Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

       Počátkem února 1600 na císařském zámku v Benátkách (nad Jizerou), který si vybral pro svou observatoř, přijímá císařský dvorní astronom Tycho Brahe za svého asistenta Johannese Keplera. Spolupráce obou (geocentristy a heliocentristy, požitkáře a askety, vzteklouna a suchara) potrvá až za Tychonův hrob, neboť až po jeho smrti roku 1601 se Keplerovi dostanou do ruky kompletní Tychonova pozorování (v té době nejpřesnější na světě), ze kterých vyvodí slavné tři zákony oběhu...

       Zatímco si nyní plánují budoucnost, pro jejich italského kolegu Giordana Bruna veškerá budoucnosti končí. Proč?

       Brahe ještě hájil Ptolemaiovu hypotézu o Zemi jako pupku světa, i když pouze kompromisem, že planety sice kolem Slunce obíhají, ale to i s nimi obíhá kolem Země. Kepler už byl přesvědčený koperníkovec; pro vědeckou pravdu Tychona svým způsobem oklamal, poněvadž ten mu těsně před smrtí své poznámky svěřil s posledním přáním, aby jich využil k potvrzení jeho, Tychonovy, teorie... Bruno ale odmítl jako střed světa nejen Zemi, ale i Slunce, a vsadil obě tělesa jako bezvýznamné položky do nekonečné vesmírné množiny „sluncí“ a „zemí“. Přestože své názory prezentoval a hájil tak, že je nevyvrátili ani nejučenější teologové - nebo spíš právě proto - byl odsouzen k smrti upálením. „Vy vynášíte rozsudek s větším strachem, než já ho přijímám,“ komentoval to... Vyčerpán sedmiletým vězením a mučením, v témže únoru 1600 v Římě (na Tibeře) z posledních sil odvrací hlavu od podstrkávaného krucifixu a ... Pámbu měl jistě radost.

       

       O dvě staletí později už hvězdáři mohli bádat svobodněji a tak si začali „vymýšlet“. Třeba takový William Herschel, původně německý muzikant, v Anglii. Tak jako byl Brahe nejlepším pozorovatelem nebe před dalekohledem, pak Herschela lze považovat za téhož v éře manuálních dalekohledů (trvalou světoznámost mu vynesl především objev planety Uran z roku 1781). Jenže jeho nezajímalo jen to, co je na nebi, ale taky to, co z nebe přichází. Tak ho v únoru 1800 napadlo rozložit podle Newtona sluneční světlo skleněným hranolem na spektrum a do pruhu každé základní barvy položit teploměr. Nejvíc hřála samozřejmě červená, ale Herschel projevil čich přírodovědce s velkým „PŘÍRO“: on totiž dal ještě jeden teploměr do prázdna za červenou barvu - a když se dodivil, oznámil objev teplonosného infračerveného záření.

       Za dalších skoro dvě stě roků astronomové mohli svobodně pozorovat i publikovat, měli i ty nejlepší dalekohledy a počítače. Chybělo jim jediné - pohodlný přístup k jižní obloze. Většina astronomů totiž sídlí na severní polokouli... Jako první to vyřešil Williamův syn John Herschel. Ten se ve 30. letech minulého století nastěhoval i s rodinou a šest metrů dlouhým dalekohledem na čtyři roky k mysu Dobré naděje.

       Kdyby žil dneska, za Jižním křížem by mu stačilo jet do Bavorska. Evropská jižní observatoř (ESO), mezinárodní organizace pro pozorování jižního nebe, uvedla v únoru 1990 do provozu systém používání optických teleskopů na dálku, a ne ledajakou - 12 000 km mezi sídlem ESO (Garching u Mnichova) a její observatoří v Andách (hora La Silla v Chile). Pozorovatel v Garchingu může manipulovat se třiapůlmetrovým teleskopem na La Silla a prakticky okamžitě získávat výsledky. Buď sbohem, velebná osamělosti vysokohorských observatoří...