Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

       Když jsem se zásobami probíral, zjistil jsem, že posudků je přes dvacet normostran. Rozděluji je tedy do tří pokračování. Kdyby se čirou náhodou některý jiný nakladatel čtoucí Interkom pro knihu nadchl a vydal ji, budu nadšen, kdyby si jen čtenáři-nenakladatelé rozšířili obzory o dobrých a česky nevydaných titulech, budu spokojen.

       Pan Books, 1984, 522 str. orig., cca 32 AA.

Špionážní román britského autora světového jména Johna le Carrého, napsaný už před jedenácti lety, je příběhem o jedné epizodě souboje mezi izraelskými tajnými službami a palestinskými teroristy. Carré se nestaví ani na jednu stranu, spíš jako v nějakém groteskním divadle sleduje celou krutou absurditu konfliktu, kde obě strany mají své právo a zároveň páchají zločin - aspoň v tom smyslu, že bránit vlast je právo, jenže každé násilí tak či onak zůstává zločinem. Jedna z palestinských bojůvek, omámená bláboly o revoluci a imperialismu a sionismu, které koneckonců na Blízký východ zavlekli příslušníci extrémní levice ze Západu, se rozhodla bojovat proti sionismu všude po světě, a to teroristickými útoky na Židy či jejich přátele, bez ohledu na jejich názory a postoje. Hned v samé expozici při pumovém atentátu v německém Bad Godesbergu zahyne místo izraelského atašé, kterému byl útok určen, jeho malý synek, a jeho žena, která je levicová aktivistka a vystupovala proti izraelským dobyvačným tažením, je těžce raněna. Izraelští příslušníci tajných služeb zachytí stopu, vědí ale, že muž, kterého sledují, je jen výkonnou složkou, dobře izolovanou od mozku, svého bratra a šéfa skupiny Chálila. Potřebují se nějak dostat dovnitř skupiny. Proto je napadne použít někoho zcela věrohodného. Vytipují si mladou Angličanku, herečku Charlie, která je nefalšovaným typem levicové intelektuálky s kytarou a řečmi o revoluci, typem, jaký by agent nikdy nezahrál. Přesvědčí ji, aby se účastnila jejich plánu, naučí ji vymyšlený příběh o tom, jak se sblížila s Chálilovým bratrem a stala se jeho milenkou. Inscenují nehodu, při níž Chálilův bratr zahyne při výbuchu auta, v němž převáží trhaviny. Charlie se dostane do kontaktu se skupinou teroristů, obstojí při prověřování a je poslána na výcvik do palestinského tábora v Libanonu. Pak ji pošlou zpět do Německa, účastní se pumového atentátu na židovského profesora Minkela a setká se s Chálilem, ke kterému dovede Izraelce. Chálil je zabit, skupina zlikvidována.

       Dost prostý příběh, který by rutinní špionážní pisálek odbyl stěží na dvou stech stranách. Carré jde daleko hlouběji. Příběh je totiž komplikován právě onou ambivalencí vztahu k židovsko-arabské válce, protože tragika Palestinců je naprosto autentická a vzbuzuje sympatie a účast, nebýt právě toho, že se rozhodli přenést válku na nevinné lidi. Navíc neustálé vydávání se osob za někoho jiného a předstírání vedou nevyhnutelně k pocitu naprosté schizofrenie, která vrcholí ve scéně, kdy izraelský důstojník Gadi Becker, který vedl získávání Charlie jako agenta, přičemž mezi nimi vznikl milostný vztah, musí Charlie poslat do náruče Chálila, který ji bere jako dědictví po svém bratru se vším všudy. Carré naštěstí nejeví ani stopu tendence ukončit celý příběh zvesela, jako by se vše vyřešilo a bylo po problémech. Člověk je měněn vším, co prožívá, speciálně účastní-li se toho aktivně, a tak Becker i Charlie vycházejí z příběhu na rozdíl od neprůstřelných a neslíbatelných hrdinů soudobé triviální literatury nenapravitelně poznamenáni - a přesto se pokusí s tím vším dál a spolu žít. Carré prostě znovu dokázal, že překonává ostatní autory svého žánru něčím úplně jiným než je vyšší sofistikovanost zápletek nebo větší litráž prolité krve, a výsledkem je skutečně vynikající román, co se mne týče, ještě lepší než Ruská sekce. A to, co by snad mohlo vadit, kdyby šlo právě jen o příběh a nic jiného, totiž fakt, že od doby napsání knihy nastal nový vývoj na Blízkém východě a že atmosféra nadšenců, šílenců a levicových extrémistů typu Badera a Meinhofové poněkud vyšla z módy, této knize jen dodává na hodnotě.

