Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

       Já vím, Neon nakonec zkrachoval...

Povídky v antologii Zrcadlovky překládali různí překladatelé; jsou uvedeni dohromady v tiráži a každý zvlášť za příslušnou povídkou - až na Houdiniho příběhy od Rudyho Ruckera, kde jméno chybí. Co to? zbystří pozorný čtenář. A pokud jeho znalosti a knihovnička nezačínají předloňským rokem, snadno nahlédne (děkuji knihkupci a filmovému scenáristovi Jiřímu Pavlovskému za klid ke studiu), že text je prakticky shodný (jisté rozdíly jsou plně vysvětlitelné zásahy při redigování) s tím, který vyšel v samizdatofanzinu SF Překlady 8 roku 1989. Údaje v něm jsou sice sporé („interní materiál fandomu, neprodejné, počet výtisků 1. série: 99“ - podrobnosti by vám jistě poskytl nějaký fanzinový bibliograf), ale jména překladatelů uvedena jsou - byť až na třetí straně obálky. R. Rucker - Tales of Houdini, přeložil Ondřej Müller. A vida! Přetiskování z fanzinů, často i anonymně (a s výzvou, aby se překladatel, jehož se nepodařilo zjistit, přihlásil) býval spíše zvyk AFSF; ale proč tak činit tam, kde je znám? Že by v Laseru měli sešit jen v odrbaném výtisku bez obálky? Nebo šlo o prosté přehlédnutí a já spřádám překomplikované teorie zbytečně? Na každý pád věřme, že se O. Müllerovi dostane patřičného ocenění.

       Reprinty předrevolučních překladů bez důkladnější revize, jen - a to je ještě lepší případ - s jazykovým přeleštěním, mají ovšem kromě výhod, jež jsou nasnadě, i svá úskalí. Jejich všeobecná úroveň nebývala nejlepší a obávám se, že Houdiniho příběhy se nad ni pozvedají jen zdařilým stylovým vystižením celkové ujetosti, neobstojí však v detailech. Redakce změnila některé neobratnosti nebo místa, která jí taková přišla (dávám třeba přednost původnímu „s lehčím děvčetem rozsáhlejšího poprsí“ před expresivity zbaveným „vedle sebe má lehkou holku s bujným poprsím“), ale zůstal pidginovitý „Pudget-Sund“, když přitom v atlase nebo slovníku lze zjistit, že záliv, u nějž leží Seattle, se nazývá Puget Sound, „cylindrovitá nádrž“, když v češtině je cylindr akorát klobouk s válcovým tvarem, a věta „Přesně pod věží [s atomovou bombou] zeje v zemi oválná jáma, je v nulové nadmořské výšce“, která by měla zarazit každého čtenáře s všeobecným přehledem - a i kdo ho nemá, v oné mapě Spojených států, když už ji drží v ruce, také nahlédne, že celá Nevada má nadmořskou výšku přes 500 m. (Pro hnidopichy - proláklina kolem Údolí smrti leží až v Kalifornii a jaderné testy se tam beztak neprovádějí.) Vsadím stovku proti desetníku, že v originále je ground zero čili epicentrum. A výhru bych dal za možnost mít přístup k originálu - v textu je pár dalších podivných míst, jejichž dešifrace však už není tak lehká. Tipoval bych tedy už jen 1:1, že „Bůh ví, za které nitky musel Rabstein zatahat, aby Pathé něco takového [natáčení na atomové střelnici] přistoupila“ má být spíš pravděpodobnější „že Pathé dostala [od vlády] povolení“; Rabstein je přece činitel filmové společnosti Pathé, který si celý projekt vymyslel, a když se chcete vydat do vojenského prostoru, záleží vám na jiném svolení než od vlastních nadřízených. Také je mi divné „Houdini leží v [...] kmenu, doktor mu občas jednu vrazí.“ Proč by ho fackoval, když ho právě uspal? V kontextu by spíš mělo smysl píchání dalších dávek („trvá to pár hodin“).

       No a pak je tu samozřejmě podivný popis časosběrného natáčení: „Jeden obrázek každých 10 sekund, takže půlhodinová cesta trvá na plátně jen dvě minuty.“ To máme patnáctinásobné zrychlení, což by bylo možné jen v případě, že normální rychlost promítání by byla 3 políčka každé 2 sekundy. Že by Rucker napsal takový zjevný (tedy, jak komu) nesmysl?

