Logo rubriky
3-4/2000
  SF film (další) (173)
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK   
 
Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Duchařský minimalismus

(Varování: v následující recenzi je vykecán děj většiny filmu)
Ne, že bych byl expert na hororové filmy, ale mám pocit, že před nějakým časem hodně letěla taková ta témata ovládnutí světa silami Z/zla. Ďáblovy děti přelomu tisíciletí se spolu s rozličnými T/temnými pány a pekelníky na směny pokoušely ovládnout svět. Pak už si z toho někteří tvůrci začali dělat srandu a vznikly hororové komedie, kde sice bylo prolito neméně krve než v prvně jmenovaných filmech, ale divák jasně viděl, že se jedná o záměrnou nadsázku. Kam z toho dál? (Tedy ne, že by mě osud filmového hororu nějak pálil…)
       Záhada Blair Witch zkusila návrat ke kořenům. Tyto záběry byly nalezeny při neúspěšném pátrání po trojici mladých lidí, která se ztratila v místních lesích, praví se dokumentaristicky hned na počátku snímku, takže divák už tuší, jak příběh skončí.
       Následuje šok, neboť vzápětí se na plátně objeví poněkud křivé a rozostřené záběry videokamery a zazní smích několika teenagerů, který má daleko k dnešnímu standardu filmového ozvučení. Trojice mladých lidí – Heather, která celý projekt vymyslela, a kluci Mike a Joshua – se chystá natočit dokument o pátrání po čarodějce z Blair, ale celé to berou hlavně jako možnost filmařsky se vyřádit a užít si dovolené. První záběry nás velmi detailně seznamují s pořizovaným nákupem a vzhledem našich hrdinů. Je to jen takové blbnutí.
       Následuje odjezd do zkoumané lokality a točení rozhovorů s místními usedlíky. Ti přistupují k záležitosti blairwitchské čarodějky velmi rozporuplně:
       „Jsou to všechno jenom báchorky na strašení dětí, ale já bych do toho lesa rozhodně nešla…“
       „Já to považuji za plané pověry a na nic podobného nevěřím…“
       „Vy jste katolík?“
       „Ano.“
       „Tak nashledanou…“
       „Stalo se to v zimě roku '40, najednou se začaly ztrácet děti… Žil tam hrozně dlouho jeden člověk jako poustevník… Trvalo to, než ho dostali… Jedno dítě si muselo stoupnout ve sklepě čelem do kouta a druhé pak zabil… No, a pak zabil i to první… Říkal, že prý se jim nedokázal dívat do očí…“
       Pokračujeme návštěvou místního hřbitova. Opravdu je zde ze čtyřicátých let až příliš mnoho náhrobků s dětskými jmény. Heather důležitě a tajemně odříkává text, kterým se táže, proč tomu tak je. Jsou snad pomatené zprávy z dávné minulosti pravdivé? Pak si trojice ubytuje, popije něco piva a zaleze do kanafasu, poněvadž zítra je čeká perný den…
       Následuje ráno, potyčka s kamerou, jízda po lesní silnici. Vzápětí naši hrdinové vystupují z auta na nepoužívané odbočce, vytahují batohy a vyrážejí do lesa. Vzájemně se dvěma kamerami točí a jdou a jdou a jdou…
       Heather opět předčítá. Kolem šumí les a voda, ozývá se monotónní brukot hmyzu. Dívka stojí na Urlčí skále, což je vlastně jen takový dvoumetrový kamenný hřbet omývaný potokem. Podle staré knihy zde bylo kdysi nalezeno šest mužů. Byli svázaní do kozelce, ve tvářích měli do masa vyryty zvláštní nápisy. Zatímco vyděšení místní běželi pro šerifa, těla zmizela, aby se už nikdy neobjevila. Někdo je dokázal odstranit za pouhou půlhodinu…
       Heather si text zjevně vychutnává. Nic jiného jí nezbývá, protože skála je shora omývána slunečními paprsky, zdola poklidnou vodou, a celek tvoří odpolední idylu. Pak teenageři rozbijí stan a zalehnou, druhý den se je čeká perná štreka, chystají se putovat dál, k pohřebišti.