       Praha, 14. 9. 1994

       (nástin edičního návrhu)

Britský autor se proslavil právě touto trilogií (první dva díly se jmenují Duncton Wood a Duncton Quest, bohužel jsem název třetího jsem úspěšně zapomněl). Vzpomínám si na jednání s agentkou (jednalo se o paní zastupující agenturu David Higham Associates), která, když došla na toto dílko řeč, použila výrazu „Tolkien for kids“. A obávám se, že sám nebudu lepší deskripce mocen. Je to skutečně dětská fantasy, v tomto ještě menším podžánru jiného podžánru v Británii po Lewisově Narnii asi nejoblíbenější. Jde o příběhy krtkům podobných bytostí (dun je šedohnědý, jinak mi etymologie novotvaru duncton uniká a s ní i schopnost navrhnout český ekvivalent) ve velikém lese. Krtci (prozatím je tak nazývejme) mají ovšem oproti těm skutečným šikovnější končetiny, aby lépe vytvářeli technologie a tudíž i civilizaci. Kutají vesele pod zemí a mají pocit, že mocným krtkům, vládcům přírody, se vše podřizuje - pokud ovšem nenarazí na horninu, kterou neproniknou. Vytvoří si tudíž kult, jehož středem je uctívání mystického Kamene. V krtčí říši jde všechno dobře, dokud se neobjeví hrozba - cizí, oškliví, svatokrádežní, agresivní, bojechtiví krtci. Od té chvíle se vše vyvíjí jako v klasickém epickém vyprávění: bitvy, hrdinství, zrady, intriky, zápletky.

       Asi by stálo za to se na trilogii podrobněji podívat (např. opatřit si pořádný lektorát) a usoudit, jestli by to nebyl vhodný pendant k Tolkienovi. Důležitá poznámka: každý díl má dobrých 800 stran!!

Kromě Obchodníků s vesmírem se Pohl proslavil i povídkou The Midas Plague, Midasovská pohroma, která je o tom, jak jeden človíček vynalezne levný a nevyčerpatelný zdroj energie, takže na Zemi nastane naprostý blahobyt. Každý si může dopřát prakticky všechno, materiální dostatek je dokonalý. Jenže se nakonec ukáže, že taková hojnost má na lidstvo horší účinky než atomová bomba. Pohl napsal posléze i několik dalších příběhů odehrávajících se ve světě „postiženém“ bohatstvím a spojil je do volného cyklu, který nazval Midasův svět.

Někdejší cyklus povídek spojil Pohl do jednoho příběhu. Pod povrchem Marsu je objeveno obří mimozemské město… Jenže na rozdíl od cyklu Heechee si tady Pohl vůbec nevšímá toho, co jsou emzáci zač, ale toho, jak na to reagují lidé. Den, kdy přišli Marťané je cyklus satirických příběhů o tom, že když se objeví obludky z vesmíru, Pozemšťan stejně bude myslet hlavně na to, jak z toho hodně vytřískat a zapůsobit na ženské. Navíc psaný nezvyklým způsobem - z velké části pomocí fiktivních dokumentů, záznamů jednání Kongresu, novinových článků, policejních protokolů atd.

Zemi dobyla rasa mimozemšťanů podobných velikým vzpřímeně chodícím želvám… ale dobyla ji spíš obchodem, její vláda je mírná a přináší lidstvu blahobyt… pokud ovšem lidé nezačnou zlobit. Za této situace se stane, že Matka všech Želv, bez níž se nemohou dál množit, zmizí. A to tak, že Želvám nezbude než obrátit se o pomoc k lidem. Želvy musejí využít služeb pozemské vědy, kterou považují za svatokrádežnou, a vyslat na pátrání loď a jediného, kdo ji dovede pilotovat, Pozemšťana jménem Krake. Ten ale na cestě objeví mnohem víc - včetně tajemství, jak přecházet červími děrami z jednoho vesmíru do druhého…

       Časopěvci jsou svižná space opera, žádná velká literatura, ale má šmrnc.