... a na rozdíl od Richarda Podaného dokonce úspěšně, tj. dotyčné knihy nakonec vyjdou. Ale abych začal vysvětlovat od začátku: Koncem roku 1997 dostali ve vinohradském cizojazyčném knihkupectví U knihomola, které tehdy ještě působilo i jako antikvariát, pár beden obsahujících mj. řadu knih L. M. Bujoldové, na niž už jsem četl v zahraničních recenzích mnoho chvály. Sice jsem s koupí váhal, takže nakonec jsem získal méně titulů, než bych býval mohl, kdybych reagoval hned, ale díky šťastné shodě okolností jsem si ty zbylé mohl vypůjčit od přátel a především od Talpressu, který je právě měl od agentury a potřeboval někoho, kdo by je zlektoroval. A tak se stalo, že jsem na jaře '98 v jednom ze svých nejpříjemnějších čtenářských maratónů přečetl (přesnější by bylo říci zhltal; čtení na jeden zátah do jedné či tří ráno se u mě stalo spíš pravidlem než výjimkou a jen s krajním vypětím vůle jsem se donutil rozvrhnout si deset knih na stejný počet týdnů) takřka celé dílo Bujoldové. Nepochybuji sice, že by nakonec vyšlo i bez mého nadšeného doporučení, ale přesto jsem rád, že jsem tomu mohl napomoci - a být jeho prvním českým čtenářem.

       Když první díl vyšel i česky, napadlo mě, že můj tehdejší lektorský posudek by mohl mít cenu i nyní (a nejen v tom, že mi pomůže naplnit měsíční kvótu textu). Nuže, pokud vás odradilo vlažné přijetí „Cestou svobody“ nebo kniha sama (navzdory ocenění Nebulou je to zřejmě nejslabší rané dílo LMB, i když má své klady), přirovnání k dílkům J. Pournelleho na www.sci-fi.cz (jež má asi tolik smyslu jako klást Šílený měsíc na roveň prvnímu dílu Perry Rhodana jen proto, že v obou americká armáda organizuje expedici na náš satelit) nebo je vám naopak podezřelá emfatická exaltovanost recenze v Ikarii, vězte, že to zdaleka není další z akčních cyklů, jakých je třináct do tuctu, ale jeden ze - zaslouženě - nejobdivovanějších fenoménů současné americké SF. Říci, že i čtenáře s ne-masovým vkusem neurazí, ba potěší, by bylo, jak se anglicky říká, zatracování chabou chválou. Bujoldová je víc než chytrá; je moudrá (byť je to nejlépe vidět až z celého cyklu).

       K českému vydání ještě poznamenám, že jsem pomáhal odstraňovat nejnápadnější chyby překladu, ale ten byl následně předěláván do té míry, že za něj nemohu převzít zodpovědnost; obálka Martiny Pilcerové ve srovnání se světovými (jsou k nalezení někde na fanouškovské stránce www.dendarii.com) velmi dobře obstojí, snad jen pozadí kdyby nebylo tak rozmazané, ale zato mě potěšilo převzetí typu písma z amerického originálu.

Prohlásit knihy Lois McMaster Bujoldové za „kultovní“ by zdaleka nebylo výstižné; znamenalo by to naznačovat, že velikost nadšení fanoušků je přímo úměrná svéráznosti jejich vkusu a nepočetnosti jejich řad. Nic nemůže být dále od pravdy. Cyklus o dobrodružstvích vojenského génia Milese Vorkosigana je možná nejpopulárnější a nejúspěšnější z celého podžánru vojenské SF, milovaný stejně příznivci dobrodružství a akce jako intelektuály. Mohu říci, že pověst, která ho předcházela, nebyla nadnesená.

       Miles pochází z planety Barrayar, která byla dlouhou dobu izolovaná od zbytku lidmi osídleného vesmíru, zaostalá a teprve před několika generacemi byla znovu objevena. Z té doby jí zůstal komplikovaný feudálně-aristokratický systém, do něhož integrovala moderní prvky a technologie, aby mohla obstát v náročném světě galaktické diplomacie, kde se neshody příliš často řeší silou. Milesova matka byla v těhotenství otrávena; zachránila se, ale Miles se narodil těžce tělesně postižený a jen díky nejlepší dostupné léčbě vůbec zůstal naživu. Nedorostl do normální výšky a má křehké kosti, které zlomí sebemenší zátěž. Všude se setkává s nedůvěrou a předsudky, protože na nehostinném Barrayaru bývalo zvykem postižená novorozeňata (poměrně častý důsledek ozáření prvních osadníků) zabíjet. Miles přes svůj handicap (nebo právě pro něj, jelikož chce dokázat svému okolí, že se vyrovná zdravým lidem, a pracuje o to tvrději) už v mladém věku vykoná mimořádné činy a stane se jedním z nejcennějších agentů barrayarské vojenské rozvědky a zároveň pod jinou identitou velitelem mezihvězdné žoldnéřské armády.

