Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

       Toť odpověď na otázku, na jakou školu chodí brácha. Na nějakou elektrickou.

       Informace, která byla předána, zní: Nezajímá mě to. Má to něco společného s dráty.

       Z jazykového hlediska byl vytvořen hezký obrázek. Elektrický je v tomto případě prostý přívlastek, nikoli název. Elektrický je holicí strojek, vysavač a podobně.

       Takže tu máme představu elektrické budovy plné zásuvek, jističů a akumulátorů. Vedení - jaké jiné než elektrické - zajišťuje hladký chod školy od generátorů a dynam v suterénu až po fotovoltaické panely na střeše. Na záchodech a v umývárnách teče elektrický proud. Na přednáškách to jen jiskří, všichni jsou nabiti vědomostmi. Při zkouškách panuje mezi profesory a studenty to správné napětí, nad kterým bdí a které usměrňují vedoucí kateder. Pokud některý student nestačí učebnímu tempu, pozve si ho na pohovor sám děkan. Přivítá ho ve své kanceláři, posadí do křesla a zapne proud.

Když jsem uviděl tuto nabídku před jednou restaurací v centru Prahy, má poťouchlá dušička se zatetelila blahem a začala vymýšlet, co může být na těch steacích internacionálního.

       Snad že je připravili v zahraničí a konzumovat se budou u nás. Nebo krmili domácí krávu dováženým senem. Či snad poráželi skot na hraniční čáře, takže část těla patřila do jedné země a druhá do jiné. Nebo že by byla majitelem krávy právnická osoba se zahraniční majetkovou účastí? Hle, těch báječných možností!

       Škoda, že jsem spěchal a neměl čas onu výjimečnou lahůdku ochutnat. Ale i tak jsem si užil. A to jsem ještě nezabrousil do tajemných končin skrytých dějů, balancujících na hraně zločinu a šílenství. Vždyť - nezapomeňme - matička Praha byla odedávna domovem alchymistů, mágů i mordýřů ze všech končin Evropy. Možná jsem měl štěstí, že jsem po tom tajemství nepátral příliš dotěrně.

       ***

       Komitent při uzavření Smlouvy o zřízení a vedení účtu musí prokázat svou právní a faktickou existenci.“

       Co to znamená? Že když chcete obchodovat s cennými papíry, musíte mít občanku, vy nevzdělanci!

Tlačenka, slivovice a kde co. Význam slova pravý se zde asi nejvíce blíží slovu poctivý, ale mohli bychom je nahradit bez závažné deformace smyslu i výrazy původní, originální, skutečný, nefalšovaný, ověřený, zaručeně kvalitní a tak dále.

       Všechna tato slůvka mají společnou jednu věc, která vyjde najevo, když se podíváme na jejich protipóly: odvozený, napodobený, imaginární, podvržený, neověřený, bez záruky kvality. Shrnuto: nepoctivý. Šalebný klamavý padělek, který se tváří solidně a důvěryhodně.

       Když prodejci začali slůvka jako pravý, domácí, originální používat, chtěli, abychom si podvědomě spojili jejich vysokou cenu se zbožím. Chtěli, aby odlesk mravní hodnoty ozářil jejich tlačenku. Jejich cílem bylo prodat. Zvýšit hodnotu zboží o malý přívlastek, který nic nestojí, ale vyvolá v zákazníkovi představu čehosi navíc. Zvýšili odbyt (respektive cenu) díky imaginární přidané hodnotě, prostému slovíčku, které nemůže nijak protestovat, vyplachuje-li si jím ústa kde kdo.

       Jenže chyba lávky, vážení! Jazyk se umí bránit, a jak! Je odrazem naší duše a našeho myšlení. Všechno, co mu uděláme, každé zneužití, se nám neomylně vrátí v pokřiveném vnímání světa a zmateném myšlení. Do jazykového labyrintu jsme postavili další křivé zrcadlo.

       V něm se projevilo něco trochu jiného, než si tvůrci slovního spojení přáli. Projevilo se to ve chvíli, kdy se výjimečný nápis, budící nesprávný dojem korektní informace, začal běžně používat. Dnes už snad není obchodního centra, kde byste nenarazili na pravé, skutečně a zaručeně pravdivě poctivé zboží.

       Jsou prostě výrobky aristokratické, označené podobnou nálepkou, a potom běžný plebs, většinové, tuctové, všední průměrné napodobeniny. Ty jsou horší. Odvozené atrapy skutečného zboží, neověřené podvrhy bez záruky. Je jich většina. Jsou průměrem, staly se normou. Výkladní skříně - počínaje řeznictvími a konče projevy politiků - jsou jimi přeplněny. Jsem-li poctivý, musím to zdůraznit. Normální je podvrh. Zdůrazňovat řečmi však může kdokoli cokoli. Nám ostatním nezbývá než začít pečlivě rozlišovat, kdy řečník splétá z pravých slov falešné iluze.

