Všechna práva © Interkom 1984 - 2000
Sazba na mučidlech
Nejspíš jsem příliš náročný.
Chápu, že Ikarie začínala v dost provizorních podmínkách. Chápal bych i, kdyby nějaký čas vypadala – řekněme – méně profesionálně, než je dnešní standard, a postupně se vypracovala na úroveň příslušející kvalitnímu literárnímu časopisu (kterým bezpochyby je).
Leč vedení Ikarie má na věc, zdá se, jiný názor.
Všimli jste si, že za poslední nejméně dva roky se vzhled Ikarie vůbec nezměnil? Ale proč ne. Když je něco kvalitní, když je něco dokonalé, proč to měnit.
Bohužel, sazba Ikarie není dokonalá. Sazba Ikarie není ani kvalitní.
Sazba Ikarie je – abych se vyjádřil co nejmírněji – prostě hnus.
Až budete mít někdy cestu kolem trafiky, nahlédněte do Bravo Girl. Je to kýčovité, je to křiklavě barevné, ale pořád to vypadá lépe než Ikarie. Jak to? Nejspíš to souvisí s tím, že v Ikarii se o „grafickou úpravu a elektronické zpracování“, jak se praví v tiráži, stará někdo s nulovými znalostmi typografie, člověk bez estetického cítění (vyvozuji tak pouze ze vzhledu časopisu). To je krutá kombinace, vedoucí až k zběsilostem typu classického vydání Zelaznyho Pána světla. Přitom kvalitní sazba není problém a v každém knihkupectví najdete desítky důkazů.
Jenom by ji nesměl dělat amatér na koleně.
Jsou ale horší věci, než že sazba Ikarie je v současnosti vyloženě špatná.
Ono tomu tak totiž nebylo vždy. Dostalo se mi do ruky první číslo Ikarie z roku 1990. O jeho grafickou úpravu se staral pan Jiří Bušek a žádná z typografických chyb, kterými dnešní Ikarie trpí a které ještě podrobněji rozeberu, se v něm nevyskytovala. Jak je to možné? Co se stalo? Proč sazbu postupně převzal pod svá křídla nynější šéfredaktor, který se jí věnuje pouze jako „vedlejšáku“?
Třeba si řeknete, že přeháním. Že jsem fanatik, který lpí na detailech, když přeci to podstatné je obsah. Jenže. Vzpomeňte si na ten rozdíl mezi louskáním na stroji vytištěného a nekvalitně okopírovaného samizdatu a krásné vázané knihy! To, že si s masivním nástupem počítačů kdejaký amatér může vydávat knížky nezodpovědně, přeci ještě neznamená, že podle toho musí vypadat vše, co opustí tiskárny.
Speciálně pak beletristický časopis.
Je dobré si uvědomit ještě jednu věc – typografická pravidla, tak masivně v Ikarii porušovaná, nejsou nesmyslné přežitky z dob, kdy sazeč byl pan Někdo. Velká většina z nich je podchycena přímo v Pravidlech českého pravopisu a jejich porušování lze tedy chápat jako hrubé pravopisné chyby. Ano, mluvíme o tom časopise, ve kterém vychází Knihomorna.
Zkrátka: když se dívám na Ikarii, mám podobné pocity, jako kdybych četl knihu přeloženou Ivem Reitmayerem a vydanou v Classicu. A nejsem sám.
Možná je na tom i pan Ríša podobně. Možná si uvědomuje zoufalou kvalitu sazby Ikarie a stydí se za ni, ale nemůže s tím nic dělat, protože v dnešní době ani mamut jako Mladá fronta nemá pár korun na sazeče. Ale moc tomu nevěřím.
Řekl bych, že je nejvyšší čas předložit konkrétní důkazy svých nepříliš lichotivých tvrzení. Takže kdyby se Koniáš uděloval i za sazbu, takhle by mohl vypadat obžalovací spis:
Asi nejočividnějším problémem jsou uvozovky. Tedy. V celé Ikarii nenajdete ani jedinou uvozovku. Ani anglickou, natož – jak opovážlivý požadavek! – českou. Pouze znak pro palec. Jaroslav Jiran to v jednom svém článku pro Ikarii označil za „jedinou odlišnost od běžného standardu“. Půvabný eufemismus pro krutou skutečnost, že se jedná o závažnou typografickou chybu. Jak už jsem podotkl, je to, jako byste neuměli českí pravopys. Je to hrubka, kterou si nedovolí žádný nakladatel (s výjimkou, nijak překvapivě, Golema Ríši). Vždyť i děti na základní škole umí uvozovky psát správně!
Místo pomlček jsou v Ikarii spojovníky. Spojovník ale patří do slov jako chceme-li, nedá se použít k oddělování částí věty. Tam patří pomlčka, která je výrazně delší.
Drobnou chybou už je, že v Ikarii samozřejmě nenajdete správně vysázené tři tečky na konci věty.
