Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Až vám někdo řekne, že naši předkové byli zaostalí, žeňte ho bičem! Nevzdělaní - možná, připoutaní k materiálním statkům - dejme tomu, lokální patrioti bez schopnosti širšího nadhledu - nevylučuji. Ale zaostalí? Nikdy! Kolik drobných, ale praktických a ve své jednoduchosti geniálních vynálezů pochází z české vesnice minulých časů! Příkladem za všechny budiž sádloměr.

       Jak už název napovídá, jednalo se o věcičku, s jejíž pomocí se určovalo množství vyškvařeného sádla. Nepřekvapí tedy, že původem pochází z Hané a nejvíce rozšířen byl v tradičně bohatších oblastech s kvalitní zemědělskou půdou. Nejstarší dochované sádloměry pocházejí z poloviny 17. století a zdá se, že jejich vznik nelze datovat o více než sto let dříve. Je to pochopitelné, protože ač konstrukčně jednoduchý, ve své podstatě využívá matematické vzorce, jejichž znalost nemohla proniknout do širokých vrstev před revolucí renesance a jejím zabydlením se ve střední Evropě.

       Základem strojku byl tenký dřevěný disk, na jehož vnějším okraji byla stupnice označující plochu podstavy nádoby, která se používala ke škvaření sádla. Ta musela být samozřejmě tvaru pravidelného válce, protože sádloměr byl založen na prostém vzorečku objem = podstava x výška a u jiných nádob by výsledek zkresloval. Samozřejmě se nevylučovalo jeho použití u hrnců s podstavou tvaru čtverce, elipsy či obecně vzato jakéhokoli šišoidu za předpokladu rovnoběžnosti svislých stěn, vážně míněným pojednáním v tomto směru se však právem vysmíval Dr. Herman Koch z Národopisné společnosti českoslovanské už v roce 1928.

       Na spodní straně disku byl vyryt vzoreček vyučovaný dnes už na základních školách, na venkově 17. století ovšem známý pouze výjimečně: plocha dna hrnce = 3,14 x poloměr x poloměr. Malba na dřevě, jak ji známe z mnoha jiných předmětů běžného použití, se vyskytuje jen výjimečně - důvodem je zjevně příliš časté vystavování disku vysokým teplotám nad škvařícím se sádlem.

       Vzoreček zapsaný v tomto tvaru elegantně obešel nutnost ovládat matematickou operaci umocňování. Přesto byla jeho aplikace největší slabinou sádloměru a u většiny dochovaných předmětů je na spodní straně neuměle vyryto číslo, zřejmě výsledek výpočtu vyžádaný od místního faráře, kantora blízké školy nebo jiného vzdělance. I tak muselo docházet ke kuriózním výsledkům, o čemž svědčí například jeden z exponátů skanzenu v Přerově nad Labem, kde je vyryto číslo 20096, nejspíš důsledek nepochopení funkce desetinné čárky spojeného s určením poloměru v palcích. Přirozeně že toto číslo je zcela mimo rozmezí údajů vyrytých na obvodu disku sádloměru a můžeme se jen dohadovat, jak asi zoufalý majitel přístroje vzniklou situaci řešil.

       V ose dřevěného disku byla zasazena tenká kovová tyčinka, obvykle poměrně dlouhá, která se ponořovala do škvařeného sádla a na vyryté stupnici se odečítala výška hladiny. Použití sádloměru bylo nesmírně jednoduché: Otočná ručička připevněná na horní straně disku se nastavila na plochu podstavy používaného hrnce, jež byla vyryta na obvodu disku. Kovová tyčka se postavila na dno hrnce a odečetla se výška hladiny sádla. Podle ní se už rovnou přečetla příslušná hodnota objemu sádla na horní straně disku, kde byly soustředně vyryty číselné řady pro jednotlivé kombinace plochy dna a výšky hladiny.

       Podle mého názoru svědčí tento malý strojek, který se, jak se zdá, nikdy nerozšířil za hranice České kotliny, o kumštu svého tvůrce a o inteligenci českých sedláků a jejich schopnostech používat technické pomůcky k ulehčení své těžké práce.

Myslím si o sobě, že nejsem puritán. Ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc nabývám dojmu, že jím možná tak trošku jsem. Přinejmenším v některých oblastech. Jak se zdá, český jazyk mezi ně patří. Vadí mi prznění naší krásné řeči. Čeština má být česká a nebo se nemá tvářit jako čeština. Málokterá žena si troufne zkombinovat plesové střevíčky, květovanou sukni a huňatého kulicha. (Budiž vzdána čest dámám, které v takovém oblečení chodí a dokážou v něm vypadat elegantně, přiznávám, že existují i takové.)

       Stejně tak je nanejvýš riskantní kombinovat v jednom slově prvky ryze české a prvky přejaté z cizích jazyků. Pohříchu většinou z toho vzejde ostuda pro autora samotného. A, bohové nám buďte milostivi, pohříchu to za ostudu považuje jen několik málo znalců, jejichž lamentace svědčí v očích ostatních lidí pouze o jejich povýšenosti a změkčilosti. A bastard je používán a má se k světu. Ojoj.

       Nejsem změkčilý. Kdybych byl změkčilý, dávno už bych z těch štulců, kopanců a direktů nečeských slov a vět dočista zjankovatěl a místo psaní do Interkomu bych trávil čas v nějakém ústavu, kde by pro mě laskaví pánové v bílých pláštích vytvářeli speciální jazykový skanzen mezi čtyřmi stěnami.

       Tristran. Probůh. Kdyby to aspoň bylo slovíčko zcela nové, bezprecedentní. Chápal bych, že vědci z matematicky zaměřených oborů nejsou jazykově na výši. Ale zde jsou hned dva příklady, které jste, pánové, mohli následovat. Opakovatelnost, podobnost - nic vám to neříká? Nechci po vás nic jiného, než abyste se řídili zásadami, které vy sami deklarujete jako posvátné! Máme čtyřstěn - proč nové těleso nepojmenovat trojstěn nebo třístěn? Máme tetraedr - proč nemůžeme mít triedr?