       Noc proběhne klidně (je si třeba uvědomit, že vše je viděno očima, respektive kamerami dokumentaristů, takže když ti spí, je to jeden velký střih), jen Mike, labilnější z obou kluků, si ráno stěžuje, že slyšel něco jako kdákání. Sranda. Ostatní spali tvrdě.
       Následuje opět pochod lesem, který má v tomhle filmu hlavní roli. Trojice se kamarádsky baví a pošťuchuje, Heather se každou chvíli radí s mapou a zjevně poněkud bloudí. Na podivné místo tak přicházejí až za šírání. Ale je zde vlastně něco až tak podivného? Pár kamenů zaklíněných do rozsochy stromu. Vyhlížejí však divně nepřirozeně a to jak pro naše hrdiny, tak i pro diváka. Následuje nález sedmi hromádek kamenů připomínajících malé mohyly. Heather zběsile pobíhá a točí, hoši jsou poněkud zaraženi. Jeden z nich hromádku rozšlápne, načež následuje mírně histerická scéna jejího upravování do původní polohy, jde přece o dokument.
       Slunce zapadá, takže není čas odejít z tohoto místa nějak zvlášť daleko. Místní les tvoří takové průchozí bezcestí s občasnými neprostupnými křovinami. No, slunce zapadlo, milovníci hororů tuší správně. Tahle noc nebude klidná. Ale jestli čekáte na oživlé mrtvoly nebo komputerizované duchy, budete zklamáni. Kolem někdo chodí. Jsou to podivné zvuky na samé hranici slyšitelnosti, někdy silnější. Trojice se budí, vybíhá ze stanu, haleká, jsou to vtipy místních? Kdo by je sledoval tak delako a proč? Zvuky se ozývají ze všech stran. Záběr kamery spřažené s reflektorem marně švenkuje z místa na místo, bloudí po stromech, křovinách, po trávě. Pokud máte rádi horory a rádi se u nich bojíte, budete teď čekat, co na naši mládež vybafne. Nic. Nezahlédnete ani cíp noční košile a trojice se posléze také rozmrzele odebere zpátky do stanu. Moc toho tu noc nenaspí.
       Ráno není veselé, východ slunce ještě není vnímán jako vysvobození. Před stanem naše hrdiny čekají tři hromádky kamenů. Podivné, kdo si dělá legraci? Všichni si zanadávají, když balí. Kluci jsou vzteklí na Heather, že je vodí oklikami. „Klid, teď už půjdeme rovnou k autu,“ ujišťuje je. A tak jdou. Jdou celý den. Jsou unavení a uhřátí, každou chvíli studují mapu jako nějaký talisman. K večeru přijdou na zvláštní místo. Heather je nadšením bez sebe, filmuje jako posedlá. Kluci už méně. Do větví stromů jsou zde vpleteny rozličné postavičky z klacíků. Jednoduchá linie kresby připomínající črty pralití či australských domorodců je umně propletena jemným větvovím. Postaviček jsou desítky, snad stovky. Mike náhle začne jako šílený řvát o pomoc. Ječí, div si nevyřve plíce. Nikdo samozřejmě nepřijde. Jsou hluboko v lesích.
       Znovu stavějí stan. Dohodnou se, že tentokrát raději nezapálí oheň, aby je ti tajemní žertéři nenašli. Jdou spát, jsou přece tak unaveni…
       Noční poplach. Kamery zabírají rozespalé tváře a cosi podivného se děje se stanovou stěnou. Vybouluje se dovnitř. Jako by na ni zvenku někdo tlačil. Ozývá se dětský smích. Po chvíli Mike nevydrží s nervy, vyrazí ven, ve zmateně se míhajícím světle reflektoru opět nikde nikdo. Mike pádí kamsi pryč a za ním Heather s kamerou. Nakonec se všichni tři najdou, ukrývají se v lese…
       „Kolik je?“
       „Určitě bude aspoň pět ráno.“
       Kratičký záblesk baterky.