V krutě přelidněné budoucnosti se lidé snaží vyhubit zvířectvo v posledních amazonských oblastech, aby získali další kousek životního prostoru. Ale některé druhy hmyzu se v nejvyšší nouzi naučí překonávat sofistikovanou vyhlazovací technologii, zmutují, získají intelekt a stanou se lidstvu nebezpečnými.

       Knížka je krátká, svižná a pěkná, klidně se dá vydat a obchodní značce Herbert čili Duna rozhodně ostudu neudělá.

Jde o napůl horor a napůl historický román. Andrei Coldrescu je původem Rumun, ale žije v USA a tam také vydal už asi tucet knih. Román Krvavá kněžna se odehrává na dvou rovinách. První je příběh Alžběty Báthoryové, mocné maďarské šlechtičny šestnáctého století, o níž se tvrdí, že byla perverzní a aby si zachovala mládí a krásu, koupala se v krvi panen, kterých tak zamordovala prý přes šest set (kromě jiných, které umučila ve stylu markýze de Sade). Na druhém pólu vyprávění je její vzdálený potomek žijící v USA. Za revoluce v roce 1956 utekl, teď se do Maďarska vrací a hledá svět svého mládí. Místo něj nachází podivné a děsivé spojení se svou proslulou prapředkyní, které vyústí až ve zločin. Kniha je tedy kombinací psychologického hororu s hrůzným historickým příběhem a zároveň úvahou o tom, že motivace z dob paní kněžny Alžběty zůstaly, jen se zvětšily technické prostředky zabíjení. Obratně napsané a svým způsobem fascinující čtení.

       Humoristický průvodce světem fantasy

       D. W. Jonesová, autorka fantasy knížek pro děti, napsala s obálkovým doporučením nejvyššího kněze humoristické fantasy Terryho Pratchetta menší encyklopedickou příručku provázející čtenáře po světě fantasy. Nejde ale vůbec o slovník této literatury ani o dílo zabývající se jejími tématy vážně. O konkrétních knihách nepadne ani zmínka, spíš jde o lehkým tónem napsaného bedekra typickou fantasy se všemi jejími mapkami, idiotskými jmény plnými apostrofů a souhlásek, čaroději, meči, obludkami a tak dále a dále. Pro větší švandu je vybavena na okrajích stránek značkami jako opravdový bedekr. A ilustracemi - i když myslím, že použití perokreseb z Dickense asi český čtenář jako náramnou legraci příliš neocení. Celkově vzato je kniha chvílemi i docela vtipná, i když kohokoli mimo fantasy-šílence asi brzy unaví. Při popularitě humoristické fantasy by zřejmě šla bez problémů vydat.

       Lovecraftovská antologie. Sestavil Jim Turner. Arkham House, 1995, Sauk City, Wisconsin, 413 stran originálu.

Osmnáct povídek známých, méně známých i (mně) zcela neznámých autorů vybral Jim Turner, redaktor nakladatelství Arkham House, tak, aby odrážely vliv díla HPL v soudobé americké povídce (záměrně neříkám „hororu“, i když z nějakých 75 % by to odpovídalo). V poměrně zajímavé, inteligentní a nijak únavně dlouhé předmluvě se snaží přesvědčovat, že kritériem, podle něhož lze označit povídku jiného autora než samotného Lovecrafta za lovecraftovskou, není četnost zmínek o Necronomiconu, objevování se různých obludných shoggothů a Nyarlahothepů a frekvence výkřiků typu „Iä Iä Iä! R'lyeh!“, ale duch díla, ona fascinace nekonečností času a hrůzou prázdna, které snad může skrývat právě ony pradávné, nepochopitelné a nestvůrné bytosti, které zalidňují (či spíš zaobludňují) Lovecraftův literární mýtus. Což vypadá vznešeně, ale podle této zásady by bylo lze do antologie zařadit kdeco, co tematicky tak docela nesouvisí. V praxi se toho antologista naštěstí zcela nedržel, takže páteř sborníku tvoří povídky opravdu přímo anebo aspoň jen velmi mírnou oklikou čerpající z lovecraftovské poetiky.

