Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Tak jsem si uvědomil, že mi pro samé pitvání slov nezbývá čas, abych zvedl hlavu a pokochal se krásou, která se rozkládá kolem mě. Stále analyzuji co říkáme, chceme říct, naznačujeme, zatajujeme a překrucujeme.

       Až najednou mě něco přinutilo zatajit dech.

       To něco byly kudrlinky.

       Božíčku, my máme takových krásných slovíček, jejichž nádherou je prostě jen to, že jsou taková, jaká jsou. Jak jen bych se mohl pustit do kudrlinek skalpelem, to by přece byl neodpustitelný hřích! Jenom to vyslovte a budou všude, i na vašem jazyku, který, ač je pružný a dokáže se dovedně vlnit, neumí se prý srolovat dokolečka. A vidíte, umí! Cítím ten zvuk, jak vychází z pusy a ve spirálkách rotuje před mým obličejem. Duševním zrakem vidím ten abstraktní útvar, esenci kudrlinkovitosti, jak se točí a víří, hebký, ladný, droboulinký. Ztělesněné filigránské estetično.

       Do kudrlinek může být uspořádáno ledacos, papír, vlasy či chomáč tenoučkých drátků. Vždy je to ale milé, hebké a hezké. Kudrlinky jako by přitahovaly další zdrobněliny. Přetvářejí všechna slova, která se ocitnou v jejich sousedství, na křehké vánoční ozdoby.

       A tak se teď chci omluvit všem, pro které je můj jazyk příliš těžkopádný a klopotný. Vzal jsem do ruky mikroskop, začal psát o stromech a vytesávat suky a zapomněl, že je kolem mě les. Les provoněný ranní mlhou, s kapkami rosy na stéblech trávy a mravenci pilně se otáčejícími ve svém světě o poloměru sta metrů.

       Ale máte-li mi to za zlé, je to i vaše chyba. Neměli byste se spoléhat jen na mě. Slovíček jako kudrlinky jsou milióny. A čekají, až se s nimi potěšíte.

To je jméno prodejny pánských oděvů ve Spálené ulici v Praze. Aristocrat je anglické slovo pro (světe, div se) českého aristokrata.

       Výloha té prodejny je rovněž aristocratická. Obleky, kabáty, kravaty a košile sice většinou balancují na hranici vkusu, ale bez výhrady je třeba ocenit jejich úpornou snahu vypadat draze. Cenovky buď scházejí nebo oznamují rozpětí od-do. Celkový dojem je konzistentně dokreslen svítivě oranžovými a žlutými cedulemi hlásajícími na dálku slevu až 50% přesně tak, jak to známe z mnohých second handů.

       Tak to je, prosím, aristocrat. Halasně se hlásí mezi šlechtu, ale zaměřuje se přitom na povrchový nátěr a je při své neomalenosti roztomile průhledný.

       Protože aristokrat nemusí mít šlechtický titul, aby byl aristokratem, a drahý kabát už vůbec ne. Aristokrat je člověk, který se vyznačuje určitým typem chování a vztahem ke světu. Aristokrat je někdo, kdo je přesvědčen, že existuje určitý soubor zásad společný všem aristokratům, a tento soubor zásad má pro něj větší cenu než cokoli jiného.

       Aristokrat je člověk, který v zimě bez řečí půjčí dámě kabát i když ví, že si díky tomu užene zápal plic. Je to člověk, který nepodepíše spolupráci s STB, i když ví, že stráví život jako umývač oken. Nebude jíst ústřice jiným než speciálním příborem, vyjma případů, kdy by tím uvedl do rozpaků hostitele, jenž takový příbor z těch či oněch důvodů nemá k dispozici.

       Aristokrat obvykle na první pohled vypadá jako nafoukaný nádiva a ti, kteří touží jako aristokrati působit, napodobují zejména tento jeho rys. Jenže nemůže být většího omylu.

       Zdánlivá nadutost aristokratů nevyplývá z přesvědčení, že oni osobně jsou lepší než kdokoli jiný, ale z vnitřní jistoty, že soubor hodnot, podle něhož žijí, je jediný správný. K nearistokratům přistupují s jistým odstupem a shovívavostí, protože věří, že jejich nearistokratičnost je pouze dočasná, že i oni dospějí k pochopení a do té doby je třeba mít s nimi trpělivost. Tak jako prašivý pes nemůže za své blechy, i prostí lidé jsou (de)formováni podmínkami, v nichž žijí. A tak je prací aristokrata kultivovat své spolubližní vlastním příkladem a jeho údělem osamělost a nepochopení.

       Protože stejně jako je prašivý pes podle svého názoru neoddělitelně spojen se svými blechami, jsou i jednodušší lidé provázeni určitými způsoby jednání, které považují za přirozené. Nelze jim tedy mít za zlé, že se snaží podvádět, krást, vyvyšovat se a tak dále.

