Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

       Sedmadvacetiletý francouzský soukromník se zálibou v chemii Joseph Achille Le Bell publikuje v listopadu 1874 práci o příčinách optické aktivity (schopnosti stáčet rovinu procházejícího polarizovaného světla) organických sloučenin. Vykládá ji existencí tzv. asymetrického atomu uhlíku (tj. atomu vázajícího čtyři nestejné skupiny atomů) v molekule. Le Bellův „manifest“ povede ke vzniku prvních seriózních představ o prostorovém uskupení atomů v molekulách a o důsledcích toho (dnes např. víme, že jeden optický izomer téže sloučeniny je pro tělo nezbytný, druhý je mu ukradený). Vlastně tak vzniká nový obor - stereochemie.

       V listopadu 1879 umírá v anglické Cambridgi James Clerk Maxwell. Narodil se ve stejném měsíci (červen 1831), kdy Faraday publikoval objev elektromagnetické indukce, což je shoda víc než symbolická - právě Maxwell totiž, snad jako jediný tehdy, bral Faradyovo učení o siločarách vážně a snažil se mu dát matematickou podobu. Roku 1865 došel až k názoru, že elektrické siločáry a světlo mají stejnou fyzikální podobu - příčné elektromagnetické vlnění. Tím vytvořil základy jednotné teorie elektromagnetického pole jakožto rovnocenného partnera látky, jako jednoho ze dvou stavů hmoty. Vyřešil tím také (alespoň tehdy to tak vypadalo) čtvrttisíciletý svár započatý Huygensem a Newtonem - je světlo vlnění, nebo proud částic? Roku 1871 stál Maxwell u zrodu jedné z pozdějších líhní nobelistů - proslulé Cavendishovy laboratoře, jejímž se stal prvním ředitelem (Henry Cavendish, který například první změřil hustotu vodíku a gravitační konstantu, byl jeho vzdáleným příbuzným). Pro nás není bez zajímavosti, že s Maxwellem v Edinburghu nějakou dobu spolupracoval Čech Karel Václav Zenger.

       Když Maxwell vybudoval svoji bezvadnou teorii světla, zdál se být osud korpuskulí zpečetěn. Roku 1905 však přišel Einstein a pravil: světlo je proud fotonů... Otázka považovaná za uzavřenou se nastoluje znovu... Co tedy platí? „Přece obojí,“ praví dvaatřicetiletý (později princ) Louis de Broglie, původně historik, v doktorské disertační práci, kterou obhajuje na Sorbonně v listopadu 1924. Podle ní všechny pohybující se částice provází (gravitační) vlnění určité vlnové délky. Za tuto teorii dualismu vlnění a hmotného záření dostal bystrý šlechtic roku 1929 Nobelovu cenu.

       Rovněž v listopadu 1924 píše v deníku(!) New York Times pětatřicetiletý Edwin Powell Hubble (narozen v listopadu 1889), původně pro změnu právník, že „Spirální mlhoviny viditelné na nebi jako vířivé skvrny jsou ve skutečnosti daleké hvězdné systémy“, což ho pasovalo na zakladatele mimogalaktické astronomie. O pět let později pak potvrdil domněnky o expanzi vesmíru zjištěním, že naprostá většina galaxií se od nás vzdaluje, a to (radiální) rychlostí přímo úměrnou jejich vzdálenosti. Určil i konstantu této úměrnosti (asi 500 km/s.MPc, dnes se udává několikrát méně). Její přesnější hodnota by spolu s přesnější hodnotou průměrné hustoty vesmíru prozradila ten správný scénář vzniku, vývoje a zániku světa.

       Při měření účinného průřezu reakce svazku elektronů se svazkem pozitronů zpozoroval v listopadu 1974 americký fyzik Burton Richter z MIT při hodnotě energie částic v každém svazku asi 1,5-1,6 GeV prudké maximum, což ho přivedlo k objevu nové elementární částice o hmotnosti (vyjádřené klidovou energií) 3,1 GeV (zhruba třikrát těžší než proton). Tuto částici označil objevitel symbolem velké řecké psí. Jen pár dní poté tentýž objev nezávisle učinil americko-čínský fyzik pracující právě v Hamburku Samuel C. C. Ting (a označil ji písmenem J). Objev Psí-J coby první elementární částice s novým kvantovým číslem (pojmenovaným charm - půvab) pomohl upřesnit kvarkový model hadronů, čímž významně přispěl k poznání stavby hnoty. Oba jmenovaní za něj roku 1976 dostali Nobelovu cenu.