       „Jsou teprve tři…!“
       „Shit!“
       Ke stanu se vrátí až ráno. Část jejich majetku je zplundrovaná. Joshua má rozházené věci po širokém okolí; někdo je potřel nějakým modrým slizem…
       Kdybych takhle pokračoval ještě chvíli, popsal bych asi celý děj filmu, což není prvotním smyslem recenzí. Dál je to stejné. Žádní bubáci. Hraje příroda. Snese se tma, přichází prvotní strach. Zvuky odnikud. Nevím, zda by hrdinům pomohlo, kdyby noc trávili u velikého ohně. Možná by začalo hustě pršet.
       Přes den pracují nervy. Hádají se, vyčítají si. Heather je inspirátorem této akce, ale není žádný rozený velitel, kluci jsou na ni zlí, vymyká se jí to. Všichni jsou na sebe zlí. Nemají už mapu a pořád jdou a jdou. Zkoušejí všechno možné, ale k večeru se znovu vrátí do míst, odkud vyšli.
       „Proboha, vždyť tohle je Amerika, tady se přece nemůže někdo jen tak ztratit. Alespoň ne na dlouho…“
       Kromě psychologie a napnutých nervů hrají svou roli kameny, větve a větvičky, stromy náhle se vynořující ze tmy. Nakonec si zahraje i jedna barabizna starého domu, kterou napůl pohltil les. Vše přírodní, bez přísad.
       Zdá se, že na čas pominula doba vymítačů, kteří vyzbrojeni stříbrnými čepelemi, kříži, svěcenou vodou a speciálně upravenými puškami (nemluvě o grimoirech a spoustě znalostí) vyráželi čelit tenmným silám. Náhle tu máme obyčejnou trojici amerických teenagerů, kteří probudili prastaré zlo… a to je sežere. Vlastně docela jednoduchý příběh. Mají srandu z toho, co jdou zkoumat, nevěří na to a výsledek je drtivý. Dokonce si ani nevzpomenou zkusit něco jako Otčenáš nebo kříže kolem stanu. Bezhlavě a vyděšeně pobíhají po lese a před očima diváka se psychicky rozkládají.
       To je na celém to příběhu asi to nejděsivější. Ta hrozná pravděpodobnost všech událostí, když přistoupíte na hru, že někde je nějaký zlý les, nějaké nadpřirozeno. Ta hrozná zranitelnost moderního člověka, který věří na radioaktivitu i cholesterol a spoustu dalších věcí, které nikdy v životě neviděl, ale klidně vleze do míst, o nichž se dočte, že tam záhadně umírali lidé, jenom proto, že tohle jsou přece pověrečné báchorky.
       „Dnes už je jiná doba, nám se přece nemůže nic stát…“ čtete jim v očích, a pak ukřivděný údiv, když se události řítí přímo na ně. Ohromně dojemná je scéna z poslední noci, kdy Heather zapne kameru a omlouvá se do ní.
       „Mikeově mámě a Joshuově mámě a mojí mámě… nechtěla jsem, aby to tak dopadlo, nevěděla jsem…“
       Nevíru zastupuje rezignace. Heather uvěří v nadpřirozené síly a to poznání je pro ni tak děsivé, že ztrácí sílu k boji. Ví, že skončili, ví, že sice ještě dýchají, ale vlastně už je po nich. Je bezbranná, bezmocná.
       Tohle je asi nejsilnější moment celého tohoto podivného amatérsko-profesionálního hororu. Narušení slupky civilizační jistoty a následné probuzení strachů každého z nás.
       Po filmu jsme se šli projít do blízké Šárky, jen tak preventivně, aby si člověk ověřil, jak moc je srab. Ale řeknu vám, stan bych tam tu noc stavět teda nechtěl!
Michael Bronec
P.S. Nechci být prorokem, ale do roka a do dne očekávám pokračování, kdy na blairwitchskou čarodějnici vyrazí celá smečka profesionálních lovců duchů. Bude to velké, barevné, nadupané efekty a nesmírně blbé. Určitě se na to půjdu podívat!
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK