Interkom: Mlok 2000

O krátkých povídkách jsem loni tvrdil, že mají mezi soutěžními kategoriemi nejhorší pověst. Letos jí plně dostály. Většina zdatnějších autorů zřejmě shledala, že za krátké povídky se Mlok zpravidla neuděluje, a soustředila se na povídky dlouhé.

Pulce si letos za krátké povídky odnese Pavel Obluk. Ten se zřejmě rozhodl experimentovat a soutěžil s krátkou povídkou ve stylu, jímž obvykle píše delší práce, a s dlouhou povídkou stylově odlišnou. Je příznačné, že ta dlouhá, ačkoliv se v ní vyvaroval obvyklého násilného konce a napsal příběh sevřenější a poctivější než kdy dříve, se neumístila. Podle toho, jaké povídky bodovaly, nevěřím, že by za to mohl technicky nedomyšlený nápad, který na ní vadil mně; spíše bych to přičítal nepříliš krvavému ději a lyrické až pohádkové atmosféře. To „Matrjošky“ jsou, jak už jsem zmínil, přesně to, na co jsou Oblukovi příznivci zvyklí. Krev v nich sice neteče, ale hlavními hrdiny jsou drsné vojácké typy a děj se drsně vojácky odvíjí v drsné vojácké atmosféře - až do chvíle, kdy si s ním autor přestane vědět rady a vnese do vyprávění nový prvek, aby je uťal. Pokud je to přesně to, co chcete, nebo pokud jste aspoň ochotni ošizený konec autorovi prominout, vydejte se s ním do jeskyň v rotujících slupkách podivného skalního útvaru. Přestupuje se za jízdy.

Druhého místa dosáhl Cyril Brom s povídkou „Tobě“. Příliš mě nenadchla, a tak mě vyděsilo, když jsem zjistil, že ji hodnotím jako nejlepší. Obávám se, že letos je to jediná krátká povídka, vůči které nemám žádné zásadní výhrady. Muž, který přežil celosvětovou katastrofu, upíná poslední nadějě ke stroji, o němž ani neví, zda funguje. Dostane žena, již se snaží zachránit, jeho dopisy? Pomohou jí?

Před chvílí jsem to možná s pesimismem přehnal. Vůči třetí z úspěšných povídek, „Poslední šanci“ od Milana Vernera, také nemám zásadní výhrady, pokud za zásadní výhradu nepočítáte, že mě ten vtip prostě nerozesmál. Poslední dva muži putují zničenou zemí za tajným krytem, který vojáci zbudovali právě pro takové případy. Bude lidstvo zachráněno?

Tomáš Volf na čtvrtém místě dává povídkou „Budeme mít děťátko“ za pravdu těm, kteří nad jeho loňským umístěním šíleli zděšením. Nejspíš to měla být satirická groteska, ale je to jen nudný blábol, vhodný tak pro příznivce televizních seriálů z prostředí zbohatlických rodin. Popisuje trampoty muže, který v době, kdy se díky pokroku molekulární genetiky děti vyrávějí na zakázku, usoudil, že při svém postavení by si takový luxusní bytový doplněk mohl zakoupit.

Páté místo získala Ivana Kuglerová za povídku „Stopa“. Ne že by byla špatná spisovatelka, jenže její doménou jsou fantasy příběhy. Když pro porotce, kteří si na fantasy nepotrpí, maskuje svá díla za sci-fi, jsou často vědecko-fantastické motivy jen kašírovanými kulisami. V krátké povídce, která tradičně stojí na nápadu, na nějakém sci-fi motivu, znamená takový přístup katastrofu. Hrdina má osobní problém a dostane za úkol objasnit závadu vojenského robota; sleduje při tom stopu, která tam je jen proto, že nějak se hrdina k cíli dostat musí, málem podlehne nebezpečí, které je jen nadbytečným motivem, přidaným, aby se něco dělo, a když se konečně přiblíží jádru věci a narazí při tom na svůj problém, odehraje se vše podstatné mezi řádky. Příčina závady zůstává neobjasněna a hrdinův problém je náhle vyřešen. Ale možná se vám to bude líbit: mně vadí, že Kuglerové je sci-fi lhostejná, ale například většině čtenářů Andrzeje Sapkowského dosud nezačalo vadit, že on jak tím, co píše, tak jimi samotnými, přímo otevřeně pohrdá.

Mlok bude, jako obvykle, udělen za dlouhé povídky. Tato kategorie byla obeslána daleko lépe než povídky krátké a jediné, co mi brání výslovně slíbit, že na jejích vítězích si zpravíte chuť, je skutečnost, že hned druhé místo obsadila povídka, jejíž kvality jsou přinejmenším pochybné. Leč nepředbíhejme.

