Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

       Když jsem se zásobami probíral, zjistil jsem, že posudků je přes dvacet normostran. Rozděluji je tedy do tří pokračování. Kdyby se čirou náhodou některý jiný nakladatel čtoucí Interkom pro knihu nadchl a vydal ji, budu nadšen, kdyby si jen čtenáři-nenakladatelé rozšířili obzory o dobrých a česky nevydaných titulech, budu spokojen.

Něco málo o - pokud vím - posledních dvou autorových česky nevydaných knihách. Nejde sice zrovna o jeho nejlepší věci, ale „zneužít“ faktu, že Boulle se stále slušně prodává, by v těchto případech nebylo až zas takovým farizejstvím, protože romány jsou i při své „nepovedenosti“ (relativně třeba k Mostu přes řeku Kwai) nesrovnatelně lepší než průměr dnes vydávané beletrie. Zde jsou krátké anotace:

       Julliard. Cca 8,5 AA, 1. vydání 1978

Dobrák Leviatan je příběhem nového obřího tankeru na jaderný pohon. Původkyní nápadu je bohatá paní Bachová, další z galerie autorových bizarních postav, žena bez emocí, chodící kalkulačka. Proto ji taky nenapadne to, co by jinak každého i v reálném světě napadlo: že taková loď by trochu příliš odiózně spojovala dvě velké ekologické hrozby a stala by se terčem všeobecné nenávisti a útoků ochránců přírody. K čemuž také samozřejmě dojde. Leviathan (což je novinářská přezdívka, ve skutečnosti se loď jmenuje Gargantua) je tedy zralý stát se nositelem Boulleovy obsedantní myšlenky o relativitě Zla a Dobra a jako nejnenáviděnější objekt na světě koná jedno dobro za druhým. Nejdřív se zjistí, že emanace jeho jaderného pohonu působí léčivě na určité druhy chorob, takže brzy kdekoliv zakotví, vypadá to jako v Lurdech. Potom se připlete k námořní katastrofě a zachrání stovky lidských životů tím, že uklidní rozbouřené moře rozlitím ropy. Valného děje celá věc nemá a je spíše ilustrací autorovy záliby v paradoxech a relativitě morálky.

       Julliard. Cca 10,5 AA, 1. vydání 1971

       Po Planetě opic asi „nejscifističtější“ z autorových románů. Odehrává se v neurčené budoucnosti, kdy vědci uchvátí vládu nad planetou a všechny politické a náboženské směry odpojí od moci. Jenže vědci brzy zjistí, že šedivá je teorie a zelený strom života. Lidstvo, kterému vzali jeho oblíbenou hračku - agresivitu a xenofobii -, se zlobí a místo mezinárodních, náboženských a politických sporů se čím dál tím víc vyžívá ve sporech interpersonálních. Lidem zkrátka chybí násilí. Vědci z celosvětové vlády tedy přistoupí k řešení: nabídnou náhražku násilí v podobě brutálních her. Ty jsou zprvu podobné gladiátorským zápasům v cirku, ale publikum žádá stále víc včetně aktivní účasti. A tak vzniknou hry, při nichž v určené oblasti bojují červení proti modrým jako na nějakém štábním cvičení. Hry jsou stále násilnější, až nakonec se vlastně kruh uzavírá a všechno je zase de facto při starém včetně války. Jedna z nesčíslných literárních etud na téma, že svět je sice zařízen mizerně, ale jakákoli realizovaná utopie ho jen ještě zhorší.

       Albin Michel, 1994, 450 str.

Slovo „postmoderní“ se při četbě autorova prvního románu Mravenci kdesi krčilo. S druhým, Dnem mravenců, se vnucovalo o mnoho silněji - a u této knihy už přímo křičí. Nevím, jestli z hlediska literární teorie neříkám cosi nehorázného, ale mám silný pocit jakéhosi slovesného impresionismu. Ve Werberových knihách je - co se motivů týče -všechno kromě jediného: sebemenšího náznaku postupů, jimiž se literatura obvykle dobírá účinku a hloubky. Žádné reflexe, žádné vnitřní krize, žádné existenciální šílení a potoky krve a citů. Vše je obrovská skládanka drouboučkých motivů (přesto nesených jedním dějem). Rozhodně bych se ale neodvážil odsunout Werbera na literární periferii, protože jako z impresionistových šmouh a teček vystupuje komplexní obraz, i v téhle knize je veškerá rozpornost světa i člověka - jen zobrazená jinou technikou.