       Mám aristokraty rád. Mám rád všechny lidi, kteří dospěli k přesvědčení, že jsou věci, které je svým významem převyšují a kteří toto přesvědčení prakticky realizují tím, že alespoň občas odsunou svá osobní přání a ambice do pozadí ve jménu vyšších hodnot. V tomto směru se aristokraté podobají fanatickým náboženským agitátorům či agresivním fotbalovým fanouškům.

       Aristokraté však na rozdíl od nich věří, že člověka nelze změnit násilím či obmyslnými oklikami. Jsou bytostní pesimisté. Křupan podle nich zůstane křupanem, i kdyby jej do aristokratické formy vpravovala třeba desítka nejaristokratičtějších aristokratů. A proto se stáhli do svých rezervací a vyčkávají. I tato jejich rezignace přispívá k dojmu povzneseného existenciálního smutku, kterým působí mnozí z nich.

       Aristokraté jsou zkrátka bytosti mnoha protikladů. Jsou čestní, obětaví, kultivovaní. Jsou nepřístupní a jsou nezřízeně pyšní. Mají svůj vlastní svět, lepší než náš. Nepatří do dnešního prostředí byznysu, spěchu a šalebných mámení. Jejich jistoty jsou pro nás prostředky k úspěchu či překážkami v cestě za ním.

       Ten nápis na obchodě, aristocrat, ve mně vzbudil nasládlý smutek. Aristokrat je taková směšná figurka, podle většinového mínění už dávno odsouzená k odchodu na smetiště dějin. A přece se jim snažíme podobat. Čím to?

       Hledáme něco většího, než jsme my. Ať diktátor, ať bůh, jen když nám řekne, jací být a co dělat, abychom se vyvlékli z pout, kterými nás svazují život a smrt. Aristokraté recept nalezli. Ten recept ale znamená, že se musíme vzdát mnohých z věcí, které nám život usnadňují. Ten recept - nepřijme-li ho drtivá většina z nás - znamená stát se dobrovolně podivíny, outsidery současného světa. Hledáme proto kompromis, tak, jak jsme zvyklí. Ale ten kompromis neexistuje. Aristokratem člověk buď je, nebo není. Stejně tak náboženským fanatikem a agresivním fotbalovým fanouškem.

       A proto, stejně jako je polovičatý člověk, který se oblékne do barev svého klubu ale odmítne na stadiónu nahlas vyřvávat hesla, je polovičatý i ten, kdo se obléká u Aristocrata a donáší šéfovi na své spolupracovníky. A lidé, kteří na tom vydělávají? Inu, nezbývá, než doufat, že časem pochopí. Pokud ne, zmizí aristokrati a krátce po nich i odlesky jejich stínů - aristocrati.

Měl jsem ho jako kluk. Malinký batůžek, do kterého se opravdu vešel jenom namazaný chleba na svačinu a buď svetr nebo pláštěnka. Obojí ne. Zavazadélko bylo lehké, hodilo se přes rameno a mohl jsem si to štrádovat cestou necestou až do večera.

       Byly i chlebníky větší, na záda, to, čemu se říká také batoh, ale už to nebylo ono. Protože chlebník je na chleba.

       Dnes se setkávám s tímhle slovíčkem stále méně. Čím to, říkám si a doufám, že se prostě jen méně pohybuji ve společnosti, která chlebníky používá. Ale spíš chlebníků opravdu ubývá. Ubývá jich zároveň s tím, jak lidé přestávají používat zavazadla jen na chleba. Do auta se samozřejmě vejdou i dvě, tři gigantické tašky, do hotelu je praktický kufr, na čundr je potřeba nosit o poznání víc věcí.

       Lidé prostě méně chodí jen tak, na půl dne, s pláštěnkou a dvěma namazanými krajíci chleba. Buď uspořádají velkou výpravu nebo se vydají do míst, kde je obchod či restaurace k mání i v neděli.

       Často zůstanou trčet doma.

       Je to škoda, vždyť právě lehoučké odpočinkové vycházky jsou volné a pružné svým takřka neexistujícím cestovním řádem. Je to krátké „Půjdeme do lesa.“ nebo „Podíváme se k mostu.“ a „Copak asi udělal včerejší liják s potokem u Starého mlýna?“. Sbalit chlebník trvá pár minut. Člověk si oblékne bundu, zaváže boty a jde. „Jak prosté, milý Watsone. Zamyslel jste se někdy nad etymologií slova výlet? Doporučuji je vaší pozornosti.“

       Ubývá výletů a ubývá i chleba. Máme k svačině onačejší věci. A na práci také máme onačejší věci, než se jen tak toulat, kdy nás napadne. Racionální doba nepřeje pošetilým otázkám, jejichž zodpovězení nemá bezprostřední praktický efekt. K čemu bude, když se dozvím, jaký je stav koryta potoka u mlýna? Poslouží to jen ukojení mé všetečné zvědavosti.

