Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

1.–2. dubna 2000 proběhlo na Institutu základů vzdělanosti Univerzity Karlovy v Praze něco jako SF con. Říkají tomu konference Fantazie a realita v umění a tématem tentokrát byly Smrt a nesmrtelnost. Přibližně za půl roku (na přesnější informace je zatím času dost) bude následovat konference na téma Sen.

       Nevýhodou akce bylo, že jídlo a pití si musel člověk přinést s sebou (o přednášející se pořadatelé postarali, ale posluchačům byl k dispozici pouze nápojový automat na chodbě) a nocleh také nikdo nezajišťoval. Navíc IZV nemá žádnou velkou posluchárnu, a tak nezbylo než vysadit dveře a rozšířit místnost o část chodby. Výhodou naopak bylo (a snad stále bude), že pořadatelé nevybírali žádné vstupné.

       A jak vypadal program? Většinu času měl jen jednu větev, ale vidět a slyšet všechno přece jenom nešlo. Vůbec nic vám neřeknu o hudbě, jež zněla o přestávkách, (prý Requiem v průřezu věků), protože v hudbě se nevyznám.

       Dozvěděli jsme se, co vede americké spisovatele k zabíjení hrdinek, co tím sledují, jak se Amerika zbavuje všeho nepohodlného a jak ovlivňuje šance hrdinky na přežití barva vlasů. Ukázalo se, že mezi studenty IZV není bežná znalost J. F. Coopera (Poslední Mohykán) ani Nathaniela Hawthorna (Šarlatové písmeno).

       Proč nás občas zničeho nic napadne vyšvihnout se na zábradlí mostu nebo skočit pod vlak? To se neví. Ví se jen, co nás tak nejspíš může napadnout a co se nám na tom nápadu může líbit.

       Eugen Fink si povšiml podobnosti démonů s tím, jak vnímáme zemřelé blízké, a tak posloužil jako záminka k zamyšlení nad rituálem popravy v různých kulturách. Mrtvé ani démony nelze zmanipulovat prací ani přemoci bojem, a tak nastupuje rituál. Popravou si usmiřujeme démona, jímž by se mohl odsouzenec stát.

       Raně křesťanský alexandrijský myslitel Órigenes se díval na svět podobně jako antičtí filozofové Platón a Plutarchos. Jeho představa duše, která se vzdělává na několika stupních, než se připojí k nejvyššímu vědomí, mi připomněla povídku J. R. R. Tolkiena „Nimralův list“. Ukázalo se, že mezi studenty IZV je běžná znalost Platónových dialogů.

       V tomto místě se program poprvé rozvětvil. Nemaje příliš smysl pro výtvarno, neobtěžoval jsem se do L0 na přednášku spojenou s promítáním, a zůstal jsem na textově zaměřený pořad:

       Kdyby vám někdo nabídl nesmrtelnost, zeptejte se ho, co přesně tím myslí – zda například nestrávíte příští milion let jako chromí starci – a co za to chce. Nesmrtelnost se dá různě získat, různě udržovat a různě ztratit. Navíc mívají nesmrtelní problémy s citovým životem a se smrtelnou většinou.

       Pro Demla znamená smrt nesmyslnou zkázu všeho krásného. Je však tak pevně spojena s životem, že nezbývá než ji přijmout a dát smysl životu (tvorbou nebo láskou). Vcelku nudná přednáška spočívala především v převyprávění Demlových povídek.

       Někdo s velkým N přece nemůže umřít obyčejnou smrtí. Smrt hvězdy mívá různé následky, zpravidla hlavně obrovský komerční úspěch. Po smrti taková hvězda nejraději cestuje světem a nechává se poznat svými fanoušky.

       Sobotní program uzavřelo video v L0. Nikdy jsem neměl rád horory a postmodernismus už mi vůbec nesedí – snůška efektních scén bez ladu a skladu, plno odkazů bůhví nač, a smysl aby v tom hledala úderná parta vykradačů hrobů.

       Nesmrtelnost může vypadat různě, ale snad v žádné podobě se nehodí pro každého. Nejlépe ji zvládají poustevníci. Jinou formou nesmrtelnosti je neupadnout v zapomnění, z genetického hlediska přežíváme ve svých dětech. Zvolit si nevhodnou nesmrtelnost končívá velmi špatně. Je hezké získat spoustu času, ale musíte vědět co s ním.

