Interkom: Časem s vědou

V květnu 1930 umírá v norském Lysakenu devětašedesátiletý Fridtjof Nansen mezi největší polárníky všech dob vstoupil přechodem Grónska na lyžích (1888). Pak ho napadlo využít driftu ledu k dosažení severní točny. Nechal svou speciální loď Fram (Vpřed) zamrznout v Severním ledovém oceánu a unášet ji proudem. Z ní pak v březnu 1895 vyrážejí s jedním mužem a saněmi k pólu. V dubnu dosahují tehdy rekordních 86 stupňů 14' severní šířky (to je 450 km od cíle), ale po zvážení svých šancí se rozhodují k návratu. Zpátečních 670 km ukázalo, co - spolu se štěstím - dokáží trénink a vůle. Už dávno bez psů každý den od svítání do setmění táhnou saně a říkají si, že horší už to být nemůže... Bylo. Většinou je „jen“ patnáct pod nulou, ale přes den často prší, takže jim ani nestačí schnout oděv. Pak jednou zapomenou natáhnout hodinky a ztratí možnost měřit polohu... Jsou donuceni přezimovat v chýši z kůží, ledu a kamení. Ruce si myjí v medvědí krvi, pokud nějakou mají. Na další cestě, už na jaře, jim uplavou kajaky... Nedá se nic dělat, musí za nimi skočit. „Voda byla ledová a plavání v šatech šlo zpropadeně těžko... Konečně jsem uchopil lyži ležící na zádi. Vtáhl jsem se na okraj kajaku, ale tělo bylo zimou tak ztuhlé, že jsem se nemohl vyšplhat do člunu. Johansen přiskočil a pomohl mi nahoru... Sotva jsem se držel na nohou. Strhal ze mě šaty a navlékl mě těch pár suchých věcí, co nám zbylo. Pak rozložil na led spací pytel, strčil mě do něho a přikryl vším, co bylo po ruce.“

Nakonec se zachránili - 15 měsíců po odchodu z Framu (cestu plánovali na 100 dní). V těchto dnech Nansen nahlédl na dno svých sil. Žádnou obtížnější výpravu už nikdy nepodnikne... Nečinný však zůstat nedokáže. Jako vysokoškolský profesor bojuje za nezávislosti, stává se prvním norským vyslancem v Londýně. Po 1. světové válce je duší mnoha humanitárních akcí (za což dostává Nobelovu cenu míru).

V květnu 1855 se v Kosmonosích (dnes část Mladé Boleslavi) narodil Antonín Stecker. Vystudoval zoologii a ihned po doktorátu během šesti let podnikl dvě výpravy do severní a východní Afriky. Jako každý správný cestovatel té doby a místa byl oloupen průvodci, umíral žízní na Sahaře, padl do zajetí domorodců, trpěl nemocemi (narušené zažívání i revmatismus mu bránily i udržet se na koni). Jako náruživý (i ctižádostivý) arachnolog si vydobyl arabské jméno „ankabút effendi“ (pán pavouků) - ostatně už během studií objevil nový druh... Víc než několik článků o svých cestách i o problémch obecně biologických (ohledně vývojové teorie) nestihl. Roku 1888 zemřel na zděděnou tuberkulózu.

V květnu 1925 vyrážejí ze Špicberk k pólu dvě letadla. Nesou uznávaného polárníka Roalda Amundsena (prvního majitele civilní pilotní licence v Norsku) a zatím neznámého, zato nadšeného Američana Lincolna Ellswortha spolu se dvěma piloty a dvěma mechaniky. Na 87 stupni 44' severní šířky (250 km od pólu) však musejí pro poruchu jednoho ze dvou hydroplánů nouzově přistát. „Zdravý“ letoun přitom nabere vodu a stane se nepoužitelným. Pětadvacet dní napřed opravují letoun a pak upravují terén - stroj je sevřen ledem a nemůže startovat z vody; proto nezbývá než ho vytáhnout na led a ten pomocí jediné lopatky, kapesního nože na lyžařské holi a fotografického stativu usochat v rozjezdovou plochu. Při startu riskují všechno - aby se jich vešlo všech šest, nechávají na místě většinu výstroje. Pro tentokrát to vyšlo, letadlo se Amundsenovi stane osudem za tři roky, při záchraně Nobileho výpravy vzducholodí k pólu.