Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Přečetl jsem si podrobně několikrát celou knihu „Kdo je kdo v české a slovenské sci-fi“ (nakl. Nová vlna, Praha, 1994, 2000). Dělal jsem si při čtení poznámky, a tak vlastně vznikl následující text. Jakožto člověk s přirozeným sklonem k drbům a pomluvám se budu věnovat hlavně tématům okrajovým a nedůležitým.

„Kdo je kdo v české a slovenské sci-fi“ („KJK“) sice připomíná úpravou a strukturou hesel známou publikaci „Kdo je kdo v České republice“, avšak svým významem je to kniha odlišná. Do scifistického slovníku nemuseli být účastníci vybráni. Stačilo, aby sami vyplnili dotazník. Lidé ve sci-fi KJK popsaní nejsou zpravidla slavní ani mocní. Těch několik jedinců potrefených slávou má naopak hesla většinou stručná: bibliografie jsou neúplné, osobní údaje často chybí. Osobně to považuji za nedostatek KJK, který snižuje jeho encyklopedickou hodnotu.

       Zdá se, že KJK vyhovuje spíše lidem nenápadným, kteří se encyklopedií v podobném rozsahu zřejmě neobjeví. Mám na mysli ty, kteří se označují jako fanové (nepěkné slovo). Jako sympatické výjimky se vedle všech fanů, autorů a organizátorů v KJK objevují i 1 čtenář, 1 ideolog a několik herců.

Uvedení rodinného stavu do KJK patří, protože konkretizuje představu o člověku. Současný rozsah je postačující a většina účastníku jej dodržela. Všiml jsem si, že v textové části se o rodině častěji a přirozeněji zmiňují Slováci; u scifistických rodin nalezneme jen dvakrát příbuzného v rubrice VÁŽÍ SI (jednou manželka manžela a jednou dcera matky). Oba tyto dojemné příklady příbuzenské úcty pocházejí ze Slovenska. Ze suché řady svobodných, ženatých, vdaných a rozvedených vyčnívají jeden „bohudíky svobodný“ a jedna „šťastně vdaná“. Ze Slovenska je i hrdý otec, který do rubriky DÍLO mimo sci-fi zařadil „vlastního syna“.

Rubrika P neboli povolání je vyplněna téměř u všech účastníků. Většina mladých účastníků jsou přirozeně studenti. Jeden přiznává, že je dokonce „věčný student“. Ale i u jiných to vypadá, jako by v šestadvaceti stále studovali střední školy; spíše však jen zanedbali aktualizaci od prvního vydání. Zajímavé pro mě bylo, že ve sci-fi se uplatnilo při intelektuálních činnostech mnoho šikovných lidí, kteří v normálním školním systému skončili u vyučení.

       Vedle studentů mírně převažují povolání, která v sobě psaní či vydávání zahrnují, jako novináři, spisovatelé, scénáristé, filmaři, vydavatelé, či přímo pracovník kultury, který měl vedení sci-fi klubu v pracovní náplni. Čistými amatéry je ve sci-fi řada počítačových pracovníků, chemiků, lékařů, právníků, stavařů (jeden z nich se zabývá „prípravou stavebného diela po stránke ekonomickej efektívnosti jeho výstavby“) a důchodců.

       Mnoho zúčastněných se skrylo za obligátní nicneříkající soukromé podnikatele, svobodná povolání, volné nohy či státní zaměstnance. Jiní naopak podrobně rozepsali svůj kariérní postup v rámci jedné firmy, např. od tajemníka personálního ředitele v roce 1988 k vedoucímu personálního oddělení NYNÍ. Osobně jsem byl překvapen výskytem 3 vodohospodářů. Ve své omezenosti jsem se domníval, že jediným žijícím vodohospodářem je pan Julius Binder, bývalá populární hvězda politických talk-show.

ZÁJMY scifistů jsou prosté: od sexu přes spaní, snění a koupele ve vaně až po dějiny Súdánu. O to zajímavější jsou jejich životy a zkušenosti, neboli rubrika Ž. Životní zrání pěkně popisuje jedna účastnice v následujících milnících: „v 5 bratr, v 10 pes, v 15 první polibek, v 19 se poprvé milovala, v 22 vstup do fandomu.“ Gradující dojem brzdí jiný účastník, který o svém životě poznamenává, že „sexuální aktivita má klesající tendenci.“ Jako přínosné pro svůj osobní růst hodnotí účastníci různé pobyty, stáže a cesty zejména do západní Evropy a USA, ale také do Číny (3 účastníci, jeden dokonce včetně pobytu na stavbě elektrárny Šen-tou), do Japonska (2) na Kubu (2), do Lybie, Maroka, Ruska, SSSR, na Taiwan, do Indie, Nepálu, Střední Asie a Iráku (po 1). Jeden z účastníků měl to štěstí zažít plavbu arktickým mořem. Do plaveckých zkušeností patří i „delfín (200 metrů uplaváno bez přestávky).“ Cesta do Velké Británie se ve dvou případech změnila na exil.