       V prosinci 1709 se v severofrancouzském pirátském městečku Saint Malo narodil Julien Offroy de La Mettrie. Pro své striktně materialistické smýšlení (to měl být původně knězem!) ztratil napřed místo vojenského lékaře, pak i vlast (parlament dal jedno z jeho děl veřejně spálit katem). Zejména dílem Člověk stroj z roku 1748 dokázal, řečeno s pruským králem Friedrichem II. Velikým, že „kalvinisté, katolíci i luteráni na okamžik zapomněli, co je rozděluje, a spojili se, aby pronásledovali filosofa...“ Proč, ptáte se? Přece poněvadž jste (pouze) jakési hodiny „natahované“ potravou... A duše? Prázdný pojem! Autorovi těchto názorů nakonec nezbývá než emigrovat i z relativně liberálního Nizozemska. Umírá dvaačtyřicetiletý v Berlíně přesně v duchu toho, co celý život hlásal (užívat, dokud to jde): otrávil se lanýžovou paštikou připravenou na zkaženém tuku.

       V prosinci 1829 umírá v Paříži pětaosmdesátiletý chlapík, který pravděpodobně jako první prohlásil, že člověk se vyvinul z opice. Náš odvážlivec jménem Jean-Baptiste Lamarck v sedmnácti zběhl ze semináře k armádě, odtud pak k biologii (kteréhož termínu je spoluautorem). Po čtyřiceti letech výzkumu i studia tedy vyslovuje - shodou okolostí roku 1809, kdy se narodil Darwin - první ucelenou evoluční teorii. Její hybnou silou je prý dědění vlastností nabytých jednotlivcem vlivem vnějších podmínek (žirafa má dlouhý krk, neboť ho natahovala za listím stromů). Tím naboural dosud panující biblický kreacionismus i Cuvierův katastrofismus a prošlápl cestičku darwinismu, který převládá dodnes. Nicméně osud dinosaurů po srážce Země s planetkou či kometou, která tyto dosavadní hegemony vyhubila a uvolnila místo jiným druhům, stejně jako důsažek učení (nabývání vlastností v pavlovovském, podmiňovacím smyslu), které zvýhodňuje potomky „chytrých“ rodičů, Lamarcka ani Cuviera nelikvidují zcela. A pokud si dovedeme představit, že veškerý vývoj už byl jaksi obsažen ve vzniku (stvoření?) světa Velkým třeskem a nyní se jen pomalu naplňuje, připouštíme vlastně kreacionismus. Vzniká tak typický postmodernistický evoluční guláš. A nezlobte se, já mám guláš rád.

       V prosinci 1834 umírá v anglickém Bathu osmašedesátiletý protestantský farář Thomas Robert Malthus. Proslavil se zejména svojí Esejí o obyvatelstvu z roku 1798, ve které konstatuje, že zatímco počet obyvatelstva vzrůstá geometrickou řadou, prostředků k obživě přibývá toliko řadou aritmetickou. Kromě „přirozené“ regulace (hlad, války, epidemie) doporučuje i regulaci porodnosti („morální omezení rozmnožovacího pudu“). Dnes navzdory skutečnosti, že přecenil demografické prostředky (dominantní roli negativní zpětné vazby dnes překvapivě hraje životní úroveň), nejsme už k němu moc přísní; pro tzv. třetí svět zatím stále ještě má a v dohledné době bude mít spíš pravdu.

       V prosinci 1969 stanul na jižním pólu první Čech - geolog a alpinista Josef Sekyra. Poprvé směl do Antarktidy se Sověty (platit si ovšem musel všechno sám), nyní je zde jako člen americké polární expedice Deep Freeze (ovšem na jednom ze dvou míst vyhrazených Belgii). Sekyra pilně geologicky zkoumá, podílí se na senzačním nálezu ostatků antarktického dinosaura ... až nastydne. Na pól se pak dostává během rekonvalescence. Američané ho tam vítají narychlo spíchnutou československou vlajkou, z neznalosti vztyčenou červenou navrch.