Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Kdybyste tato slova napsali ve školní písemce, učitel by je červeně podtrhl a měl by pravdu. Fabriky a korporace jsou neživotné a mluvnicky správně by výraz zněl průmyslové giganty. Leč jazyk novinářský má své vlastní zákonitosti. Žurnalista píše tak, aby mu čtenář rozuměl, tak, aby na co nejmenší ploše sdělil co nejvíc.

       Nedělám si velké iluze o pravopisných schopnostech současných novinářů, nicméně v tomto konkrétním případě si myslím, že nejde o mluvnickou chybu. Přinejmenším ne o hrubku zapříčiněnou jazykovým analfabetismem. Naopak. Průmysloví giganti svědčí o značném citu pro jazyk.

       Protože průmysloví giganti mají v našich myslích rysy, které svědčí pro jejich živost. Nebo, lépe, my jim život do jisté míry připisujeme.

       Tak jako naši dávní předci bleskům, větru a moři. Síly a události, které si vymykají našemu chápání, si často personifikujeme. Příroda je v našich myslích živá ne jen z atavistické příchylnosti k animismu. Je v tom něco víc.

       Pokoušíme se věci pochopit, analyzovat rozumem. Jsme spokojeni, když můžeme jevy vysvětlit, neboť pak můžeme reagovat tak, abychom maximalizovali svůj vlastní zisk. Naší doménou jsou přitom prosté zákonitosti. Ty ovšem u složitých systémů selhávají. Pomáháme si zjednodušováním, ale od určité hranice začne být zkreslení příliš veliké a budoucnost se stává nepředpověditelnou. Systém se začne chovat divně, svévolně. Nerozumíme mu, neumíme si jeho chování vysvětlit. A tak, jako poslední možnost, mu přisoudíme vlastní vůli.

       Všichni víme, že chování živých tvorů - medůz, koček, lidí, lze předvídat, ale jen jaksi přibližně, všeobecně, statisticky průměrně. Čas od času prostě udělají něco nepředvídaného, nepochopitelného, nesmyslného. Prostě proto, že se jim zachtělo. Zkrátka - jak poznamenal už medvídek Pú - „Ve včelách se jeden nevyzná“.

       A v průmyslových gigantech taky ne. Je to stejné. Všeobecně vzato, řídí se jistými zákonitostmi, jako je nabídka a poptávka, konkurence, produktivita, politikaření managementu, a, samozřejmě, nad tím vším zlaté tele zisku tady a teď. Jenže je toho příliš mnoho, aby si člověk dal dohromady všechny kousky skládanky. Je příliš mnoho kamínků v mozaice, o kterých neví a ani nemůže vědět. A tak se utíká k témuž, jako u živelných pohrom - k personifikaci.

       Průmysloví giganti mají vlastní vůli. Mají svůj život, období růstu a pádu, své zimní spánky a období říje. Sledujeme je a nechápeme.

       Je toho mnoho, co sledujeme a nechápeme. Takový je život.

Je závěrečný chod jídla (před kávičkou). Může to být zákusek, zmrzlinový pohár, palačinka, lehký zeleninový salát, ovoce se šlehačkou. Ledacos.

       Samotné slovíčko zřetelně napovídá bezprostřední souvislost s moukou a tak svědčí o změně stravovacích zvyklostí.

       Zde bych mohl krátkou úvahu skončit, ale nabízí se ještě jedna otázka - jak to, že již není moučník na cestě na zaloužený jazykový výměnek? Vždyť už drahnou dobu skladba slova neodpovídá tomu, co označuje.

       Odpověď je prostá. Moučník už v našich hlavách neznačí jídlo z mouky, ale právě ten závěrečný chod hostiny. Je nám vcelku jedno, jak slovo vzniklo, hlavně když slouží. A lenivost lidského pokolení dějiny mnohokrát prokázaly jako vlastnost úspornou a tudíž užitečnou. Neměň něco, co funguje.

       A, konec konců, jak víte, že moučník na odchodu na odpočinek není? Nebo vážně věříte všemu, co napíšu?

Opět tu máme nový reklamní slogan. Neodolal jsem. Jde o pojištění, ale to vcelku není důležité. Důležité je, že je to další nonsens, který je nám cpán do hlavy.

       Protože jistota je něco, co už svou podstatou odporuje jakémukoliv pohybu. Jistota je něco, co se nezmění, co zůstane stejné za jakýchkoli okolností. Jistota je pyramida, žulový blok, základ skalního masivu. Něco, o co se můžeme opřít, od čeho se můžeme odrazit, k čemu se můžeme vrátit. Jistota je Archimédův pevný bod, ze kterého lze pohnout zemí - právě proto, že sám zůstane stát.

       Směr je naopak bytostně spjatý s pohybem. Směr bez pohybu, beze změny nemá smysl. Neexistuje. Směr má vždycky dva body - odkud a kam. Jistota vždy jen jeden - tady, navždy.

       Jistota a směr se doplňují, nemohou se však ztotožnit. Nevěřme, že je možné někam směřovat a zároveň zachovat stoprocentní jistotu. Nevěřme, že se na směr, který nám nabízejí reklamy, můžeme spolehnout.

       Jediná naše jistota můžeme být my. Jediný směr, který nás povede podle nás, můžeme určit my. Nenechme se od svého pevného bodu odvést jistotami cizích směrů.

Už víckrát jsem se na veřejnosti rozvášnil při kritice komerčních názvů, které mají dodat zboží zdání kvality, kterou nemá. Připadalo mi to - a připadá - nečestné a nesportovní. Je to jedna z věcí, které jsem považoval za jasné a jednoznačné, z věcí, kvůli kterým stojí za to se tu a tam rozvášnit.

       A tu mi zákeřně vpadl do zad Sunny Island.

       Sunny Island, čili Slunečný ostrov, je čaj. Nóbl černý čaj s pomerančovou kůrou, květy slunečnice v dnešní době všudypřítomným aroma.

       Pojmenovat čaj Sunny Island je nákladově stejně náročné jako Vůně žumpy. Ten samý výrobek je najednou úplně jiný.

       A tak mi zase jednou došlo, jaký jsem vlastně zabedněný pitomec, když několik jednotlivých případů totálně zobecním a vzápětí šmahem odsoudím bez naděje na milost.

       Protože když se posadím ke konvičce čaje, nehýčkám jen své chuťové a čichové buňky. To posezení znamená daleko víc - pozastavení v nekončícím spěchu, uvolnění zkřečovaných svalů a mozku, možnost věnovat se na chvíli sám sobě a svým přátelům, věcem, které nebývají naléhavé, ale to jsou důležitější. Odjet někam daleko, do jiného času a prostoru.

       Na ten ostrov věčně prozářený sluncem mě pomůže odvézt i jméno.