Interkom: Zemřel překladatel evropského formátu

Na rozdíl od interpretů klasické hudby, jejichž tváře vídáme na obalech kompaktních disků klasické hudby, zůstávají překladatelé prakticky anonymní. Z této anonymity je dáno vystoupit jen několika výjimečně nadaným jedincům. Tomáš Hrách byl jedním z nich...

V záplavě špatných zpráv, které se na nás z médií každý den valí, by tato - aspoň na chvíli - neměla zapadnout. Česká literatura přišla o bezesporu nejvýraznějšího a nejtalentovanějšího anglistu a překladatele posledních deseti let, srovnatelného snad jen s Janem Zábranou či Antonínem Přidalem. I toto přirovnání však pokulhává.

V nakladatelském boomu devadesátých let působil Tomáš Hrách jako zjevení. Nebyl svázán s Odeonem ani jiným nakladatelstvím z dob před revolucí, začínal u tehdy pramálo známého nakladatelství Talpress s prózami E. Lustbadera a R. Ludluma a výraznější pozornost si získal až suverénním převodem románu Lawrence Norfolka „Lemprierův slovník“ pro nakladatelství Arcadia. Netrvalo dlouho a Tomáš se stal dvorním překladatelem prestižního nakladatelství Argo, pro nějž přeložil knihu Nicka Cavea („A uzřela oslice anděla“) , kultovní román Sylvie Plathové „Pod skleněným zvonem“, dále prózy Toma Robbinse, Cormaca McCarthyho, Leonarda Cohena, Alasdaira Greye, Jaye Mc Inerneyho. výčet je skutečně dlouhý, a to jsme se ani nezmínili o Beckettově trilogii „Molloy“, „Malone umírá“ a „Nepojmenovatelný“, jež překládal z francouzštiny.

Smutno je dnes i scifistům - vždyť právě Tomáš Hrách je podepsán pod překladem Kerrova románu „Wittgensteinův komplex“, to on do češtiny půvabně a s láskou převedl Bradburyho román „Pampeliškové léto“, bravurně se zhostil hříčkami nabitých textů páně Rankina a přetlumočil i věru nelehký neokybepunkový román Neala Stephensona „Snowcrash“ (Sníh). Všem překladatelům a studentům angličtiny pak věnoval „Sbírku idiomů a slangu“, výsledek mnohaletého studia a excerpční práce.

Tomáš tvořil s lehkostí až mozartovskou - nebylo nijak neobvyklé, když za den přeložil pětadvacet stránek, ve výjimečných případech však dokázal pracovat ještě rychleji, a tak posledních 250 stran Snowcrashe zdolal za pouhých pět dní. Podotýkám, že to se nikdy neodrazilo na kvalitě, vysoce nastavenou laťku přeskakoval bez viditelných potíží. Mistrně ovládal český i anglický slang, nedělalo mu potíže reprodukovat slovní hříčky, před nimiž by jiní dávno kapitulovali. Dokázal vytušit a využít skryté možnosti původního textu, až někteří recenzenti po právu konstatovali, že překlad románu je lepší než román samotný („To už je život“ od Jaye McInerneyho).

Po Tomášovi zůstala zející díra, kterou nepůjde zacelit - už nikdy nedokončí druhou verzi „Sbírky slangu a idiomů“, která měla mít o čtyři tisíce hesel více, nikdo nám už asi nepřeloží Joyceovy „Plačky nad Finneganem“, těžko přetěžko se bude hledat interpret pro Greyův „Lanark“ či geniální „Bridge“ od Iaina Bankse. Zůstal nám dlužen třetí díl Iluminátů od R. A. Wilsona (druhý vyjde posmrtně v nakladatelství Maťa) i třetí díl Rankinovy trilogie o Armageddonu. To je ovšem pořád jenom zlomek knih, které mohl přeložit a napsat - v pozůstalosti po něm zůstala sbírka básní „Kašpárkův konec“, rukopis jeho nedokončeného románu v angličtině, básnické překlady Silvie Plathové a Teda Hughese, překlad tisícistránkového historického románu Taikó z Japonska šestnáctého století, pro nějž dva roky marně sháněl nakladatele.

Tomášovi Hráchovi bylo třiatřicet let. Zemřel stejně starý jako Alexandr Makedonský a o dva roky starší než Silvie Plathová, s níž měl společnou velmi křehkou a zranitelnou duši. Smířit se s tou smrtí nemůžeme, ale snad nás utěší citát z Michela Montaigne: „Ať kdekoli váš život skončí, je v sobě obsažen celý. Užitečnost života nezáleží v délce trvání, nýbrž ve způsobu užití; leckdo žil dlouze, kdo požil krátce.“