Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

       (Předmluva pro Neviditelného psa)

Neumím španělsky. Ba dokonce ani nevím, jestli to není portugalština a jestli bych si neměl stýskat, že neumím portugalsky. Buď jak buď, tuhle větičku mohu vychutnat jen v překladu a tudíž se musím smířit s tím, že ji nikdy nevychutnám plně. Mrzí mě to. Říká se, že kolik umíš řečí, tolikrát jsi člověkem. Já však váhám, jestli je vůbec možné opravdu dokonale ovládat alespoň jeden jazyk.

       A jsme u toho. Jazyk se nedá ovládat o nic víc než třeba pes nebo růže. Co je to ovládat? Ovládáme někoho, když způsobíme, že dělá to, co si přejeme? Ovládáme kámen, který padá, když jej pustíme z výšky?

       Stejně tak můžeme říci, že jazyk ovládá nás. I kámen by mohl říci, že nás ovládl tím, že padá vždy shora dolů, díky čemuž jsme ho zvedli do výše a nevložili například na dno hluboké jámy.

       Přísně vzato nemůžeme ovládat nic. Můžeme využívat toho, že se věci dějí, jak se dějí, a jejich prostřednictvím si plnit svá přání.

       A stejně tak se děje i jazyk. Děje se skrze nás a my se dějeme jeho prostřednictvím. Neobejdeme se bez něj, chceme-li formulovat své myšlenky. Otázku, zda lze myslit bez používání jazyka, přenechám k řešení lidem povolanějším. Protože co je za slovy, nelze vyslovit - a myšlení je slovo. Na nevyslovitelné však lze odkazovat.

       A ony odkazy, to jsou právě slova - mimo jiné. Slovo je ukazatel, náznak čehosi, co bytostně souvisí s naším životem. Slovo je způsob, kterým se realizujeme. Slovo je znak a symbol. Slovo nás vede někam dál.

       Llamar o tocar a la puerta prý doslova znamená Hrát na nástroj jména za účelem otevření dveří. Když jsem před časem otevíral rubriku o jazyku pro Interkom, měl jsem za to, že budu především rozprávět o slovech a pak taky o myšlení. Časem, jak jsem přidával další a další úvahy, jsem si uvědomil, že otvírám vrátka někam dál. Slovíčka, která rozebírám, mi ožívají pod rukama. Tak jako rozmarná žena odkrývají jeden závoj za druhým, aby mi vždy znovu ukázaly další, který je třeba odhalit. A já se víc a víc těším z jejich krásy i tajemství.

       To tajemství začíná u slovíček, ale pokračuje k myšlení, životu a světu. Stejné tajemství čeká na odhalení kdekoli. Pro botanika jsou těmi vrátky rostliny, pro mystika meditace. Každý z vás půjde jinou cestou. A někde daleko, v krajině záhad, které přestávají být záhadami a tajemství, která si s námi hrají, se setkáme - možná.

       Slovíčka před námi otvírají bránu. Ale do světa, který leží za ní, vás nezvu já ...

       Na shledanou.

Jel jsem do práce a v autobuse si koupil jízdenku. Řidič nebyl zakaboněný, to ne. Ale jaksi ... nebyl nezakaboněný. Bylo na něm vidět, že brzy vstával a má už za sebou pěkný kus šichty, na které právě, specielně dnes neshledává zhola nic příjemného.

       Na jízdence, kterou vytiskl a podal mi aniž by se mi podíval do očí, stálo: „Příjemnou cestu Vám přeje řidič Dočekal Zdeněk.“

       Houby.

       Řidič Dočekal Zdeněk měl svých starostí dost. Řidič Dočekal Zdeněk se prokousával svou šichtou a já mu byl upřímně ukradený. Co víc, věřím, že řidič Dočekal Zdeněk by v té chvíli uvítal, kdybych neexistoval - tedy ne v jeho autobuse. Kdyby mi řidič Dočekal Zdeněk chtěl něco popřát, zvedl by hlavu, usmál se na mě a popřál mi to. Prohodil by nějakou neutrální větu s mírně pozitivním podtextem.

       Nechci tady nasazovat řidiči Dočekalu Zdeňkovi psí hlavu. Nevadí mi, když se na mě po ránu řidiči kaboní. Však já jim to leckdy bohatě oplácím. Bůh ví, jestli je v tomto směru moje skóre alespoň vyrovnané.

       Stačí mi, když mě řidiči bezpečně dovezou tam, kam jedu, přibližně v čase odpovídajícím jízdnímu řádu. Nežádám od nich, aby mi něco pěkného přáli, i když mě to samozřejmě vždycky potěší.

       Ale rád bych, aby dopravci mluvili sami za sebe. Já vím, že je těší, když cestuji právě s nimi. A vím také, že je to především proto, že se při tom z mé kapsy do jejich přesune odpovídající sumička. Nic moc, jistě, ale kde bych byl já bez nich a oni beze mě?