       Předem lituji hypotetického překladatele. Aby byl s to přeložit těchhle asi čtyři sta stran, měl by si důkladně prostudovat: Bibli, valnou část apokryfů, Tibetskou a egyptskou knihu mrtvých, védy, Zohar a základy kabaly, jógu, animismus, šamanismus a spoustu další spirituální literatury tak či onak se týkající smrti či posmrtného života, přidat krapet astronomie a fyziky a kulturních dějin, atd atd. Autor je totiž v dotyčných oborech až nestydatě vzdělaný a důkladný.

       Jak název napovídá, román líčí osudy průkopníků nové vědní disciplíny, thanatonautiky, která se zabývá praktickým výzkumem smrti a posmrtného života. Otec jednoho z hrdinů sepsal knihu Smrt neznámá, zčásti ji spálil a spáchal sebevraždu. Právě proto se jeho syn Raoul začal smrtí zabývat. Pro svou posedlost získal i svého přítele, vypravěče příběhu Michaela. Věci ale začnou být skutečně vážné, teprve když prezident země Lucinder zažije po atentátu tzv. NDE (Near Death Experience, tzv. zážitek prahu smrti), začne věřit v posmrtný život a přemluví zděšeného ministra vědy, aby zřídil státní program výzkumu smrti. Raoul a Michael dostanou k dispozici vězně odsouzené na doživotí, kteří souhlasí stát se pokusnými králíky. Poté, co se jim podaří několik desítek lidských morčat poslat na onen svět, a co celá věc začíná prosakovat na veřejnost a nabývat skandálních rozměrů, se jeden z thanatonautů konečně vrátí a popíše onen proslulý tunel, v němž se po klinické smrti lidská ektoplazma ocitá. Po mnoha dalších zvratech, kdy se pro thanatonautiku a její protagonisty střídají období frenetické popularity s obdobími nenávisti a pronásledování nebo nezájmu, se výzkumníkům podaří postupně překonat šest „komatických bariér“ a navštívit sedm zásvětních území. Objeví techniku skupinových výletů do zásvětí, během nichž thanatonauti splétají své ektoplazmatické pupeční šňůry, které by se jinak přetrhly a výzkumník by se dostal sice dál, ale už jako obyvatel zdejších končin. Stále zdokonalují mapu „Posledního kontinentu“. Ohňostroj absurdních nápadů nabírá obrátky a vrcholí „ektoplazmatickými válkami“: různé církve nesnesly vpád do své domény a vysílají armády mnichů thanatonautů, které tu vedou regulérní bitvy, snažíce se svým astrálním nepřátelům ve víře přetrhnout šňůry pojící je se světem a odeslat je „ad patres“. Nový šok přijde, když astronomka Rose objeví způsob, jak sledovat let astrálních těl vesmírem: Poslední kontinent je ve skutečnosti černá díra (proto ten zužující se tunel), která je rotačním středem galaxie. V ní mizí nejen hmota, ale i intelekt, tedy duše. Na konci posledního, sedmého nebe dochází k soudu, při němž je duše pěkně exaktně obodována, a nedosáhne-li určitého počtu bodů, je vrácena do „karmického kola“, do cyklu reinkarnací, v němž to holt musí zkusit znovu. Zaboduje-li dostatečně, není již nucena se převtělovat a stává se čistým duchem. Což je taky smysl toho všeho: hmotný svět jako čistička na výrobu morálně vyšší formy intelektu.

       Všechny tyto informace zapůsobí na svět nečekaně silně a obrátí vše naruby. Dokonce natolik, že po mnoha dalších bizarních peripetiích (kam ten pan Werber na ty šílené nápady chodí? Nefetuje?) se vyšší intelekt rozhodne zasáhnout a vygumovat celou milou thanatonautiku z paměti lidstva. A je po všem. Kromě toho, že vypravěčova duše se konečně vydává na cestu nikoli výzkumnou a zjišťuje, že na druhé straně smrti je... několik teček, konec románu. Jak pravil jiný velký francouzský napůl vědec a napůl mystik Camille Flammarion: „Neboť nemůže býti ani konce, ani počátku.“ A Werber: „Moudří hledají pravdu, pitomci ji už našli.“

       Skutečně těžko si představit člověka s jen trochu košatějším vzděláním, který by se u Thanatonautů nudil. A co se týče těch, kdo chtějí od literatury více, je to tam, jen musejí pohnout svou astrální kostrou a najít si to sami. Ale to už, myslím, opisuji ze svých posudků na Werberovy předešlé romány. Sečteno, podtrženo: báječná knížka, vřele doporučuji.