Letos zvítězil Martin Koutný s povídkou „Alexandrijská knihovna“. Když nad ní přemýšlím, připadá mi celá konstrukce poněkud samoúčelná, téma obehrané a závěr předem jasný, ale svůj dojem z četby bych rozhodně jako znechucení nepopsal. Především je to jedna z mála pravých nefalšovaných sci-fi klasického střihu, možná dokonce vůbec jediná ze všech soutěžních prací, ze které dýchá pocit úžasu. Druhou předností této povídky jsou detaily - Koutného postavy působí docela živě, zvlášť pěkná je scéna, kdy u hlavního hrdiny propukne choroba, a i když asi dost dlouho před koncem shledáte, k jakému závěrečnému rozhodnutí musí hrdina nevyhnutelně dospět, jeho cesta není nalinkovaná podle pravítka a lidé kolem něj nevypadají jako lepenkové dekorace. V objektu mimozemského původu nacházejí lidé odpovědi na všechny otázky, které je kdy zajímaly, ale hledači za to platí podivnou chorobou, pro niž mají zakázan návrat na Zemi.

Druhé místo je to, co neschvaluji. Hvězda Jiřího Honse stoupá, ale o kvalitě jeho povídek, bohužel, totéž říci nelze. „Bastyho přelud“ pozůstává téměř celý z akčního úvodu. Jeho úspěch si nedokážu vysvětlit jinak, než že se mnozí porotci vyžívali ve střelbě z lehkých i těžkých zbraní, a vůbec si nevšimli, že vlastně nesouvisí s dějem. Celá zápletka se odehraje v několika posledních odstavcích; tím, že je všechen obsah zahrabán někde pod hromadou kulis, připomíná „Bastyho přelud“ „Stopu“ Ivany Kuglerové, jenže ta byla aspoň krátká.

Hned na třetím místě ostatně Ivana Kuglerová povídkou „Povolání“ dokazuje, že když si nechá dost prostoru k rozvinutí příběhu, ani ty odbyté dekorace celkový dojem nezkazí. Schválně, jak dlouho po dočtení vám začne vrtat hlavou, co jsou vlastně zač korporace, oč usilují, o jakou intriku tu původně šlo a zač to hodlá hlavní hrdina bojovat? Myslím, že při sledování jeho příběhu se po okolí příliš rozhlížet nebudete. Profesionální zrádce přichází na pouštní planetu, aby našel spasitele místních kmenů a zabránil jejich povstání.

Čtvrté místo připadlo Františce Vrbenské. Její „Lov na křišťálové blesky“ je divné vyprávění, ale žádná jiná soutěžní práce se mu nemůže rovnat epickou šíří. Lidstvo prý se vyvíjí směrem k uzavřenosti a sobectví, a možná proto se většina literárních děl soustředí na jediný příběh jediného hrdiny; Vrbenská ovšem rozvíjí vedle sebe příběhy několika hrdinů, které se navzájem proplétají a ovlivňují. Hlavním z těch hrdinů je mladý barbar Conan, který potkává nejen prchající milenku poraženého panovníka, již pronásleduje surový usurpátor se svou družinou, ale i muže s puškou.

Páté místo dobyl Václav Vagenknecht povídkou „Služba bez odměny“. Přišla mi nějak prázdná, snad že je to spíše posloupnost dobrodružství než jednotný příběh a postupně se na sebe lepí snad příliš mnoho motivů, ale musím uznat, že je docela zábavná. Krásnou démonku vyvolal zlý čaroděj a přinutil ji k výpravě pro kouzelný diamant, který nikdo přinést nedokáže; navíc je všechno ještě složitější a zájemců o diamant se najde víc.

Knihu uzavírá vítězná práce z kategorie Román, novela. Pulce dostane Jana Rečková za novelu „Roztrháno“. Je to škoda, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé by tato novela potřebovala přepsat; podstatnou chybou je přinejmenším to, že zhruba uprostřed vyprávění děj vyvrcholí scénou v tunelu, a pak nějakou dobu citelně schází něco, co by jej neslo dál. Za druhé mám za to, že by se (možná i bez přepsání) dala vydat samostatně a mohla by se i prodávat. Ze starých sešitů, útržků papíru a polorozpadlých knih se skládá dramatický příběh, který nenechá na pokoji ani čtenáře oněch útržků. Tam, kde nesmrtelný horal Connor MacLeod nedostal na vybranou a kde argia~luové z příběhů Vilmy Kadlečkové nesmyslně lpěli na nesmyslné hře, přichází Rečková s hrdinou, který má dost rozumu i odvahy, aby udělal, co je správné.

Letošního Mloka mohu doporučit s téměř klidným svědomím. Krátké povídky nestojí za mnoho, ale jsou krátké a nemají na knize velký podíl. Dál už mám snad jen výhrady ke vkusu některých porotců a k tomu, jak mnoho lidí takový pokleslý vkus sdílí. A možná jsem také čím dál otrávenější - asi bych měl zvážit, zda četba všech soutěžních prací neohrožuje mé duševní zdraví. Pravděpodobně nejlepší, co mohu udělat, bude přestat hodnotit jiné a zkusit psát sám.