       Umíme to, naučili jsme se to velice dobře. Jsme Češi, máme jazykový cit. Pravá domácí pro nás dnes znamená právě a pouze O něco kvalitnější než ta normální, co leží vedle. Prodejci si budu muset vymyslet nový fígl. Nemám o ně strach, jsou mezi nimi šikovní hoši a určitě zase přijdou s něčím, co bude nějakou dobu fungovat. V našem jazykovém labyrintu však vznikla nová šalebná místnost, ve které pravý neznamená pravý a domácí domácí. V našich slovech a tím i životech přibylo něco málo lži, a my jsme se s tou lží srovnali a postupně ji jako lež přestáváme vnímat.

       Tlačenka není pravá nebo nepravá. Tlačenka prostě je nebo není. A pokud je, je lepší nebo horší. Domácí tlačenka se dělá doma při venkovské zabijačce. Dělá ji můj prastrýc a nijak nezdůrazňuje její původ vzniku. Něco takového by ho v životě nenapadlo - tlačenka, prejt a jelítka jsou od nich.

       Slůvka pravý, právo, pravdivost jsou blízcí příbuzní. Hodnoty, které představují, jsou pilířem mezilidských vztahů. Nelze spolupracovat bez jisté elementární míry poctivosti. To platí pro manželstí i pro nadnárodní koncerny. Ano, lžeme, lhali jsme vždy a lhát budeme. Ale je životně důležité, abychom si dokázali uvědomit, kdy to děláme. Abychom občas mluvili pravdu, musíme toho být schopni. Od pravdy k právu je stejně blízko jako od nepravdivosti k bezpráví. A jazyk je dobrý sluha, ale zlý pán.

Slovo pustý, pustina evokuje představu čehosi prázdného, zanedbaného. Pustý může být dům, krajina, dokonce i život. Pustina je divoká, bezútěšná, prázdná. Proč?

       Výraz pustý je příbuzný s opuštěný. Je to něco, co bylo puštěno z ruky, něco, o co se nikdo nestará a co bylo ponecháno svému osudu. Situace je zde však horší než třeba u pralesa, protože ten byl ponechán sám sobě odjakživa. Pustá krajina je krajina, která byla původně obdělávána a opatrována. Měla svého hospodáře, který se o ni staral a který se snažil o jistou formu koexistence. Vtiskl krajině pečeť své osobnosti a, samozřejmě, sám jí byl ve svém životě ovlivněn. Přizpůsoboval si krajinu, v ideálním případě jemně, citlivě, bez znásilňování.

       Potom ale odešel, zemřel, zmizel, zkrátka krajinu opustil, vzdal se jí. Po léta o ni pečoval a svou péčí ji proměnil. Nyní ji ponechal jejímu osudu. Zpustla. Stopy jeho rukou dosud zůstávají, čas je ještě nesetřel. Zatímco panenská krajina je přirozená a v rovnováze, krajina opuštěná trpí. Neslouží svému účelu, je zdeformovaná. Přišla o svého pána, o ruku, která ji udržuje a zušlechťuje, o důvod k tomu být taková, jaká je. O srdce.

       Přidáme-li slovíčko Bůh, zdůrazníme transcendentní a lidský rozměr. Bohapustý už nemůže být dům a krajina, bohapustý může být výmysl, lež, kletba. Tedy ne materiální statky (i když samozřejmě i dům a krajina jsou něco víc než jen hmota). Bohapusté je vždy něco abstraktního, co je primárně lidské, společenské a duchovní. Neboť to má něco společného s Bohem.

       Běžně chápaný význam bohapusté lži je výmysl, který zcela ignoruje realitu. Bohapustá lež, jak ji vnímáme dnes, je lež nevěrohodná, lež, která se ani nepokouší vypadat pravdivě. Bohapustá lež je lež lajdácká.

       Původ slovíčka bohapustý však naznačuje něco trochu jiného. Bohapustá lež je lež, která se nevztahuje k Božímu řádu. Běžná lež může být plodem duchovní práce, může být vedena dobrými úmysly, může být tím nejlepším způsobem, jak nějaký člověk slouží Bohu. Nechci se zde pouštět do složitých morálních úvah, zda může být lež dobrá a za jakých okolností, rozhodně si však myslím, že přinejmenším můžeme rozlišit lež špatnou a ještě horší. Nepřítomnost Boha není v našem slově ateismem, neboť vznikalo v době, kdy existence Boha byla věcí nepopiratelnou. Bůh byl synonymem pro uspořádání světa. On byl Otec, který jej stvořil a udržoval. Pokud něco nebo někoho opustil, znamenalo to zhroucení řádu a smyslu bytí. Být bohapustý, bohaprázdný bylo větším neštěstím než být heretik, než kacíř. Neboť i ti se k Bohu vztahují, byť více či méně negativně. Být bez Boha však znamenalo být mimo svět, být předurčen ke zmatku, zkáze a postupnému vyschnutí. Proto je z přísně jazykového hlediska bohapustá lež lží, která nereflektuje realitu, protože ji nepovažuje za podstatnou a domnívá se, že se sama nemusí řídit jakýmkoli řádem. Je arogantní. Je to lež vydělující se z řádu světa.