       Dokud průtrž mračen nepotrvá několik dní a potok neodnese mlýn. Potom se všichni ptají, kdo zanedbal protipovodňová preventivní opatření. Skutečnost je ale taková, že se spíš zanedbaly chlebníky.

       Jak jsem rostl, rostla i moje zavazadla. Přišla krosna a kletr. Chlebník se válí ve skříni. Nemám pro něj použití. Jsem zaměstnaný člověk, volnou sobotu či neděli si u mě musíte zamluvit měsíc dopředu. Je mi to líto. Ale jednou ze současných alternativ ke chlebníku je žebračka.

Nevím, jestli si tenhle novotvar vymysleli v obchodním domě Kotva nebo jestli je to běžně používaný termín. V každém případě jej považuji za velmi zdařilý, protože odpovídá jádru věci.

       Výrazem jsou míněny ony mučicí nástroje, spletence trubek, čalouněných sedaček, lan a závaží, do nichž si vlezete, případně se necháte svázat popruhy a poté provádíte rozličné tělesné úkony, jejichž společným znakem je to, že jsou velmi namáhavé. Když už nemůžete, začíná to teprve být k něčemu dobré, a když jste těsně před kolapsem, doporučuje se udělat to ještě pětkrát a pak se odplazit umřít do sauny. Odměnou vám budou svalnatá ramena, ploché břicho a pevné hýždě, a také (buďme spravedliví) sebejistota a pohoda plynoucí z dobré fyzické kondice.

       Tak. Nemám tyhle věci rád. Jedním z důvodů samozřejmě je, že moje figura je typická ukázka těla zralého k modelingu nebo brzkému zakopání do hrobu. Dalším je, že mi důvody, které většinu lidí přimějí k takovému cvičení, připadají poněkud nezdravé.

       Jistě, jsou lidé, kteří se vyžívají v tom, že dnes udělali o dva shyby víc než včera a podobně jako horolezci na skalnatých štítech překonávají prostřednictvím fyzické námahy sami sebe. Ale, ruku na srdce, mám pocit, že většina těch mohutných mladíků a pevných fit-girls se spíš předvádí. Vytvarované tělo je pro ně jakousi vizitkou žádoucnosti.

       Nic proti tomu nemám a přiznám se, že kdybych si mohl vybrat, také bych upřednostnil postavu Ramba před svojí vlastní, zvlášť když by to bylo spojeno s houfem sexy děvčat. Ale trochu mě děsí představa, že pro mnohé je perfektní tělo tím jediným, co nabízejí, a, probůh, ono jim to stačí.

       Tělo je přece jen malou součástí života a můžete na to vzít jed, že dříve či později přes veškerou snahu majitele zchátrá. Budete-li cvičit jen proto, abyste měli výběrové tělo, vybere si vás někdo, komu na ničem jiném nezáleží. A až mu zchátráte, budete z toho nešťastní oba.

       Zvířata se cvičí hraním. V zápalu hry, aniž byste si to uvědomili, se procvičíte stejně dobře jako pod dohledem studovaného odborníka. A bude to navíc i legrace.

       Vím, že můj názor je podobně jednostranný jako názor mnohých uživatelů cvičidel. Nikomu z vás ho také nevnucuji. Jenom se s ním cítím líp než bez něj. A samotné slovíčko, jak už jsem říkal, se mi líbí. Kdo má doma cvičidlo, musí cvičit a cvičit a cvičit. Dokud nebude úplně vycvičený.

Je to kámen a není to kámen. Teče to a neteče. Není to tvrdé, ale může to ztvrdnout. Kámen-nekámen.

       Není to výmysl ale holý fakt. Možná ho máte ve sklepě.

       „Nezpevněná forma jeskynního sintru bělavé barvy, tvořící místy nakupeniny v podobě povlaků, proudů až vodopádů a připomínající svým vzhledem a konzistencí tvaroh nebo bryndzu. ... Nestálá přechodná forma směsi uhličitanů, vznikající při tvorbě pevných uhličitanů z koloidních roztoků v částečně zvratné řadě: koloidní roztok - hexahydrát - pentahydrát - trihydrát - monohydrát - uhličitan za určitých, zatím ne zcela probádaných biologicko-chemických a fyzikálních podmínek. Tvorbu ovlivňují houby a mikrobiální pochody, které ještě nejsou plně prozkoumány.“ (Atlas skalních, zemních a půdních tvarů, Josef Rubín, Břetislav Balatka a kol., Academia 1986)

       K vidění je například ve Sloupsko-šošůvských jeskyních v Moravském krasu nebo v Demänovské jeskyni. Můžete se ale zkusit podívat i do vlastního sklepa. Ale pozor, ne každý sliz, který se leskne na stěně, je nickamínek s léčivými účinky. A možná by bylo dobré, kdybyste tam nechodili sami. Je to přesně ta hmota ze sci-fi filmů, která se nejdříve tváří jakoby nic, pak se ale začne chvět, pohybovat, za zády kosmonautů se vytvoří slizký otvor a udělá to velké CHLAMST!!