svědčí to, že zajíc se mu zjeví v kočáře s královskou korunou, jak jako Popelka odjíždí z plesu.

       Když je vlk konečně probuzen, vítr si začne pohrávat s knihou pohádek, kterou předtím četl, a nalistuje obrázek zajíce. Vlk na něj pohlédne a zhluboka si povzdychne. Pak přijde další závan a přetočí listy na stránku s nápisem KONEC.

       Ale ať odejdou kamkoli, vlk a zajíc se budou stále honit.