Interkom: Vor

Nestává se mi často, abych dlouho přemýšlel, jak začít recenzi. Většinou se mi slova linou z pera jako vodopád. Ale tentokrát není co kritizovat, snad pár maličkostí. Román Vor je konečně zase pořádná science fiction. Jeho děj mi připomíná Nonstop - mladý hrdina (horník Rees) se vydává na cestu za poznáním, na rozdíl od Nonstopu sám a nikoliv v Lodi, ale k Lodi - pardon k Voru. Stejně i v jeho světě události směřují k záhubě a on spolu s různorodými obyvateli Mlhoviny hledá řešení. To jedinečné na tomto příběhu - kromě životných postav a vývoje hrdiny - je prostředí. Gravitace s velkým G. Každý člověk, každý větší předmět má své silné gravitační pole a to nahrává vytváření kouzelných situací, ne nepodobných jednomu výletu pana Thompkinse do říše fyzikálních divů. Lidé v této Mlhovině nežijí sami - cestují po blízkém okolí Voru na létajících stromech, vyskytují se tu obrovské Velryby, Rees a po něm další spatří i jiné tvory a na část z nich čeká nový začátek a nová překvapení.

Dobře a realisticky jsou vykreslena lidská společenství - obyvatelé Voru, žijící ze vzpomínek a konzumující stravu z nevyčerpatelných strojů z minulosti, horníci z Pásu, kteří pro „Voraře“ těží železo z vyhaslé hvězdy a také malá skupina tzv. „Kostů“ - popis jejich způsobu života je největší chuťovka knihy. Cesta k záchraně vede přes hromady mrtvol a poznání je lemováno krví nevinných, ale není to samoúčelné, má to svou logiku. Přes všechnu smrt a utrpení je Vor optimistický pohled na lidi, končí nadějí, ale obsahuje varování pro nás. Lidé v Mlhovině našli záchranu, ale my tady na Zemi nemáme kam utéct. A taky proto je můj dojem z této knihy mrazivý a hřejivý zároveň.

Nakonec aspoň dvě kritické poznámky. 1) Mimozemšťan na obálce je přebytečný - nic takového tam není. 2) Nevěřím příliš způsobu, jak předkové lidí z Mlhoviny proletěli Boldenovým prstencem a přitom je změna gravitační síly nezničila. A ještě jedna pochvala - Rees nemá po boku žádnou krásku, která by vedla jeho kroky a motivovala ho jako Complaina v Nonstopu a to je mi na něm nejsympatičtější. Na konci sice stojí vedle něj mladá vědkyně, ale ta mu jaksi zbyla a navíc je to kamarádka. I když lidí je málo a nový domov se musí nějak zaplnit.