       Myslím, že v pravém slova smyslu žijeme v bohapusté době. Nechci být náboženským agitátorem, Bůh, jak jsem ho uvedl v této úvaze, není výhradním monopolem náboženství. Není to nutně nadpozemské vědomí, všemohoucí Otec nebo všepronikající Duch svatý. Bůh je v tomto smyslu prostě to, co považujeme za úhelný kámen, ohnisko našeho života. Něco, co řídí naše myšlenky a činy. Ústřední idea, představa uspořádání světa. Odpověď na věčnou otázku „Proč?“ Byť je tato odpověď zákonitě vždy pouze hypotézou, bez ní se náš život stává neosvětlenou pustinou, kterou kráčíme sem či tam bez přesvědčení, že je to lepší, než zůstat nečinně na místě.

       Vzpomínám si na seminář o architektuře, kde nám přednášející, profesor Lauermann, řekl: „Centrem vesnice v minulém století byl kostel a hospoda. Centrem moderního sídliště je nákupní středisko.“

       Není tak docela pravda, že nemáme Boha. Bohem většiny z nás je vlastní osoba. Nikoli člověk obecně, jak zní oficiální filosofická doktrína Atlantické civilizace - humanismus, ale Já v tom nejomezenějším slova smyslu. Já, kterého je třeba hýčkat, krmit a udržovat v pohodě. Proto naše činy nehledí za horizont několika desítek let, za hranice státu či rasy. Ba mnohdy nedohlédneme ani k lidem, kteří s námi sdílí byt. Možná nejsme bohapustí, ale náš Bůh je neskutečně titěrný a omezený. Není divu, že svět je ve stavu, v jakém je.

       Prosté slovíčko pustý však skrývá i naději. I pustina žije. Něco v ní umírá, ale zároveň se něco proměňuje a něco se rodí. Pustá krajina i bohapustí lidé hledají novou tvář. Je to hledání bolestivé. Vše je v pohybu, nejisté, tápající. Jako u každé smrti, každého porodu a každé změny jsou průvodci boj, zklamání, bolest i naděje. Na výsledek tohoto procesu si musíme počkat.

Zátiší je obraz sestavený z věcí - ovoce, květin, drobných předmětů. Jde o kompozici uměle sestavenou tak, aby celek působil esteticky, vyvolal určitou náladu, předal poselství.

       Je zajímavé, že tento typ obrazu má v různých jazycích dvojí, dost odlišné pojmenování. Italové, Francouzi a Rusové mu říkají „mrtvá příroda“: natura mortua, nature morte, natjurmort. Holanďané, Angličané a Němci mluví o „tichém životě“ - Stilleven, still life, Stilleben. Naše české zátiší odpovídá tomuto druhému proudu, jen jej zhutňuje do roztomilé zkratky.

       Dvojí pojmenování téže věci není výjimkou. Vzpomeňme třeba na francouzský klíč, kterému ve Francii říkají klíč anglický. Nebo na syfilis, jež je přezdívána Francouzská nebo Italská nemoc podle toho, na které straně hranice stojíte. Nemusíme ani chodit tak daleko - na severozápadě naší republiky leží výběžek geologického útvaru, kterému my Češi říkáme Českosaské Švýcarsko, zatímco jeho německá část (spravedlivě dodejme, že rozsáhlejší), se jmenuje Saské Švýcarsko.

       Ne každý má prostě na stejnou věc stejný názor a může se to odrazit i v pojmenování. Jak už je v tomto světě zvykem, to ošklivé přisuzujeme spíše druhým, to hezké sobě. Zátiší je v tomto směru výjimkou. Tady se malíři a výtvarní estéti nepřou o to, kdo dříve, více či lépe, ale o to, jakou stránku věci názvem zdůraznit. Obě slova mají jasné opodstatnění. Zátiší je sestaveno z mrtvých věcí. Stejně tak není sporu o tom, že jsou tyto objekty tiché, nehybné.

       A tak nám tu jazyk předává důležité poselství: Věci mohou mít rozličný charakter, rozličný význam. Mohou mít - a mívají - významů více. A záleží na nás, který upřednostníme. Neznamená to ovšem, že někdo jiný nemůže zdůraznit rys jiný. Bude mít stejnou pravdu jako my. Protože věci - nezávisle na svých názvech - mohou být, a také bývají, pro každého něčím jiným. A v konečnému důsledku záleží na tomto významu, ne na slovech.

       Rád se dívám na zátiší a to by se nezměnilo, i kdybych mu říkal mrtvá příroda.