       Mezi smutné zkušenosti patří kupříkladu: sražen automobilem, havárie jako spolujezdec či „úraz páteře a míchy, při kterém prošel stadiem klinické smrti, uměle oživen, 4-leté ochrnutí.“

       Lehčeji vzpomínají jiní na základní vojenskou službu v brigádě rychlého nasazení, „ZVS s bagrem na límci“, vojnu se Zd. Rampasem, setkání s mimozemšťanem či na to, že „v dětství vypadl z kočárku na chodník.“ Zcela mimo obvyklé kategorie spadá zkušenost nazvaná „P. Houser a jeho vinohradská šaráda s klobásou 28.2.1997.“

       Jelikož KJK zachycuje české a slovenské scifisty, mnohým zasáhla do života politika: 3 roky koncentrační tábor jako vysokoškolák, vyšetřován StB pro založení disidentské skupiny, od r. 1967 v registru StB pro účast na strahovských událostech, odsouzený pro nelegální opuštění republiky, „permanentní vězeň ČSSR, protože zde žil“, v roce 69 vězněn 6 hodin v sovětské zóně za tvrzení, že Američané přistáli na Měsíci, „listopad 89“ či zkušenost mluvčího studentského stávkového výboru.

       Většina zúčastněných ignorovala v dotazníku kolonku životní KRÉDO. V paměti mi utkvělo jen krédo „Dvojitý zásobník, dvojitá zábava.“

Rubriku POL, neboli politická orientace, vyplnili zejména příslušníci střední a starší generace, ale zdaleka nejen oni. S ohledem na shora uvedené životní zkušenosti je asi pochopitelné, že větší část se staví odmítavě k politice jako takové: „nikdy som sa do žiadnej strany nepchal ani nemienim tlačiť“, „vždy nestraník“, „nikdy neorganizován“, „hlboko neveriaci“ a opakující se „znechucen politikou.“ Ale vše se v čase vyvíjí, takže jeden účastník je až „od roku 1989 důsledně politicky neorganizován“. Opatrnější mezi námi také nechtějí mít s politikou nic společného, ale nikoho neodsuzují. Důvod hledají sami v sobě: „absolutní politický negramota“, „důsledně apolitický“, „dezorientován“ či zkrátka „bez politického přesvědčení.“ Za geniální tah v tomto švejkovském proudu považuji univerzální a vždy platný výrok: mám „sympatie se současným politickým kursem“. Vydařené jsou definice politické orientace slovy „mlčící většina“; sousloví „rozbředlý střed“ má přímo máchovské kvality.

       Nemalá část zúčastněných se nebála a dala dotazníku všanc své politické přesvědčení. Značně převažují různé pravicové orientace, pravé středy, liberálové, konzervativci či dokonce ultrapravice. Stejně poslouží i prosté „vpravo“, „doprava“ či „napravo.“ Máme tu ale i „vždy vlevo“ a „ostro vlavo.“ Politickou orientaci „vpřed“ nebo „zpět“ jsem nenašel. Nechybějí však monarchisté (jeden dokonce absolutní) ani anarchisté (jeden anarchokomunista).

       Určité politické strany jsou uváděny jen zřídka, nejčastěji ODS (případně s dodatkem „pravicově dezorientovaná“). Nemoravana zaskočí relativně vysoká frekvence členů HSD-SMS (byť jeden z nich „dříve HSD-SMS, od 1992 ODS“). Najdeme ale i ODA (včetně jednoho zakládajícího člena, jiný účastník pak udal „45-48 soc. demokracie, 48-89 KSČ, 91 - ODA“), ČSSD („48 sociální demokracie, pak už nikde“, dále pak 1 poslanec parlamentu), Stranu zelených, KAN, US, RSČ-SPR (včetně 1 bývalého poslance parlamentu), KSČM (zpravidla navazuje na členství v KSČ), NEI, Stranu demokratické levice, Demokratickou stranu práce, Stranu mírného pokroku v mezích zákona a Stranu soukromých šťouralů. To znamená, že jedinou větší stranou, k níž se nehlásí žádný z účastníků, je KDU-ČSL. Oceňuji přímost těch zúčastněných, kteří přiznali členství v komunistické straně za starého režimu (často s různými daty vyloučení).

       Ze slovenských stran se objevují příznivci HZDS (včetně 1 bývalého poslance Národní rady a ministra kultúry), DS, KDH, SDL a KSS. Určitě uhádnete, komu patří členství v Progressive Party of Canada.

V rubrice VÁŽÍ SI uhodí do očí jméno jednoho muže: pana Zdeňka Rampase. I když často jsou jako autority uváděni třeba pánové Ondřej Neff a Ivan Adamovič, úcta Z.R. se zřetelně vine všemi věkovými a profesními kategoriemi. V rubrice VÁŽÍ SI jsem jeho jméno napočítal 47-krát.

       Kromě určitých osob formulují účastníci v mnoha variacích svoji úctu ke všem, kdo nezištně pracují pro fandom a sci-fi vůbec.

       K tomu bych se závěrem připojil i já. I přes drobnosti, které lze do budoucna vylepšit, je „Kdo je kdo v české a slovenské sci-fi“ významným počinem a poděkování patří všem, kdo tuto publikaci vyrobili. Možná se do příštího vydání už konečně zapíšu i já.

       Poznámka: tento článek byl inspirován úvahou Bohumila Blažka „Také patříte do P?“ (Kritická příloha RR č. 2/1995).