Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Pro člověka, kterého nemáme rádi nebo se kterým si v nějakém ohledu konkurujeme, máme na výběr hned několik výrazů. Nepřítel patří k bojovné oblasti spektra. Je to slovo válečnické. Nemá-li však podbarvující přívlastek jako třeba zákeřný, zavilý, je emotivně vcelku neutrální.

       Oddělíme-li předponu, vyjde nám tvar ne-přítel. Podle něj nemusí být nepřítel nutně aktivní. Je to prostě každý, kdo není naším přítelem. Z tohoto úhlu pohledu to vypadá, že při vzniku slova znamenal nepřítel něco jiného než v současnosti. Že tehdy mohl být i neutrální, prostě někdo, kdo stál mimo ohnisko našeho zájmu. Že jsme s nepřítelem nemuseli nutně bojovat, naopak jsme si mohli jít každý svou cestou.

       Dostáváme se tak k zajímavému pohledu na lidskou mentalitu. Ne-přítel je skutečně každý, s kým nepěstujeme přátelské vztahy, kdo nám není sympatický či užitečný. Každý, k němuž není třeba přistupovat s ohledy a k němuž nás neváže nějaké blízké pouto. Nevadí nám, dokud nám nepřekáží. Přírodní zdroje však nejsou neomezené a všichni, kteří je využívají obdobně jako my, se dříve či později nevyhnutelně stanou naší konkurencí a hrozbou omezení našeho rozmachu.

       Odtud na jedné straně nízká emotivnost tohoto slovíčka. Nepřítel skutečně není nic mimořádného, je přirozenou součástí světa. Zároveň je ale v tom slově i nelidskost a odstup. Nemůžeme přece bojovat na život a na smrt s někým, koho považujeme za stejného, jako my. Tyto dvě strany mince se ve vzácné rovnováze doplňují a tak je nepřítel slovem opravdu nesmírně pružným. Všimněte si, jak výjimečně se používá samostatně, bez bližšího vymezení významu, jaký pro nás má konkrétní nepřítel, o němž jde právě řeč.

       Vzpomínám si, jaký to pro mě byl šok, když jsem se dozvěděl, jaký byl přesný původní význam biblického přikázání: „Nebudeš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ (Deuteronomium, V.) Oním bližním je v tomto starozákonním textu míněn právě a pouze souvěrec, soukmenovec. Tedy, dalo by se říci, přítel. Vůči ne-bližnímu toto omezení neplatilo. Pro mnoho přírodních kultur byly či jsou výrazy člověk a soukmenovec ekvivalentní. Kdo nepatří ke kmeni, nepatří mezi lidi.

       Tak máme na výběr, koho vlastně budeme za nepřítele považovat. Střetávají se tu dva postoje. Jeden, který se stal heslem bolševiků, a v podstatě se s ním ztotožňuje většina kořistnických kultur, lze shrnout Leninovými slovy: „Je proti nám, kdo není s námi.“ Druhý, pokojnější, vystihuje novozákonní Ježíšovo: „Je s námi, kdo není proti nám.“

       Podle volby většiny z nás vypadá svět, ve kterém žijeme.

Za jednu z velkých nevýhod němčiny považuji, že v jedné větě nesmí použít více než jeden zápor. Tam, kde se Čech vyžívá ve finesách jako „Nemám z toho vůbec žádnou radost.“, může Němec jen chudě konstatovat „Nemám z toho radost.“, přičemž vzhledem ke skladbě jazyka spíše řekne „Mám z toho žádnou radost.“

       Náhradou má němčina jedno úžasné slovíčko, kein, jakýsi univerzální zápor, který se blíží překladu žádný případně záporce ne-. Žádná radost je tedy keine Freude, Nemám chleba se řekne Mám žádný chleba - Ich habe kein Brot.

       Takový vždypoužitelný zápor zní sluchu cizince někdy křečovitě, má ale jednu obrovskou výhodu. Slyšíte-li kein, víte na čem jste. Nedostanete se do úzkých, protože se vás nikdo nezeptá: Nemám zapnout televizi? Němec se takto zeptat ani nedokáže. Umí říct: Mám zapnout televizi? Na to lze krátce odpovědět ano/ne aniž riskujete nedorozumění. Případně by ještě dokázal zformulovat: Mám zapnout ne-televizi?, což ovšem neudělá, neb není idiot. Dál ho jeho jazyk nepustí.

       A tak bych mohl opět začít rozjímat o spojených nádobách charakteru národa a jeho jazyka. Stručnost, jasnost, přehlednost a údernost německého kein proti jemnosti, rafinovanosti, záludnosti a eleganci našich mnohočetných záporů, u nichž neplatí ani pravidlo, že dvakrát ne znamená v součtu jednou ano.

       Místo toho se zmíním o historce ze základní školy. Žáček zapomněl, že ten den je v rozvrhu němčina a nepřinesl si na ni žádné pomůcky. V jazyce, z něhož ovládal stěží ty nejjednodušší základy, chtěl říci, že s sebou nemá nic, a klopotně zformuloval: „Paní učitelko, prosím, omluvte mně, mám s sebou kein alles.“ Česky doslovně žádné všechno. Termín přímo filosofický, jako stvořený pro Platóna, Heideggera či poťouchlého Vaška Píchu. Vyrobený důsledně podle gramatických pravidel, a přece podivně zparchantělý.

       Tak se kříží jazyky a myšlení. Čeština ani němčina takovému termínu není nakloněna.

       A přece mu v žádném případě nikdo nemůže nepřiznat originalitu.