Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Je obecně známo, že mezi všemi nositeli zla na Zemi zaujímají jedno z nejpřednějších míst církve, a to bez ohledu na rozdíly - či dokonce protiklady - jejich učení. Sjednocené pod černým praporem Vatikánu s lebkou a zkříženými hnáty objevily pro lidstvo „dobrodiní“ fanatismu, křížových výprav, desátků a odpustků, inkvizice, zákulisního boje o moc, hromadných sebevražd, džihádu a Svaté války; nejnověji pak i film Bojiště Země.

       Vyhlíží to sice jako anekdota, leč je tomu bohužel tak. Autor převážně obsáhlých sci-fi L. Ron Hubbard - takto duchovní otec scientologické církve - napsal román Battlefield Earth jako první knihu po jejím založení, a její prominentní člen John Travolta ji coby spoluproducent nechal zfilmovat a současně si zahrál jednu z hlavních rolí. Těžko říci, co oba od snímku očekávali, ale myslet si, že stupiditu scénáře zastíní užití dianetických myšlenek, postupů a tezí, mohly opravdu jen zpitomělé církevní mozky.

       Píše se rok 3000 po Kristu, Zemi ovládá a vyrabovává mimozemská rasa Psychlonů a člověk je ohrožený druh. Zbytky porobeného lidstva jsou buď donuceny ke spolupráci na svém zániku, nebo na úrovni prvobytně pospolné společnosti přežívají v jeskyních, daleko od sídla „démonů“. V jednom z takovýchto kmenů žije mladík Jonnie, jenž nevěří rodové moudrosti a chce ony ďábly vidět na vlastní oči - být ještě na živu a s námi v kině Eduard Štorch, plakal by radostí.

       Poté, co se pohlazením(!) rozloučí se svou milou a částí úlovku uplatí dva neúspěšné lovce, je zaveden do trosek katastroficky populárního Denveru, kde na ně psychlonská hlídka uspořádá úspěšný hon. (Mají to ale divné zbraně, ti Psychloni, plechová cedule se po zásahu vypaří, zatímco dřevěnou lavici to jen odhodí o kus dál.)

       V obrovském dómu, kam jsou převážena všechna chycená „lidská zvířata“, vládne tyranie a strach. A také nedýchatelná atmosféra přizpůsobená životním podmínkám na planetě Psychlo, takže zajatci musí briskně odvodit funkci a způsob použití novodobých plynových masek. No problemma, stejně jako odkoukat během několika vteřin, jak se zachází s psychlonskou variantou osobní zbraně. Přesvědčit pak onu nevychovanou lidskou chátru v klecích, že se pro trochu té šlichty v korytech nebudeme zabíjet, nýbrž ji budeme žrát všichni společně jako rovný s rovným, je jen nepodstaný detail.

       Ach ti Psychloni, jak jsou hamižní a zákeřní, tak jsou natvrdlí a nedůvtipní. Přes devět století okupují tu dle jejich soudu hnusnou modrozelenou planetu, a doposud si nejsou jisti ani tím, zda člověk umí nebo neumí létat; myslí si, že největší pochoutkou pro něj je krysa za syrova a dokonce jsou ochotni uvěřit v tak neomezené lidské možnosti, že přijmou zlato údajně přetavené do cihel bez existence tavicí pece či čehokoliv podobného. Zato intrikařit umí náramně, ale ani tehdy se o důslednosti mluvit nedá: Když šéf ochranky Terl v iluzi brzkého návratu domů zradí všechny sliby, které dal svému informátorovi, nemá tento v těle ani tolik padoušství, aby si jej po náhlé změně situace patřičně vychutnal.

       Jelikož netrvalo ani celé tisíciletí, než třímetrové mimozemské obludy objevily v blízkých horách ložisko zlata, po kterém pasou za záhadným neptejte-se-mě-jakým účelem, rozhodl se Terl k nemalému podvodu, který mu měl pomoci dostat se domů. Mínil k tomu využít Jonnieho, který se opakovaně pokoušel o útěk a opakovaně dostával přes hubu s takovou vehemencí, že i Psychlona napadlo, že se za jeho drzým čelem skrývá jakás takás inteligence. Tak se Jonnie začal učit psychlonštině, ale nejenom jí, i dalším vědám, a když potom večer vysvětlil pomocí opáleného klacku své tlupě základy euklidovské geometrie, mělo lidstvo napůl vyhráno.

       (Začátek Jonnieho vyučování je tak jediným vtipným nápadem, na který se tvůrci vzmohli. V podobě hologramu se v učebně zjeví navýsost uctivě předkloněný mimozemšťan s neskutečným objemem mozkovny, a řekne: „Promiňte, jsem váš učitel psychlonštiny.“)

       A jelikož, jak jsem již jednou zmínil, Psychloni ochotně uvěří třeba i v přetavení zlata bez tavicí pece, může se sedmdesát statečných věnovat přípravě vzpoury. Když posléze ještě objeví na opuštěné základně funkční letecký trenažér (pro který patrně vyrábějí elektřinu nachytané veverky běhající v kruhu, nebo kdo vlastně), na němž se za pět - slovy pět - dní tlupa pralidí naučí ovládat nejmodernější stíhačky, má lidstvo vyhráno natřičtvrtě.

       Finální heroický, zoufalý a krvavý, ale vítězný boj za svobodu s nezbytnou patetickou obětí ve prospěch ostatních již nemá smysl ani popisovat. Kdo viděl, ví o čem mluvím, kdo ne - tak viděl spoustu jiných, avšak úplně stejných, nezávislostnědenních šarvátek.

       K ještě mnohem pitomějšímu scénáři, než se mi v předešlých odstavcích podařilo vylíčit, si připočtěte neschopnou režii, zoufalé herecké výkony a jeden z nejnepodařenějších střihů, jaký kinematografie vůbec pamatuje. Zásluhou Robina Russella ztrácíte jak při boji muže proti muži, tak v závěrečných válečných scénách povědomí nejen o tom, kdo koho v kterém okamžiku a čím vlastně bije, ale i kdo vlastně vyhrál bitvu a kdo posléze celou válku.

       Svatá inkvizice ve své víře v ďábla posílala donedávna statisíce nevinných ubožáků na hranici; svatá scientologie ve své víře v neomezené možnosti vzdělání a vědomostí posílá odnedávna tisíce nevinných ubožáků do kina - a já váhám nad tím, co je větším utrpením.