       The Warrior's Apprentice (Válečníkův učeň) je první z knih o Milesovi (před ním napsala Bujoldová pouze román o seznámení jeho rodičů), takže slouží jako úvod a příprava scény pro celý cyklus: představuje čtenáři postavy, prostředí a události, které budou využity nebo podrobněji zkoumány v dalších dílech - což ovšem neznamená, že TWA nemá smysl sám o sobě (nebo naopak že je nezbytný pro pochopení dalších dílů) a že je nějak nadměrně zatížen popisně-expozičními pasážemi. Vskutku, jediná stopa omezení, které tato situace na příběh klade, je v tom, že Milesova dobrodružství nemají v porovnání s těmi pozdějšími celoplanetární význam a vojenské jednotky pod jeho velením se počítají na desítky a ne tisíce osob - ale toho si sotva který čtenář všimne, natož aby mu to vadilo.

       (Zde vypouštím synopsi, jak je mým nešťastným zvykem, až příliš obšírnou; ale napadá mě, že kdyby se někdo ze čtenářů nemohl dočkat dalšího dílu, za mírný poplatek prozradím, co bude dál...)

       Tolik jen velmi nedokonalé vypreparování základní dějové linie, které nemohlo postihnout další kvality stylu; vtip, inteligenci a rychlý spád. Knihu jsem četl jedním dechem - ani tak kvůli napětí, „jak to dopadne“, jako spíš intelektuální zvědavosti, jak autorka vyřeší problémy - ať už strategické, logistické či z oblasti interpersonálních vztahů, - do nichž Milese staví. Ostatně sama Bujoldová říká, že její metodou pro vytváření zápletky je „co nejhoršího by se mohlo hrdinovi stát?“ a tento přiznávaný přístup rozhodně zodpovídá za jeden z aspektů čtenářské atraktivity románů. Z pouhého popisu by se mohlo zdát, že postava Milese je snůška klišé, ale Bujoldová v něm dokázala vytvořit trojrozměrného, reálného člověka: jeho genialita se projevuje spíš při napravování vlastních chyb než v nadlidské dokonalosti, velmi sympatická je i jeho (sebe)ironie. Věříme mu i v závažnějších momentech: jeho chvíle pochyb, depresí a neutuchající puzení, které ho žene vpřed. To platí i pro vedlejší postavy a prostředí, které - ač v TWA jenom lehce načrtnuté - naznačuje komplexnost, která je plodnou půdou pro témata dalších dílů. Vorkosiganovský cyklus je skutečně něco víc než běžná oddechová četba; nevidím důvod, proč by měl u českých čtenářů mít menší úspěch než v zemi svého vzniku.

Když jsem nedávno zevloval v knihkupectví, napadlo mě podívat se, jak jsou ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 zpracováni autoři SF. Skoro jako prvního jsem si všiml, že všude důsledně stojí „Ikárie“ s dlouhým á.

       Tento zápis je značně rozšířený a má dlouhou tradici, jež by se nejspíš dala vysledovat do doby okamžitě poté, co byla Ikarie založena. To, že se tak zjevná chyba udržuje s takovou vytrvalostí, je snadno vysvětlitelné: každý (včetně mě, byť bych se soustředil sebevíc) vyslovuje druhou slabiku ne-li přímo dlouze, aspoň se silným přízvukem. Zkuste si to párkrát nahlas: do krátké podoby se budete muset nutit a bude vám znít nepřirozeně, úsečně a jaksi nevyváženě. (Pokud si vzpomínám - majitelé videoték mě když tak opraví - výslovnost hrdinů filmové Ikarie XB-1, kterou bychom mohli prohlásit z historických důvodů za určující, byla podobná.) Nicméně proč zrovna v tomto případě čteme jinak, než píšeme, to už je těžší otázka; nejlepší hypotéza, k níž jsem dospěl, je vliv koncovky a vzoru havárie, malárie, kalvárie, Tramtárie atd. Pokud se někdo ze čtenářů vyzná ve fonetice češtiny natolik, aby dokázal podat podrobnější vysvětlení, myslím, že by nezajímalo jen mě.

       Jedna věc je ovšem tendence v mluvené řeči a druhá špatné psaní jména, které přece všichni, kdo je používají, musejí znát z obálky časopisu a ostatně i jeho vnitřku. Nebo ne? A i kdyby platilo co fan, to dyslektik, přece jen aspoň lexikografové z Ústavu pro jazyk český Akademie věd by jaksi z podstaty věci měli citovat prameny správně. (Jenže při listování slovníkem - nenapadlo mě poznamenat si, v čím hesle; tuším šlo o jakéhosi režimního koryfeje - jsem narazil dokonce na hrůznou zpotvořeninu etymologických ignorantů posledních let, výraz „protěžovat“.)