       Éditions Albin Michel, Paříž 1992, 460 stran.

Francouzský autor Bernard Werber napsal druhý díl toho, co reklamní text již teď označuje za „velkou ságu o vnitrozemšťanech“, takže lze čekat i další pokračování. Mohu naštěstí konstatovat, že k práci na druhém dílu autora nevedl zřejmě jen úspěch prvního (Mravenci byli přeloženi do dvanácti jazyků, což se francouzským autorům stává skutečně zřídka), ale fakt, že stále má co říci. Jestliže jsem odtušil, že největším kladem prvního dílu je minimální míra antropomorfizování aktérů z živočišné říše, pak při dalším rozvíjení děje byl Werber nucen od toho, co se v první části podařilo přímo ohromujícně, přece jen trochu ustoupit. Učinil to ale s rafinovaností sobě vlastní. Dochází-li v mravenčím světě k alespoň částečné antropomorfizaci a změnám přibližujícím mravenčí myšlení lidskému, pak i lidští hrdinové, na počátku obroušená kolečka technokratického systému jednadvacátého století (ostatně příliš se nelišícího od dneška), doznávají určitých posunů v myšlení, ba dokonce by se dalo říci, že se myrmekomorfizují. Nebylo-li by ovšem správnější říci, že obě inteligentní specie se - ne bezbolestně - dopracovávají určité hlubší báze, na níž je možná komunikace. Ve skutečnosti je-li román Mravenci překvapivým odhalením a mrazivým popisem cizího, již několik set milionů let tuto „naši“ planetu obývajícího intelektu, pak Den mravenců je fascinujícím příběhem sbližování dvou druhů. A protože téma jde nesmírně hluboko a zasahuje do mnoha oborů, je navíc román dosti pestrou postmoderní skládankou, jejíž prvky může každý podle vkusu či vzdělání považovat za zástupné znaky čehosi vypovídajícího hodně o světě nebo prostě za atraktivní drobečky, které autor trousí, rafinovaně tak poháněje čtenáře dějem.

       Děj je veden po třech liniích. První uvádí zcela nové aktéry - komisaře Meliese a slečnu Letitii, dceru profesora Wellse, kteří oba pátrají po příčině záhadných úmrtí chemiků zabývajících se insekticidy. Druhé dvě pokračují z prvního dílu. Obyvatelky mraveniště ve Fontainebleauském lese po incidentu s lidmi usoudí, že lidé (nazývaní Prsty, protože ty jediné mravenci vinou naší přílišné velikosti vnímají) by měli být vyhubeni. Protože s nimi v klidném zákoutí lesa moc nepřišly do styku, předpokládají, že lidí nebude víc než dvacet a že stotisícová trestná výprava mravenčích bojovnic by měla být s to tuto metlu vyhladit z povrchu planety. Co začíná burleskně, pokračuje hrdinsky, a mohu ujistit, že příhody této křížové výpravy se čtou stejně jako třeba příběh tažení Alexandra Velikého, se vší tragikou, hrdinstvím a absurditou. Třetí linie je nejkomornější. Skupina lidí uvězněných ve sklepení, jejichž jediným spojením se světem je přístroj nebožtíka pr. Wellse, jímž komunikují s mraveništěm nad sebou, nemá jiné zdroje potravy než ty, které o své vůli obstarají mravenci, a ty slábnou. Chtějí-li tedy přežít, musejí se obrátit sami do sebe. Pod tlakem nezbytnosti vzniká jakási duchovní komunita, specifická spojením jednotlivých článků v kolektivní intelekt (což je právě ona „myrmekomorfizace“, o které jsem mluvil). Všechny tři linie se nakonec spojí ve zcela nečekaném vyústění. Když říkám nečekaném, myslím to v silném významu tohoto slova, ne jako klišé na záložku. „Nečekaná“ řešení různých thrillerů obvykle pochopíme sto stran předem. Werber je ale nadmíru hravý jedinec a jeho šarády jsou vždy překvapivé.