       Žijeme každý svůj příběh, obklopeni příběhy jiných lidí i literárních postav a zapojeni do příběhu lidstva. Smrt náš příběh uzavírá a dává mu smysl; dokud žijeme, dává našemu příběhu smysl naděje. Po smrti uzavřený příběh jedince zapadne do celkového příběhu, který nikdy nekončí.

       Diskuse se točila hlavně kolem toho, jak nesmyslně dnes vyčleňujeme smrt ze života a stavíme ji proti němu. Pak na jedné straně odsouváme vše, co nám ji připomíná, pod koberec, a na straně druhé pořádáme krvavá jatka (hlavně ve filmu a v počítačových hrách). Je načase přestat chránit děti před staženou liškou, dřív než si navzájem vykucháme střeva. Slovy Františky Vrbenské: „Dřív se míň báli smrti a víc si vážili života.“

       Americká básnířka Emily Dickinsonová byla možná doslovnější a veselejší, než si většina kritiků myslí. Na Poeův ideál pohřbené krásné mladé dívky, která se nemůže dostat z hrobu, prý odpovídá: „Do hrobu ano. Ale proč se drát ven? Vždyť je tam líp.“ Za nejlepší cestu k Bohu považovala mešní víno. Možná byla upír(ka).

       Přednášející se odvolává na kyberpunk. Implantáty a transplantáty umožní (bohatým vyvoleným) prodloužení života, možná neomezené; kopie mysli v počítači dává jinou naději na nesmrtelnost. Počítačová síť se stává novým náboženstvím. Čeká nás nový stupeň evoluce.

       Chtěl jsem napadnout většinu toho, co bylo řečeno, ale záhy mi došlo, že bych musel uspořádat celou vlastní přednášku „Proč je to všechno nesmysl“ – a předvést se jako nejintelektuálštější z přítomných intelektuálů. Musel bych citovat přinejmenším Františka Novotného (počítačová nesmrtelnost), Jana Poláčka (náboženský přístup k síti), Bruce Sterlinga (evoluční vyhlídky – spor mezi genovými manipulacemi a kyborgizací) a Neala Steaphensona (sociologický dopad nových technologií), a tak hodit do publika více jmen než kdokoliv jiný. Intoš zůstane intošem, ať cituje Platóna nebo Barkera, viďte, Pavlovský, Červenáku a další krvelační intelektuálové, a hlavně bylo málo času. Možná by měl někdo jako Ivan Adamovič uspořádat pro IZV kurs kyberpunku.

       Z časových důvodů začlo promítání filmu v L0 souběžně s posledními přednáškami. Pročež jsem jej neviděl.

       Některé smrti v seriálech jsou všem ukradené – je to jen kulisa, případně další vražda k vyšetření. Smrt někoho z hlavních hrdinů je jiná věc. Pro děj má velký význam a točí se kolem ní spousta věcí, ale většinou se děje dosti banálně – na rakovinu nebo zastřelením. Ukázalo se, že mezi studenty IZV je běžná znalost South Parku.

       Nic. Opravdu působivá je jen smrt postavy, na které nám záleží, ale čím dál víc konzumentů žádá čím dál víc krve, a proto Rákosníčka předstihují v oblibě Tom a Jerry. Zájemcům o krev nabídl přednášející internetový comicsový časopis (alias http://fly.to/mozekcomics).

       

Příjemně mne překvapilo, že přednášky nezněly ani zdaleka tak nelidsky, jak bych od filozofů čekal. Vyrovnaly se programu neakademických conů, a tak počítám, že příští konference bude rovněž stát za návštěvu. Škoda jen, že IZV nemá větší posluchárny. Pokud budete mít o konferenci na téma Sen zájem (nebo dokonce připadnete na možnost, jak pro ni zajistit – třeba na půdě jiné části Univerzity – větší prostor), obraťte se někdy v září nebo říjnu na hlavní pořadatele, PhDr. Zdeněka Hofmanna a PhDr. Jitku Hofmannovou – sídlí v prvním patře IZV, naproti schodišti první dveře zleva, a telefon mají 02/24941976 linka 213 (pozor, ústředna se hlásí jako Academia).