       Ba dokonce i jedna, která si z ní dělá legraci: Love's eldritch ichor (Láska je tajůplný nápoj bohů) od Esther M. Friesnerové, kde se zparodované cthulhuoidní obludy dostávají do konfliktu s panovačnou šéfredaktorkou nakladatelství slzotvorné ženské literatury Columbine Press. Narážka na firmu Harlequin už nemůže být ani nestydatější, ale je to opravdu dost vtipné a svižné.

       Nejslavnějším kouskem v antologii je Zelaznyho skvělá a Hugem oceněná povídka 24 pohledů na horu Fudži od Hokusaie, kde se japonský kult mrtvých prolíná s působením kněží kultu lovecraftovského potopeného pradávného města R'lyeh. Nevím to zcela přesně, ale divil bych se, kdyby při všech antologiích oceněných povídek ještě neexistoval český překlad.

       Frank Paul Wilson exceluje jako téměř vždy. The Barrens (Pustiny) jsou strhující příběh s pevnou vyprávěcí linkou, pěknými detaily, náramnou atmosférou a silným závěrem: příběh o hledání mystického bodu, v němž jednou ročně spadává závoj a realita je vidět taková, jaká je.

       Pickmanův modem je přirozeně netová parodie na Lovecraftovu povídku Pickmanův model. Počítač od tajemné firmy MISCATONIC DATA SYSTEMS je cosi, co skalní lovecraftovec nemůže nevychutnat.

       Další dvě povídky jsou slabší. Copperova Šachta č. 247 má s Lovecraftem pramálo společného, Poppy Z. Briteová si románem Exquisite Corpse (Báječná mrtvola) získala pověst autorky rochnící se v homosexuální nekrofílii a jiných chuťovkách, a v povídce Jeho ústa budou chutnat po pelyňku se jí drží, ale ani všechno to přiteplené šukání nezakryje smutný fakt, že jde o topornou povídku o kouzelníkovi vúdú vstavším z hrobu.

       Chappellova Zmije je už opět doma v čiré lovecraftovské tradici: jde o příběh antikváře, který podniká nebezpečné pokusy s nalezeným výtiskem Necronomiconu a málem (málem?) se mu to nevyplatí.

       Tlustá tvář od Michaela Shey je typický horor končící odhalením rozplizlých zrůdností, které však podstatně méně typicky na sám závěr pohltí vypravěčku, takto hollywoodskou prostitutku. S profánním prostředím kombinovaným s lovecraftovskými obludnostmi si pohrává i Velká ryba Kim Newmannové, kde se s příšerami z potopeného města R'lyeh utkává soukromý detektiv se vším všudy převzatý z americké detektivkové tvrdé školy.

       Povídka H.P.L. od Gahana Wilsona je klasickým revivalem přivádějícím na scénu vzkříšeného samotného Mistra i jeho fámula Clarka Ashtona Smithe, kteří vstali z mrtvých silou pradávných bytostí, o nichž na jejich popud psali, ale je svižná a nechybí jí pěkná pointa.

       Ze zbytku obsahu stojí za zmínku tři příbuzné kousky obcující s moderními projevy pradávných mýtů. Ligottiho Poslední svátek Harlekýnův popisuje záhadný kult s lidskými oběťmi v dnešní Americe a odkazuje velmi poučeně na démonickou mytologickou prapodstatu různých žertéřů, klaunů a Harlekýnů. Pán země od Gene Wolfeho zase rozehrává souboj s prastarou bytostí, kterou už Egypťané znali jako Anuata, průvodce do země mrtvých. A Ellisonova povídka Na márničním stole si zase pohrává poměrně působivě s prométheovským mýtem.

       Vcelku je antologie velmi slušná a vytknout se jí dá snad jen to, že při poměrně silném zastoupení ne tak zcela známých autorů by snesla nějaké jejich medailonky či jiné informace.

       Praha, 8. 8. 1997