       Je ovšem pravda, že beztak vyslovovaná přidaná čárka v umělém vlastním jméně není nic proti jiným fonetizacím, které se rozmáhají ve spodních patrech jazyka, do nichž jakožto porotce veškerých příspěvků CKČ a uživatel internetu mám dobrý výhled. Je to třeba přesvědčení, že „ne“ jako samostatná částice se píše dlouze. A ač je to k nevíře, dokonce i s psaním (předložky) z místo s jsem se už setkal tolikrát, že je nemohu pokládat za omyl ojedinělého pologramota, nýbrž znepokojivou tendenci (byť chválabohu ještě ne tak rozšířenou).

       A tímto jen zdánlivě oslím můstkem se konečně dostáváme k Ikarii: V čísle 10/2000, které se jinak nevyznačuje ničím mimořádným kromě pár vyjadřovacích svébytností, o nichž jsem se zmínil minule, najdeme v článku o filmech podle Stephena Kinga hned dvě tyto záměny. Ale mějme dobrou vůli a pokládejme to za prostou literní chybu, už proto, že článek je jich plný. Překlepy, jichž je obzvlášť hojně ve jménech Kingových knih, hrdinů a domovského města, doplňují rafinovanější prohození: The Dark Half je přejmenována na „The Half Dark“ a spojení „v portlandském Maine“ má asi tolik smyslu jako „v kolínském Polabí“ nebo na olomoucké Hané“. (Toho se ostatně opět můžete dovtípit, zkontrolujete-li si Kingovo rodiště jako minule Budrysovo v Encyklopedii literatury science fiction - Šok: Redaktoři Blesku na stopě spiknutí s cílem vzbudit umělý zájem o knihu, která by jinak skončila ve výprodeji!) Při vší zdvořilosti se nemohu neptat, jakou cenu taková „publicistika“ má. (Podobně ledabylý je ovšem článek i po stylistické stránce: použité formulace nejde chápat jinak, než že zfilmování Carrie chválí i jeho odpůrci a naopak že předlohu Trávníkáře přijala odmítavě kritika i fanouškové, zatímco k filmu, o který by v článku mělo jít především, jsou zřejmě všichni lhostejní. Oni se čtenáři dovtípí, jak je to myšleno, tak proč se vyjadřovat přesně? Ale to zdaleka není bolest jen tohoto článku nebo jen Ikarie.) A ještě jednu věc pro poučení nejen workshopistům: zatímco mně ještě ve škole vtloukali do hlavy rozdíl mezi skloňováním vzoru soudce a dejme tomu lovec, Richardu Šustovi, autorovi jinak nikoli špatné povídky Tajné touhy (a redaktorům a korektorkám Ikarie) už patrně ne - nebo že by ho poslední reforma zrušila? (No dobrá, tak srozumitelně: oslovovat „můj vládče“ bychom mohli jen v tom případě, že by 1. pád zněl „vládec„.)

       Listopadové číslo jsem ještě nestačil přečíst celé; pokud tentokrát problém „semo támo nesmyslná věta“ ponecháme stranou, schováme si dikci inzerátů Laseru na jindy a odpustíme Vašku Pravdovi, že v radostném rozrušení ze získání Euroconu nejen spletl jména všech zahraničních měst, ale dokonce opomněl uvést, kde že se to letos konal, soustřeďují se hlavní problémy ve Vivisektoru (a přilehlém přehledu Nové knihy.) „Ten pan Jones“ je ve skutečnosti paní Jonesová (já vím, Classsicové to nikde neprozrazují a autorka, i když se jinak svým ženstvím netají, za toto zmatení také nese část zodpovědnosti - proč asi se rozhodla podepisovat své knihy jen iniciálami? Možná by stálo za úvahu příště u podobných případů na to upozorňovat v záznamu v Nových knihách), Jane Welchová neberouc ohled na to, co H. Storchovi „je zřejmé“ a co by „docela rád“, zůstává čistokrevnou Angličankou (než jsem toto napsal, zjistil jsem, že autoři serveru fantasyplanet.cz, kteří by se rádi stali centrem českého internetu ve věcech fantasy, leč zjevně mají víc nadšení než schopností, napsali na toto téma rozhořčený článek, v němž shledali, že Welchová má celý webring a tudíž musí jít o „známou americkou spisovatelku“) a titul románu Christophera Rowleyho zní Bazil zlomený palcát a ne „meč“.