To, že častokrát (jeden příklad za všechny: číslo 12/1999, str. 32-33) někam zmizí kus textu, sice nesouvisí s typografií, ale rozhodně to patří do oné kolonky „elektronické zpracování“. Tiskový šotek, jistě. Ale nějak se v Ikarii zabydlel.
Tolik tedy očividné chyby. Ale nehezkostí, ošklivostí a zpotvořenin je samozřejmě více.
Jeden ze základních principů sazby je střídmost. Když někdo na jedné stránce použije čtyři řezy písma a ten nejméně čitelný zvolí pro nadpis, je to prostě prasárna. Jedna z těch úžasných novinek, které prvnímu ročníku Ikarie vyloženě chyběly. Vezměte si Ikarii, zajděte do nejbližšího grafického studia a ukažte jim ji. Bůh s vámi.
Nejvýraznější písmo na celé stránce je použito na záhlaví, zřejmě aby si ho každý přečetl. A ještě se chaoticky mění: v povídkové části je vystředěno, v publicistické pak zarovnáno k okraji. Někdy podtržené, někdy ne. Někdy napsané trochu menším písmem, aby se udělalo špatně i odolnějším jedincům, než jsem já.
To písmo je samozřejmě tuctový ozdobný řez, jeden z těch horších. To jen tak na okraj.
Snad v každém čísle najdete alespoň dvě povídky vysázené jinou velikostí písma. Obzvláště pikantní to je, když se konec jedné a začátek druhé sejdou na jedné dvoustraně. Přitom se jedná o texty stejné logické úrovně a jako takové by tedy měly být vysázeny stejně. (Používám zde stále slovo vysázet, ale asi už začíná být zřejmé, že „vysázet“ či naházet by se hodilo lépe.)
A pak jsou tu grafické prvky v Ikarii – loga, fotky a ilustrace, budu jim souhrnně říkat obrázky. Divím se, že autoři ilustrací ještě nevzali redakci útokem. Tohle je totiž (z hlediska ilustrace-oběti) vražda následovaná v těsném sledu znásilněním.
Podívejte se na libovolný obrázek zblízka. Ani nemusíte mít lupu, abyste si všimli, že nikde nenajdete odstíny šedi. Vše je čistě monochromatické a stupně šedi jsou nahrazeny rastrem černým teček. Dosud nic zvláštního, takhle tiskárny prostě fungují.
Kámen úrazu je ale někde jinde. Obrázky jsou důsledně v mřížkovém rastru. Ten se používá k zobrazování na displejích, na papíře ale působí rušivě. K tisku je nejvhodnější rastr tečkovaný, který naopak vypadá velmi špatně na obrazovce. Rozdíl je propastný: zatímco na ilustracích v Ikarii jasně vidíte mřížku, fotky na titulních stránkách novin vypadají mnohem lépe a jistého tečkování si všimnete, až když se díváte z těsné blízkosti a velmi velmi pečlivě. Ale žádná pravidelná mřížka tam není. Schválně si to ověřte. Zdůrazňuji: rozdíl v žádném případě není v technologii tisku, případná námitka, že to tiskárna lépe nezvládne, by byla ubohou výmluvou.
Je to jenom neznalostí problematiky.
Vůbec celá Ikarie působí dojmem, jako by ji během jednoho odpoledne splácali na počítači a nikdo si už nevytiskl ani hrubý náhled. Často v ní najdete obrázky s viditelnými pixely. Příčina? Monitory pracují s rozlišením zhruba 72 bodů na palec, tiskárny řádově stovek až tisíců bodů. Co vypadá dobře na obrazovce, to se může na papíře proměnit ve čtverečkovanou ošklivost. Opět – tohle ví i každý sazeč-nadšenec.
Krystalicky čistý příklad toho, o čem mluvím, najdete na straně 56 čísla 12/1999, kde je obrázek obálky v rozlišení evidentně ještě menším než oněch zmiňovaných 72dpi a navíc jsou na něm zřetelně viditelné artefakty vznikající při obzvláště brutální kompresi JPEGem. Profesionální grafik JPEGy nepoužívá, právě protože jsou ztrátové (nehledě na to, že není zrovna triviální donutit JPEG být takhle ztrátový).
Přijde mi to líto. Mám SF rád a vadí mi, že jediný profesionální časopis, který se tomuto žánru u nás věnuje, je tak zoufale nereprezentativní. Přitom by stačilo málo – nechat si udělat kvalitní návrh, zaměstnat sazeče. V horším případě si alespoň přečíst jednu dvě základní příručky typografie, vyvarovat se hrubých chyb, zkontrolovat číslo před tím, než jde do tisku. Dostat Ikarii do stavu, kdy sice šťouralové můžou kritizovat její design, stěžovat si na (nepovinnou!) jednotvárnost a neoriginálnost, ale nemají nic, na co by mohli ukázat a říct: „Tady, tohle je chyba!“
Nemít se, až se za deset let ohlédnete, za co stydět.
Václav Slavík