       Co zbývá říci? Rozhodně to, že Den mravenců, ať už jej interpretuje kdokoli jakkoli a ať už nás jeho světonázor nadchne, namíchne nebo nechá chladnými, je zcela jistě knihou, která se čte jako po másle (pro ty, kdo se chtějí nechat bavit) a která ponouká k přemýšlení (pro ty ostatní, kdo chtějí po tištěných písmenkách spíš tohle). A není o nic horší než kniha, jejímž je pokračováním, a to už samo o sobě znamená mnoho.

George Langelaan (narozen 19. ledna 1908 v Paříži anglickým rodičům) byl jedním z nejzáhadnějších moderních autorů SF. Byl od mládí bilingvní a psal francouzsky a anglicky. Působil za války u vojenské policie, potom jako novinář a na ministerstvu informací. Po celou tu dobu ovšem zároveň pracoval pro různé západní tajné služby, což vysvětluje nedostatek údajů o jeho osobě. Například Zábranův medailon v Lupičích mrtvol se skládá převážně ze samých asi a snad. Langelaan je především znám jako autor slavné a dvakrát zfilmované Mouchy, podle mnoha kritiků „nejhrůzostrašnější povídky 20. století“, ale napsal také několik špionážních románů a tucet dalších povídek, které právě shromažďuje navrhovaná sbírka. Většina z nich je stejně vynikajících jako Moucha, ostatní nejsou dejme tomu tolik pronikavě originální, ale pořád hodně langelaanovské a zábavné. Český scifista se měl zatím příležitost seznámit jen zprostředkovaně s jednou z nich, Ženou odnikud, a to skrze slovenskou televizi, jež tento příběh o skupině lidí, kteří se ocitli v epicentru výbuchu jaderné pumy a ten je dostal do nějakého cizího vesmíru, načež se snaží komunikovat s normálním světem a vrátit se, natočila jako inscenaci. Perličkou na tom všem je a perličkou celé sbírky by mohlo být, že Moucha existuje v anglické a francouzské verzi. Překlad v Lupičích mrtvol provedl pan Kajdoš pravděpodobně z nějakého anglického časopisu. Langelaan ovšem napsal i francouzský text - s drobnými variacemi děje a s výraznými variacemi prostředí. Například v anglické verzi mají jednající postavy francouzská jména, ve francouzské anglická, atd... prostě celé prostředí je vyměněno. Odtud tedy název knihy - Moucha, ještě jednou Moucha a jiné povídky. Dvě verze Mouchy by mohly stát na začátku a na konci a mezi nimi být ostatní povídky.

       J'ai lu, Paříž, 1974, 254 str. orig., tj. asi 190 normostran.

Claude Veillot se ve francouzské SF objevil v 50. letech, všechny autory vyděsil, protože psal lépe než oni, a pak zase kamsi zmizel a více se neobjevil. Zbyla po něm právě jen tato útlá sbírka šesti povídek - včetně povídky Hvízdači (v orig. ovšem Les premiers jours de mai, První květnové dny), která se po právu, ale vzhledem ke své neanglosaské provenienci dosti překvapivě tak výrazně zapsala do srdéček českých scifistů.

       Ostatní povídky jsou stejně dobré, i když je to jistě věc názoru. Titulní Misandra je příběh z budoucnosti, kdy se ženy naučily rozmnožovat bez mužů, žijí v uzavřených městech ve víceméně totalitní společnosti a ven vysílají jen komanda likvidátorek, jež mají vyhubit poslední muže, kteří mezitím klesli na úroveň starověku. Enkláva je klasický příběh o mimozemšťanech, kteří se vydávají za dobroděje lidstva, leč vyklubou se z nich ohavné obludy, opepřený naturalistickým pojetím a krutou pointou. V jiné zemi je příběh typu Nonstop - to jest společnosti na generační mezihvězdné lodi, která zapomněla o co kráčí a upadla do primitivismu. Pavouci na stropě a Ještě trochu kaviáru? jsou další klasické „emzácké“ historky - když si je jeden dá dohromady právě s Hvízdači, vychází z toho autorova posedlost obzvláště ohavnými mimozemšťany.