       Tahle hra na přání příjemné cesty je jistě pěkná, ale proč se při ní dopravce schovává za řidiče? A když už to dělá, proč to nenapíše na jízdenku pěkně po lidsku?

       Přál bych lidem, kteří taková přání uvádějí v život, aby je doma jejich drazí uvítali: „Milý choti, tatínku a synu Nováku Josefe, Ing., přijmi přání pěkného večera a usedni za stůl, na který jsme si dovolili prostřít večeři, neboť naším hlavním cílem je Tvoje naprostá spokojenost s našimi službami.“

       A výplatu ulož tam co obvykle.

Míním tím nikoli pohyb, ale status člověka. Roli, kterou hraje v určitém kolektivu. Poskok je ten, kdo - poskakuje. Šéf (mistr, vůdce) kráčí po svém, poskok se namáhá, aby s ním srovnal krok a nutí se do tempa a stylu, který mu nesedí.

       Tak to je poskok. Jak krásně tu spolu ladí doslovný význam a jeho přeznačení! Právě poskakování poskoka charakterizuje nejvýstižněji. Poskoci jsou ti, kterým se říká: „Hej, ty, skoč mi pro pivo.“

       Přítomnost poskoků si uvědomujeme ze dvou stránek. Jednak z té komické. Situace člověka, který jaksi není „in“, který dělá něco, co mu nesedí a zákonitě mu to tudíž také moc nejde a dělá tedy spoustu nechtěných gagů, nás vždy ponouká k smíchu. A potom z té tragické, když si uvědomíme celou situaci z hlediska toho nešťastného človíčka, který se snaží, seč může, a přesto nemůže.

       Míváme tendenci se poskokům vysmívat a odsuzovat je. Ovšem, v každém poskokovi je kousínek patolízalství, snaha zavděčit se za každou cenu, včetně způsobů nefér, pod úroveň.

       Jenže co schází, abychom se patolízaly a poskoky stali i my sami? Stačí zabrnkat na naši slabou strunu - a tu máme každý. Pár správných slibů, něco hrozeb, malá demonstrace toho, co by se nám / s námi / pro nás udělalo, kdyby někdo chtěl, a začneme poskakovat podle cizí písničky.

       Proto pociťuji poskoka především jako postavu tragickou. Vždyť co může být větší tragédie, než nebýt sám sebou a ustavičně se pídit po tom, jak by někdo druhý zareagoval na ten či onen náš čin. Poskok, to je synonymum pro nedostatek sebevědomí, pro delegování práva rozhodovat o našem pocitu z našeho života na druhé. V tomto smyslu - je hrozné si to otevřeně přiznat - jsou poskoky i naši ministři, jejich nejvyšší šéfové - a mohou své sebevědomí nafukovat třeba až za orbitální dráhu Jupitera. Jako všichni poskoci, vždy budou o půl kroku pozadu.

       Ani poskok však nežije ve vzduchoprázdnu. Vždy musí mít někoho, komu jeho pinožení lichotí. Někoho, kdo ho tu a tam lehkým podpíchnutím vyprovokuje k dalším a dalším tanečním kreacím. Můžete se tvářit jakkoli, prostý fakt, že vás provází alespoň jeden poskok, vrhá nehezký stín i na váš charakter.

       Protože co může být větší poctou než když jsme pro někoho důležitější, než on sám?

       A co může být větší hanbou, než potřebovat sebepotvrzení prostřednictvím ponížení druhých?

Jak vstřícné slovíčko k rozboru! A jaká nedozírná hlubina se před námi rozevře, rozdělíme-li ho na dva prvočinitele: konec konců!

       Konec, to je něco, co nemá pokračování. Konec je finální závora, za koncem není nic - přinejmenším ne to samé. Konec nitě je konec nitě a basta. Konec vesmíru je konec vesmíru a - no, tedy, z hlediska selského rozumu, basta.

       Postě konec je konec a s tím nikdo nic nenadělá.

       To naše slovíčko ale praví, že konec není bezrozměrný. Není to matematický bod, myšlená abstrakce bez možnosti smyslového ověření. Praví, že i konec může mít svůj konec, a že tedy měl i svůj začátek. Tak to také říkáme: Byl to začátek konce.

       Konec tedy není něco ledajakého, co může učinit kdejaký hejhula se sekerou čemukoli, co se dá utnout. Konec může být rafinovaný. Neboť, všimněte si, zatím jsem mluvil o konci konce, ale - jistě mě už chápete. Různé věci mohou mít mnoho různých konců a každý z těch konců má svůj konec a konec všech těch konců je jeden a ten samý.

       Nuž, nejsem teolog, filosof ani matematik, abych se pokusil ten konec pojmenovat. Spokojím se s prohlášením: Jak se zdá, takový konec konců koneckonců je.

       Přinejmenším jeden.